11 C 426/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 52 432,96 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 836,96 Kč spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 3 769,66 Kč a dále ve výši 8,05 % ročně z částky 31 400 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 9 596 Kč, úrok z úvěru ve výši 8 372,46 Kč a dále ve výši 29 % ročně z částky 31 400 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 1 678,94 Kč se řízení zastavuje.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 058 Kč k rukám zástupce žalobkyně [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], [titul za jménem] do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému zápůjčku ve výši 35 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ poplatku“ ve výši 28 079 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 8 577 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 8 970 Kč a z nákladů na administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 10 532 Kč) zavázal vrátit v 18ti měsíčních splátkách po 3 505 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 20. 1. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 31 400 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 21 032,96 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně kapitalizovaného za dobu od 24. 2. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 8 372,46 Kč a dále ve výši 29 % ročně z jistiny zápůjčky od 21. 1. 2020 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 6. 12. 2017 do 20. 1. 2020 ve výši 5 448,60 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil.

3. Podáním ze dne 21. 12. 2020 vzala žalobkyně žalobu v rozsahu části požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení zpět, a soud proto řízení v tomto rozsahu podle ustanovení § 96 odst. 2 občanského soudního řádu zastavil.

4. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovaným a [právnická osoba], která poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 35 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 28 079 Kč uhradit v 18ti měsíčních splátkách po 3 505 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí peněžních prostředků v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

5. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněný nárok na úrok zčásti postrádá podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce ve shodě s ustanovením § 2390 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaný čerpal zápůjčku ve výši 35 000 Kč a dále se platně zavázal uhradit původní věřitelce pevný úrok ve výši 8 577 Kč za dobu trvání smlouvy a dále též úhradu za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 8 970 Kč, jakkoliv jde v tomto případě o značně vysokou částku za protiplnění, o jehož relevantní hodnotě a přínosu pro žalovaného by bylo možno polemizovat. Nelze však přehlédnout, že byla řádně sjednána.

