11 C 475/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 24 032 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 997,85 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 343,89 Kč a dále ve výši 8,5 % ročně z částky 9 002,85 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 9 034,15 Kč spolu s úrokem ve výši 6 869,48 Kč, dále ve výši 23,72 % ročně z částky 17 002,85 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 089,67 Kč a spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 1 120 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatku za službu životního pojištění ve výši 232 Kč zavázal vrátit v 58ti týdenních splátkách po 244 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze částku 2 005 Kč. Předmětnou pohledávku dne 29. 11. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 8 000 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn ve výši 4 147 Kč, dále úroku ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaného za dobu od 5. 5. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 3 025,62 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 12. 5. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 1 071 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 11. 2019 do zaplacení (nárok 1). Dle pak žalovaný podle tvrzení žalobkyně dne 9. 1. 2017 uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 1 400 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatku za službu životního pojištění ve výši 290 Kč zavázal vrátit v 58ti týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze částku 5 805 Kč. Předmětnou pohledávku dne 29. 11. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 9 002,85 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn ve výši 2 882,15 Kč, dále úroku ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaného za dobu od 20. 2. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 3 843,86 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 27. 2. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 1 362,56 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 11. 2019 do zaplacení (nárok 2).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se ani jedna ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti a dále bylo v čl. 2 sjednáno, že plněním splátek dochází nejprve k úhradě úroků, posléze k úhradě poplatků a nákladů na doplňkové služby a teprve po jejich zaplacení k úhradě jistiny. Dále má soud za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti a dále bylo v čl. 2 sjednáno, že plněním splátek dochází nejprve k úhradě úroků, posléze k úhradě poplatků a nákladů na doplňkové služby a teprve po jejich zaplacení k úhradě jistiny. Nabytí pohledávek z obou úvěrových smluv vzniklých a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená smlouva o postoupení pohledávek, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Na druhou stranu soud nemá pro nárok 1 za prokázané, že by předchůdkyně žalobkyně provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Zde je totiž třeba zdůraznit, že úvěrující zde poskytovala úvěr v situaci, kdy krátce předtím již jeden nesplacený úvěru žalovanému poskytla a který měl žalovaný splácet měsíčními splátkami ve výši přes 1 200 Kč. To vše v situaci, kdy žalovaný jako jediný příjem uvádí dosti komickou částku 11 400 Kč, tedy v podstatě na úrovni tzv. minimální mzdy, ze které by měl navíc plnit vyživovací povinnost ve výši 1 500 Kč. Z karty zákazníka dále plyne, že na předchozí nesplacený úvěr nebyl ze strany úvěrující vzat vůbec zřetel, osobní výdaje na jídlo, dopravu, oblečení a léky byla zohledněny zcela neadekvátní částkou představující jen něco málo přes 100 Kč denně, tedy částkou, která pravidelně nepostačuje ani k úhradě části jedné z uvedených komodit (jídlo). Z porovnání obou doložených karet zákazníka pak plyne, že ačkoliv žalovaný nezměnil své bydliště, přesto jeho náklady na bydlení během necelých tři měsíců radikálně poklesly na necelou čtvrtinu. Z ničeho nevyplývá, že by úvěrující při prověřování úvěruschopnosti žalovaného provedla alespoň základní lustraci v Centrální evidenci exekucí, lustraci v systému [příjmení] anebo v systémech nebankovních a bankovních registrů klientských informací. Pokud by tak učinila, mohlo se jí dostat informací, které jsou bez dalšího zřejmé i z vlastních, velmi omezených, databází nadepsaného soudu, totiž že žalovaného bylo možno vcelku jednoznačně již v době uzavření smlouvy zařadit mezi osoby, které obecně neplní své splatné závazky, což plyne již z údaje o množství exekucí vedených proti jeho osobě již v té době. V této souvislosti se přitom rozhodně nelze spolehnout na pouhá vlastní prohlášení žalovaného, který má samozřejmě i v případě své neschopnosti splácet úvěr eminentní zájem na jeho čerpání, ani na hypotetické trestní sankce, ani na obecné zásady právní. Jde totiž o to, že do otázky posuzování úvěruschopnosti v době masivního nástupu úvěrového financování, jak