11 C 505/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem obec a číslo o zaplacení 17 800 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 2. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 8 800 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 800 Kč od 9. 5. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 9 000 Kč se splatností do 9. 5. 2020. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnout žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 50 Kč denně od jeho poskytnutí do úplného splacení úvěru a dále sankci za prodlení s úhradou kterékoliv splátky ve výši 500 Kč. Žalovaný ovšem úvěru neuhradil, tudíž se žalobkyně v řízení po žalovaném domáhala zaplacení nesplacené jistiny ve výši 9 000 Kč, dále poplatku za poskytnutí úvěru za dobu od jeho čerpání do splatnosti poslední splátky ve výši 6 300 Kč a konečně smluvní pokuty za prodlení s úhradou pěti splátek v celkové výši 2 500 Kč, to vše včetně úroku z prodlení v zákonné výši od 9. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z doloženého výtisku úvěrové smlouvy ve spojení s potvrzením portálu ThePay o provedené platbě a ve spojení se sdělením [právnická osoba] o majiteli předmětného účtu uvedeného v úvěrové smlouvě lze mít za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena cestou prostředků elektronické komunikace uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 9 000 Kč, který se zavázal uhradit v pěti dvoutýdenních splátkách (čl. V.) a současně uhradit za čerpání úvěru„ pevný poplatek“ ve výši 90 Kč denně až do jeho úplného splacení (čl. 3), přičemž v případě hrazení takového poplatku docházelo bez dalších projevů vůle stran k automatické prolongaci trvání smlouvy (čl. 7) na dobu až jednoho roku a poté za podmínky jednorázového splacení úvěru takto dále (čl. 7). Dále byla ujednána sankce za prodlení s úhradou kterékoliv splátky ve výši 500 Kč/splátk (čl. 8) a také smluvní úrok z prodlení při prodlení s úhradou úvěru či jeho části po dni konečné splatnosti ve výši 183 % ročně (čl. 8), přičemž tímto nárokem není dotčeno trvání nároku na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru (čl. 8). Zatímco žalovaný směl přistoupit k předčasnému ukončení úvěrové smlouvy odstoupením pouze do okamžiku čerpání úvěru (po načerpání již nikoliv) a výlučně z důvodů stanovených právními předpisy, úvěrující tak směla učinit kdykoliv z deseti různých důvodů, včetně těch, které svou povahou stály mimo smluvní vztah účastníků (čl. IX.). Z pohledu právní kvalifikace lze uzavřít, že předmětem posouzení byla úvěrová smlouva, u níž vzhledem ke způsobu jejího uzavírání není nejmenším pochyb o tom, že je smlouvou adhezní (§ 1798 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“). Z obsahového hlediska jde současně o smlouvu, která je při jejím plnění de facto smlouvou na dobu neurčitou, od které žalovaný neměl možnost vůbec odstoupit, zatímco žalobkyně mohla při konkrétní formulaci jednotlivých důvodů odstoupit velmi snadno, současně je poskytnutý úvěr úročen (sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru není bezpochyby ničím jiným než úrokem) sazbou 365 % ročně, jakékoliv prodlení sankcionováno úrokem z prodlení ve výši 183 % ročně a k tomu navíc také smluvní pokutou ve výši 500 Kč za prodlení s kteroukoliv ze splátek, které při současně sjednané automatické prolongaci smlouvy může být neurčité množství (čl. 7 a násl. smlouvy). Přestože smlouva může na první pohled působit dojmem rychlého a velmi krátkodobého úvěru, ustanovení čl. VII. smlouvy svědčí o tom, že tomu tak ve skutečnosti není a smlouva se spíše blíží klasickému revolvingu. Jakkoliv jde o smlouvu uzavřenou v souvislosti s podnikáním žalovaného, je třeba zdůraznit, že ani při takovém postavení smluvních stran nelze sjednat cokoliv, jak vyplývá ze základních parametrů platné právní úpravy (srov. § 3 odst. 1 a § 6 občanského zákoníku). Předloženou smlouvu soud hodnotil z výše uvedených důvodů jako smlouvu adhezní (§ 1798 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaného ve vztahu jako slabší smluvní stranu. Na postavení žalobkyně jako předního poskytovatele krátkodobých podnikatelských úvěru se základním kapitálem ve výši 20 000 000 Kč nutno nahlížet jako na silnější stranu oproti žalovanému, jehož podnikání bylo natolik zoufalé (při vědomí parametrů smlouvy nelze užít jiný výraz), že musel využít nabídky úvěru na relativně zanedbatelnou částku poskytnutou za drakonických podmínek (dle statistických údajů ČNB se průměrná úroková sazba podnikatelských kontokorentních a revolvingových úvěrů, ke kterým lze řešený případ nejblíže připodobnit, pohybovala v únoru 2020 lehce nad sazbou 4 % ročně). Dlužno dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný v současné době již nepodniká a že v únoru 2020 převzal v podobě předmětné smlouvy takové smluvní podmínky, které by nejspíše měly indikovat důvody přezkumu svéprávnosti pro marnotratnost. Lze tak uzavřít, že podle ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. Soudu z jeho mnohaleté praxe posuzování obsahu úvěrových smluv není známa jediná smlouva, která by se obsahem svých ujednání i jen vzdáleně blížila řešené věci. Průměrná úroková sazba podnikatelských úvěrů uvedena shora (průměrná sazba u kteréhokoliv typu podnikatelského úvěru v té době nepřekročila 5 % ročně). V podmínkách české podnikatelské praxe je v drtivé většině případů, které měl soud možnost řešit v rámci své činnosti, užívána zákonná výše úroků z prodlení (specifickým problémem podnikatelských smluv je naopak snížení úroku z prodlení pod zákonnou mez, viz § 1972 občanského zákoníku). Současně kritické ujednání o úroku navýšeném nad obvyklou úrokovou sazbu o tisíce procent považuje i v kontextu dalších extrémně nevýhodných ujednání smlouvy (automatická prolongace a tedy násobení nevýhodných smluvních podmínek, reálně jednostranná možnost ukončení smlouvy, extrémně vysoké sankce) za rozporné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kterýžto soulad posuzuje soud ex offo (§ 588 občanského zákoníku). Nejsou přitom naplněny předpoklady korekce kritických smluvních ujednání dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, neboť jednak důvod neplatnosti nespočívá pouze v nezákonném určení množstevního rozsahu sjednaných plnění, nýbrž v popsané kumulaci extrémně nevýhodných ujednání (smlouva má očividně rdousící efekt pro osobu v natolik zoufalém postavení, že musí čerpat úvěr ve výši pouhých 9 tis. Kč s přistoupením na podmínky shora uvedené), navíc ujednání o úroku je ujednání v případě úvěrové smlouvy pojmově neoddělitelným a při popsaném stavu nemá soud pochyb o tom, že žalobkyně by za podmínek obvyklých na úvěrovém trhu žádné takové služby nebyla ochotna poskytovat. Smlouvu tak soud považoval za neplatnou jako celek a nároky žalobkyně posoudil dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle něhož žalobkyni náleží pouze právo na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), tedy o převedenou částku 9 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu po doručení výzvy zástupce žalobkyně ze dne 22. 5. 2020 (doručena do 3 pracovních dnů, lhůta bez zbytečného odkladu do dalších 3 pracovních dnů, tj. do 1. 6. 2020) ve shodě s ustanovením § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu převážně úspěšnému žalovanému, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.