6. K poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení je vhodné nejprve stručně připomenout genezi smluvní úpravy půjček (zápůjček) poskytovaných předchůdkyní žalobkyně. Přibližně do r. 2010 byly uzavírány smlouvy na půjčky za pevně sjednanou částku„ poplatku“, který svou výši dosahoval cca 70 % a více částky půjčky a v některých věcech býval tento poplatek výslovně označován za úrok. Soudní praxe tyto smlouvy pro nepřiměřenou výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků zpravidla shledávala neplatnými. V návaznosti na to došlo k úpravě smluvního textu standardizovaného formuláře smlouvy o půjčce tak, že dříve souhrnný„ poplatek“ (úrok) byl vnitřně rozčleněn na (přiměřený) úrok, administrativní poplatek a dále poplatek za hotovostní inkaso splátek. K tomu je třeba uvést, že na sjednání poplatku za hotovostní inkaso splátek nelze obecně shledávat nic závadného a žádným způsobem nemůže vstupovat do úvahy o přiměřenosti úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků, neboť jde o nadstandartní službu (odchylku od obecného pravidla donosnosti peněžitého dluhu), která samozřejmě přináší vícenáklady, které je nutno hradit (věřitel si v takovém případě musí zjednat zvláštní osobu inkasanta, hradit jeho mzdu a jeho náklady na cestovné k jednotlivým klientům). Nicméně ani tento poplatek nemůže být požadován v libovolné výši a musí alespoň řádově odpovídat poskytovanému protiplnění (alternativou jsou zde př. náklady na úhradu poštovních poukázek v řádech nižších desítek korun). Soud tedy v této souvislosti provedl srovnání desítek obdobných věcí téže věřitelky projednávaných u nadepsaného soudu, přičemž ze srovnání vyšlo najevo, že poplatek za službu v podobě hotovostního inkasa v bydlišti dlužníka je v jiných věcech téže věřitelky sjednán a požadován v řadově nižších částkách (několikanásobně nižších), ačkoliv jde o vyjádření stále stejného nákladu, kdy zástupce věřitelky obchází dlužníky a od nich inkasuje jednotlivé splátky, přičemž náklady na takové inkaso na jednu inkasní návštěvu musí být stejné nebo velmi podobné bez ohledu na to, jaká částka je inkasována. Dále vyšlo najevo, že výše poplatku za inkaso splátek je v každé smlouvě odlišná a mění se pouze v závislosti na výši zápůjčky. Pak je ale zřejmé, že v nějaké části nevyjadřuje reálné náklady poskytované protislužby, nýbrž současně i skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků. Jestliže zapůjčitelka ujednala, že za každé takové inkaso by jí měl žalovaný uhradit částku bezmála 600 Kč, zatímco cena poštovní poukázky (pokud by žalovaný zvolil alternativní bezhotovostní převod) činí aktuálně 33 Kč, pak jde o tak extrémní nepoměr, že jej soud nemůže nechat bez povšimnutí. Podobnou částku přitom žalobkyně inkasuje za stejnou službu v případě 52 či 60 týdenních splátek, tedy při trojnásobném počtu inkasních návštěv. Z provedeného srovnání (kdy se výše poplatku zcela očividně mění v závislosti na výši půjčky/zápůjčky, nikoliv na nákladech inkasa) tak soud nemá pochybností o tom, že nejde o reálnou cenu dané služby (vzhledem k totožné povaze služby musí být z logiky věci stejná či velmi podobná i její cena a lišit by se mohla př. jen v nákladech na pojištění, jinak musí být z hlediska nákladů lhostejné, zda se od toho kterého dlužníka inkasuje 200 Kč anebo 1 500 Kč), nýbrž zčásti o zastřenou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků. Z desítek věcí projednávaných pouze ve výši uvedené soudním oddělení nadepsaného soudu (jen namátkou sp. zn. 11 C 286/2018, 11 C 291/2018, 11 C 40/ 2019, 11 C 57/2019, 11 C 68/2018, 11 C 66/2019, 11 C 77/2019, 11 C 78/2018, 11 C 85/2018, 11 C 114/2018, 11 C 116/2018, 11 C 110/2018, 11 C 147/2018, 11 C 221/2018, 11 C 217/2018, 11 C 210/2018, 11 C 239/2018, 11 C 203/2018, 11 C 243/2018, 11 C 172/2018, 11 C 250/2017, 11 C 248/2018, 11 C 269/2018, 11 C 264/2018, 11 C 249/2018, 11 C 251/2017, 11 C 276/2018, 11 C 283/2018, 11 C 259/2018) je zřejmé, že výše poplatku hotovostního poplatku se pohybuje zpravidla v intervalu mezi cca 40 Kč až cca 130 Kč a výše (vždy v závislosti na výši zápůjčky). Je tak zřejmé, že zapůjčitelka byla schopna poskytnout službu v podobě hotovostního inkasa splátek za cenu řádově mnohem nižší, tedy již v desítkách korun, jak ostatně odpovídá alternativním možnostem úhrady splátek. Pokud o úpravu pojmenování dané„ služby“, jak se začala objevovat v nových smlouvách, jejím vztažením na jakési„ administrativní služby“, pak jeto stále o tom samém, totiž o vnitřních nákladech podnikatelského subjektu na poskytování dané finanční služby, která je samozřejmě spojena s nějakou administrativou, vedenou ostatně primárně v zájmu věřitele, je současně už včleněna do přiznaného poplatku za zpracování a zejména je u všech solidních poskytovatelů finančních služeb součástí úplatu za poskytnutí takové služby, totiž samotného úroku (úrok jako cena peněz totiž netvoří nikdy čistý zisk, ale zahrnuje též všechny pravidelné náklady spojené s dočasným přenecháním peněžních prostředků). Za daných okolností tak soud považoval ujednání o poplatku za hotovostní inkaso za rozporné s ustanovením § 1 odst. 2 občanského zákoníku, tedy za rozporné s dobrými mravy, kdy zapůjčitelka zlákala žalovaného ke sjednání služby za cenu, která se radikálním způsobem odchyluje od ceny, za kterou stejnou službu poskytuje jiným spotřebitelům, aniž by pro tuto odchylku byl jakýkoliv rozumný důvod, přičemž do této ceny v rozporu se svým výslovným prohlášením ve smlouvě skryla část úhrady za přenechání peněžních prostředků. Takové jednání se zjevně příčí dobrým mravům a jako takové musí být soudem zohledněno bez ohledu na aktivitu či pasivitu žalovaného v řízení (§ 588 občanského zákoníku). Současně však platí, že s ohledem na zásadu vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku a především vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti zde spočívá toliko v nezákonném určení množstevního rozsahu (§ 577 občanského zákoníku), odpovídá dle názoru soudu spravedlivému uspořádání práv a povinností stran z daného vztahu korekce výše poplatku za hotovostní inkaso splátek k nižší hranici, za kterou je v jiných věcech zapůjčitelka běžně (opakovaně) schopna danou službu poskytovat, tj. k částce 52 Kč za inkaso každé splátky, tedy v tomto případě korekce na celkovou částku 936 Kč, kterou soud zohlednil v rámci přiznaných pohledávek, jak uvedeno shora. V případě, že by soud nepřiznal ani částku odpovídající nákladům na hotovostní inkaso splátek, pak by v podstatě zapůjčitelku tímto způsobem sankcionoval za nepoctivý způsob sjednávání smluv zásahem do její majetkové sféry. Taková úloha ovšem civilním soudům v oboru práva soukromého nepřísluší (soukromé právo ze své povahy sleduje účely restituční, nikoliv sankční). Každopádně je třeba konstatovat, že zapůjčitelka postupným sofistikovanějším zastíráním skutečného poměru mezi výši zisku a nákladů na dané obchody vcelku směřuje k riziku opětovného konstatování neplatnosti smluv jako celku. Pro spotřebitelskou smlouvu totiž lze připustit relativně vysoké úhrady jasně vymezených poskytovaných služeb, nikdy však neobstojí netransparentní ujednání, které zastírají skutečnou povahu jednotlivých úhrad požadovaných od dlužníka-spotřebitele.