k tomu dochází v posledních nejvýše dvou desetiletích, vstupuje intenzivní veřejný zájem akcentovaný zejména pohledem následků masivní hospodářské krize před deseti lety, tudíž otázka úvěruschopnosti přestala být otázkou pouze soukromých zájmů smluvních stran. Dlužník má zájem o čerpání úvěru, neboť tyto peníze nutně potřebuje (vzhledem k nízkému objemu prostředků zřetelně k uspokojování relativně základních životních potřeb), na straně věřitele pak obvykle vystupuje zástupce, jehož odměna se pravidelně odvíjí od množství a objemu uzavřených smluv. Obě osoby, které se bezprostředně podílí na kontraktačním procesu v dané fázi, mají značný zájem na tom, aby dlužník posouzením úvěruschopnosti úspěšně prošel, když už jej právní úprava vyžaduje. Přesto existuje zřetelný veřejný zájem na tom, aby posouzení úvěruschopnosti potenciálních dlužníků bylo výsledkem zcela reálné úvahy založené na ověřených vstupních údajích. Pokud se totiž tak neděje, rozloží věřitelé náklady nesplácených úvěrů do svých dalších produktů (př. již v nadepsané věci lze sjednaný úrok ve výši 23,72 % ročně označit za vysoký, navíc doprovázený dalšími platbami) a náklady nedostatečného posouzení úvěruschopnosti přenáší na ty své klienty, kteří své závazky plní řádně a včas, navíc tím celkově ztěžují dostupnost daného produktu na finančním trhu. Současně se v důsledku nedostatečného posuzování úvěruschopnosti zvyšuje množství osob, které upadají do tzv. dluhové pasti se všemi negativními společenskými důsledky s tím spojenými, tedy zejména nárůst kriminality, neplnění vyživovací povinnosti (včetně jejího přenesení na řádné daňové poplatníky), progresivní manifestace úpadkového stavu, kdy opět stále vyšší náklady na řešení úpadkové situace neustále se zvyšujícího množství dlužníků nese stále se zužující skupina řádných daňových poplatníků. Jedná se o tak zásadní skupiny negativních společenských jevů, že si vyžádala vstup korigujícího veřejnoprávního prvku do původně ryze soukromoprávních vztahů. Není asi pochyb o tom, že v ryze liberálním státě by otázky úvěruschopnosti byly výlučně věcí věřitelů, nicméně v realitě sociálního státu (tj. v zásadě v realitě převážné většiny evropských států 21. století) má i naznačené soukromoprávní jednání zásadní celospolečenské dopady (k tomu srov. hlavu čtvrtou usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky). Za situace, kdy předchůdkyně žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je uzavřená smlouva ze dne [datum] podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná a žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Vzhledem k absenci žalovaného v řízení a tedy absenci jakýchkoliv poznatků o přiměřených možnostech žalovaného soud povinnost k vrácení jistiny úvěru ve výši 5 995 Kč, kdy žalovaný čerpal 8 000 Kč a splatil 2 005 Kč, uložil ve standardní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Přezkum řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v řízení soud provádí a důsledky jeho absence vyvozuje z úřední povinnosti, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 5. 3. 2020, ve věci [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno], C 679/18, EU:C: [číslo]), kterou se korigují tradiční excesy českého zákonodárce v oblasti spotřebitelského práva. V dané souvislosti pak lze odkázat též na argumentační závěry nálezu Ústavního soudu ĆR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V rozsahu žalobního požadavku nad rámec přiznané jistiny úvěru tedy soud žalobu ohledně nároku 1 zamítl (výrok II. rozsudku).

5. Dále pro nárok 2 lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřená úvěrová smlouva ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěrové prostředky ve výši 10 000 Kč a dále se platně zavázal uhradit úvěrující úrok ve výši 1 400 Kč za dobu trvání smlouvy a též odměnu za hotovostní inkaso splátek (pravidelně každý týden) zmocněncem úvěrující v bydlišti žalovaného ve výši 4 000 Kč. Jakkoliv jde v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek o poměrně vysokou částku v porovnání s náklady alternativních způsobů postupné úhrady uvedeného počtu splátek, nelze pominout, že cena této nadstandardní služby (výjimka ze zásady donosnosti peněžitého dluhu) byla řádně a srozumitelně sjednána; ostatně př. i náklady na úhradu stejného počtu poštovních poukázek by představovaly řádově srovnatelnou sumu. Nelze dále přehlédnout, že jde o cenu plnění, tudíž možnosti ingerence soudu jsou v tomto směru i v rámci spotřebitelských smluv limitované. Na straně druhé, pokud by se výše odměny za takovou službu řádově vymykala alternativním způsobům úhrady závazků, zejména pak zásadně rostla nikoliv pouze v závislosti na počtu splátek, nýbrž v závislosti na výši zápůjčky, mohl by to být důvod k zásahu soudu, neboť pak by zřejmě neodrážela pouze účelně vynaložené náklady, ale představovala do určité míry skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání.