7. Důvodným soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok žalobkyně opírá o ustanovení smlouvy, podle kterého je výše úroku pevná po celou dobu trvání smlouvy a činí 29 % ročně, a to v situaci, kdy současně v předchozím textu smlouvy strany výslovně sjednaly, že za poskytnutou zápůjčku se žalovaný zavazuje zaplatit úrok ve výši 8 577 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že ujednání o pevné výši úroku částkou 8 577 Kč představuje centrální a jedinou ručně (individuálně) dopisovanou pasáž jinak formulářové smlouvy, na kterou je nutně koncentrována pozornost spotřebitele a která se zřetelně odlišuje od zbylého souvislého textu smlouvy vyhotoveného drobným písmem o shodných formálních parametrech jako připojené úvěrové podmínky. Ujednání o pevné výši úroku je přitom ve finanční praxi relativně běžné a soudu není zřejmé, z čeho by měl laický spotřebitel (potažmo soud při posouzení smlouvy) dovozovat, že klíčové a zřetelně zvýrazněné ujednání o pevné výši úroku vlastně není míněno tak úplně vážně, neboť úrok má činit ve skutečnosti 29 % ročně po celou dobu dispozice žalovaného se zapůjčenými peněžními prostředky. V kontextu naprosto jasného ujednání o pevné (limitované, zastropované) výši úroku totiž nic takového neplyne ani z toho, že podle dalšího ujednání výše úroku činí 29 % ročně, neboť i úrok 29 % ročně činí za určité pevně dané období 8 577 Kč. Pokud se pak v posléze uvedené souvislosti odkazuje na další ujednání smluvních podmínek o prolongaci účinnosti smlouvy (čl. 18 smluvních podmínek), začíná to již zřetelně navozovat dojem nepoctivého a netransparentního jednání profesionálního poskytovatele zápůjček a úvěru vůči laickému spotřebiteli. Pokud totiž měla být výše úroku sjednána procentuální výší za celou dobu čerpání zápůjčky, pak v centrálním textu smlouvy měla být uvedena právě tato procentuální výše a nikoliv zcela zavádějící a v takové souvislosti nutně matoucí (resp. nesprávný) údaj o pevné částce úroku. Jestliže se tedy žalobkyně dovolává argumentu, že nikde není uvedeno, že by zápůjčka neměla úročit poté, co dosáhne pevné výslovně uvedené částky 8 577 Kč, pak tomu lze namítnout stejný argument, že nikde nebylo ujednáno ani to, že by se takto úročit měla. Jinak řečeno, zapůjčitelka do smlouvy včlenila dvě možné výše úplaty za přenechání peněžních prostředků a žalobkyně z toho automaticky dovozuje, že by se v její prospěch měla uplatnit ta, která je pro ni výhodnější. Nadto je třeba zdůraznit, že úrok ve výši 29 % je značně vysoký, neboť cca trojnásobně převyšuje obvyklou úrokovou sazbu. Tedy buď je interpretace ustanovení o úroku provedená žalobkyní v žalobě nesprávnou, tj. neodpovídající vůli smluvních stran (z vlastní praxe je soudu známo, že sama zapůjčitelka při uplatňování nároků z vlastních smluv úrok do zaplacení nepožaduje), anebo se opírá o nepoctivé a netransparentní jednání zapůjčitelky, která se při uzavírání smlouvy mezi osobami v nerovném postavení dopouští očividného zneužití své fakticky zvýhodněné mocenské pozice. Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé variantě, která podle názoru soudu lépe respektuje vůli stran a současně nevede ke konstatování neplatnosti či dokonce zdánlivosti předložené smlouvy, a to i s ohledem na ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by naopak soud akceptoval argumentaci, kterou se snaží rozvíjet žalobkyně, znamenalo by to, že se přímo ve smlouvě nachází dvě vzájemně rozporná (resp. rozporně vyložitelná) ustanovení upravující podstatnou náležitost předmětné smlouvy. Uplatněná argumentace žalobkyně tak paradoxně ohrožuje samotnou existenci smlouvy a mohla by vyústit v posouzení nároku jako pouhého bezdůvodného obohacení (v tomto směru se tedy otevírá odvolací prostor pro stranu žalovaného). Na okraj tak lze v této souvislosti ještě doplnit, že formulačně vadná a potencionálně rozporná skupina ujednání upravujících cenu hlavního předmětu plnění může být hodnocena i prizmatem zásady poctivosti (§ 6 občanského zákoníku) a transparentnosti ujednání (výjimka z nepřípustnosti přezkumu přiměřenosti dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku) ve spotřebitelských smlouvách. Fakticky tak až argumentace samotné žalobkyně vnáší do věci úvahu o možnosti posouzení uplatněných nároků jako nároků založených na pouhém bezesmluvním základě, nicméně prozatím soud setrvává na prve zmíněné variantě, která existenci smlouvy neohrožuje. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou 8 577 Kč tedy soud žalobu zamítl.

8. Lze tedy uzavřít, že žalobkyni náleží při zohlednění úhrad žalovaného požadovaná nesplacená jistina zápůjčky ve výši 31 400 Kč a dále neuhrazený úrok, částka nesplacené úhrady za zpracování, doručení a flexibilní splácení a též částka důvodného (tj. poníženého na 936 Kč) poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 11 436,96 Kč (požadovaný nárok ve výši 21 032,96 Kč byl ponížen o nedůvodnou část poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení, tedy o částku 9 596 Kč). Celkem tak soud přiznal žalobkyni nárok na zaplacení částky 42 836,96 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. tohoto rozsudku).

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku a k její tíži jde i zpěvzetí v rozsahu uvedené ve výroku III. rozsudku, které se týkalo nedůvodně uplatněného úroku z prodlení, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 67 %, tedy má právo na náhradu 34 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 098 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 9 660 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 2 217,60 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 34 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 5 058 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Na existenci svého závazku vč. možnosti soudního vymáhání byl žalovaný upozorněn již v rámci notifikace postoupení učiněné předchozí věřitelkou, čímž byl zcela vyčerpán smysl předžalobní výzvy dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu a následnou výzvu zástupce žalobkyně již nelze považovat za účelně vynaložený úkon. Podobně nelze klást k tíži žalovaného účast žalobkyně na druhém jednání, které se konalo výlučně z důvodů na straně žalobkyně. Účelně vynaloženými nejsou náklady spojené s účastí na dalším jednání, které se konalo výlučně z důvodu nedostatečnosti žalobních tvrzení a důkazních návrhů, pro které byla vyžádána lhůta k jejich doplnění.