6. Důvodným naopak soud neshledal požadavek na úhradu odměn v části odpovídající poplatku za administrativní činnost, neboť z důkazů žalobkyní navržených a soudem provedených není vůbec zřejmé, oč se jedná a jakou protislužbu by měl žalovaný za tuto„ odměnu“ obdržet. Možná je vhodné připomenout, že v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila zásada autonomie vůle v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv, bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. Tedy pokud je sjednána v podstatě jakákoliv platba nad rámec úroku jako ceny peněz, pak současně v rámci ujednání stran musí být též srozumitelně a zřetelně vyloženo, jaké protislužby se straně platící odměnu (úhradu, poplatek apod.) má oproti jejímu zaplacení dostat. Jelikož z obsahu smlouvy, ani z celého kontextu právního jednání nevyplývá (naopak to lze v kontextu komerčního dočasného přenechávání peněžních prostředků jinému bezpečně vyloučit), že by měl žalovaný v úmyslu původní věřitelce částku administrativního poplatku darovat, pak jde o ujednání toliko zdánlivé pro jeho neurčitost (§ 553 občanského zákoníku), neboť zavazuje spotřebitele k plnění, za které se mu nedostává žádného určitým způsobem vymezeného protiplnění. Lze tak pouze uvažovat (při absenci jakýchkoliv tvrzení žalobkyně v tomto směru jde ovšem pouze o spekulaci), že náklady na administrativní činnost nejsou ničím jiným, než interními náklady na provoz podnikatelského subjektu při poskytování půjček či úvěrů. K úhradě těchto nákladů a ke generování zisku ovšem slouží už samotný úrok jako odměna za poskytnutí peněžních prostředků, ať již půjčkou anebo úvěrem. Úrok ovšem již strany sjednaly výslovně zvlášť (ostatně již svou samotnou výší značně přesahující výši tzv. obvyklého úroku) a soudem byl přiznán, jak je uvedeno výše. Lze tedy uzavřít, že buď je ujednání o administrativním poplatku pro neurčitost nicotné anebo jde o skrytou podobu odměny za poskytnutí peněžních prostředků sjednanou ve formulářové smlouvě podnikatele se spotřebitelem se stejnými důsledky ujednání nepřiměřeného podle ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, neboť by šlo o ujednání o ceně, které nebylo poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem, kdy odborně vybavený profesionál v daném oboru nepoctivě těží z neznalosti spotřebitele a nechá si přislíbit plnění, které je ve vztahu k hodnotě poskytnutého protiplnění v hrubém nepoměru, když předstírá úrokovou sazbu 23,72 % ročně, ačkoliv reálně celý úvěr úročí úrokovou sazbou o cca 150 % vyšší, tedy spolehlivě se dostává z mezí podstatného přesahu obvyklé úrokové sazby do hladiny extrémního nepoměru (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.11.2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a jiné). Soud tedy žalobu v uplatněném požadavku nároku 2 na odměnu za administrativní činnost neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla obdržená plnění žalovaného proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

7. To co bylo uvedeno o odměně za administrativní činnost, platí obdobně také pro„ poplatek za životní pojištění CreditLife“ ve výši 290 Kč, kdy opět není zřejmé, jaké protislužby se má žalovanému za jím uhrazený poplatek vlastně reálně dostat, zvláště pokud úvěrující vůbec není pojišťovnou (tj. osobou oprávněnou poskytovat pojišťovací služby). Smlouva v této souvislosti odkazuje na další listinu (formulář Zařazení do pojistného programu) nicméně žádná taková listina nebyla navržena k důkazu, tudíž nelze vůbec provést relevantní posouzení, o jakou službu se mělo jednat a zda k zařazení žalovaného do takového pojistného programu vůbec došlo. Soud tedy z vyloženého důvodu žalobu v požadavku na zaplacení„ poplatku za životní pojištění“ u nároku 2 neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalovaného proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

8. Důvodným dále soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok žalobkyně opírá o ustanovení smlouvy, podle kterého je výše úroku pevná po celou dobu trvání smlouvy a činí 23,72 % ročně, a to v situaci, kdy současně v textu smlouvy strany výslovným individuálním způsobem sjednaly, že za poskytnutou zápůjčku se žalovaný zavazuje zaplatit úrok ve výši 1 400 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že ujednání o pevné výši úroku částkou 1 400 Kč představuje centrální a jednu z mála ručně (individuálně) dopisovaných pasáží jinak striktně formulářové smlouvy, na kterou je nutně koncentrována pozornost spotřebitele a která se zřetelně odlišuje od zbylého souvislého textu smlouvy vyhotoveného drobným písmem o shodných formálních parametrech jako připojené úvěrové podmínky. Ujednání o pevné výši úroku je přitom ve finanční praxi relativně běžné a soudu není zřejmé, z čeho by měl laický spotřebitel (potažmo soud při posouzení smlouvy) dovozovat, že klíčové a zřetelně zvýrazněné ujednání o pevné výši úroku vlastně není míněno tak úplně vážně, neboť úrok má činit ve skutečnosti 23,72 % ročně po celou dobu dispozice žalovaného s přenechanými peněžními prostředky. V kontextu naprosto jasného individuálního ujednání o pevné (limitované, zastropované) výši úroku totiž nic takového neplyne ani z toho, že podle jiného ustanovení formuláře výše úroku činí 23,72 % ročně, neboť i úrok 23,72 % ročně činí za určité pevně dané období 1 400 Kč. Pokud pak v posléze uvedené souvislosti zdůrazňuje jakési diference výše úroku pro„ dobu řádného trvání smlouvy“ a z toho nepřímo pro nějakou dobu dalšího trvání smlouvy, začíná to již zřetelně navozovat dojem nepoctivého a netransparentního jednání profesionálního poskytovatele zápůjček a úvěru vůči laickému spotřebiteli. Pokud totiž měla být výše úroku sjednána procentuální výší za celou dobu čerpání zápůjčky, pak v centrálním textu smlouvy měla být uvedena právě tato procentuální výše a nikoliv zcela zavádějící a v takové souvislosti nutně matoucí údaj o pevné částce úroku. Tedy buď je interpretace ustanovení o úroku provedená žalobkyní v žalobě nesprávnou, tj. neodpovídající vůli smluvních stran (z vlastní praxe je soudu známo, že sama úvěrující při uplatňování nároků z vlastních smluv úrok do zaplacení nepožaduje), anebo se opírá o nepoctivé a netransparentní jednání úvěrující, která se při uzavírání smlouvy mezi osobami v nerovném postavení dopouští očividného zneužití své fakticky zvýhodněné mocenské pozice. Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé variantě, která podle názoru soudu lépe respektuje vůli stran a současně nevede ke konstatování neplatnosti či dokonce zdánlivosti předložené smlouvy, a to i s ohledem na ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by naopak soud akceptoval argumentaci, kterou se snaží naznačovat žalobkyně, znamenalo by to, že se přímo ve smlouvě nachází dvě vzájemně rozporná (resp. rozporně vyložitelná) ustanovení upravující podstatnou náležitost předmětné smlouvy. Uplatněná argumentace žalobkyně tak paradoxně ohrožuje samotnou existenci smlouvy a mohla by vyústit v posouzení nároku jako pouhého bezdůvodného obohacení (v tomto směru se tedy otevírá odvolací prostor pro stranu žalovanou). Na okraj tak lze v této souvislosti ještě doplnit, že formulačně vadná a potencionálně rozporná skupina ujednání upravujících cenu hlavního předmětu plnění může být hodnocena i prizmatem zásady poctivosti (§ 6 občanského zákoníku) a transparentnosti ujednání (výjimka z nepřípustnosti přezkumu přiměřenosti dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku) ve spotřebitelských smlouvách. Paradoxně tak až výše uvedená argumentace samotné žalobkyně vnáší do věci úvahu o možnosti posouzení uplatněných nároků jako nároků založených na pouhém bezesmluvním základě, nicméně prozatím soud setrvává na prve zmíněné variantě, která existenci smlouvy neohrožuje. Může však jít o odvolací argumentaci žalovaného. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou 1 400 Kč tedy soud žalobu zamítl.

9. Lze tedy k nároku 2 shrnout, že důvodnými soud neshledal nárok v částce odpovídající administrativnímu poplatku, poplatku za životní pojištění a úroku uplatněného nad rámec jeho výše ujednané přímo v čl. 1 písm. b) smlouvy, čemuž odpovídá rozsah zamítnutí žaloby (výrok II. rozsudku). To pak znamená v tomto případě, že žalovaný čerpal 10 000 Kč a zavázal se uhradit na úroku a odměně za inkaso částku 5 400 Kč, přičemž z jeho strany bylo dle žaloby uhrazeno 5 805 Kč, a to přednostně na posléze uvedené poplatky (úrok, odměna za inkaso), které tak byly uhrazeny zcela a zbylo 405 Kč na úhradu dlužné jistiny, nicméně tato byla žádána pouze v neuhrazené výši 9 002,85 Kč, kdy tímto žalobním požadavkem je soud vázán. Lze tak konstatovat, že žalobkyni náleží z obou nároků celkově částka jistiny ve výši 14 997,85 Kč, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba z vyložených důvodů zamítnuta (výrok II. rozsudku).

10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci převážně úspěšným žalovaný, na jehož straně však soud žádné náklady řízení neshledal, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku III. rozsudku.