11 C 518/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 13 255 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 899,55 Kč spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 1 904,02 Kč a dále ve výši 8,05 % ročně z částky 9 934,55 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 355,45 Kč, úrok z prodlení ve výši 26,44 Kč, úrok z úvěru ve výši 5 734,09 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z částky 9 934,55 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 141 Kč k rukám zástupce žalobkyně [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], Ph.D. do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná včetně úroku ve výši 1 400 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatku za„ službu životního pojištění“ ve výši 290 Kč zavázala vrátit v 58ti týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradila pouze 4 435 Kč. Předmětnou pohledávku dne 6. 12. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 9 934,55 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn ve výši 3 320,45 Kč, dále úroku ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaného za dobu od 14. 7. 2017 do 6. 12. 2019 ve výši 5 734,09 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 7. 12. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 21. 7. 2017 do 6. 12. 2019 ve výši 1 930,46 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 7. 12. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se ani jedna ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena smlouva mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaná se je zavázala spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve sjednaných splátkách. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí jistiny v hotovosti a dále bylo v čl. 2 sjednáno, že plněním splátek dochází nejprve k úhradě poplatků (tj. úroku a odměn) a životního pojištění a teprve po jejich zaplacení k úhradě jistiny. Nabytí pohledávek ze shora uvedených smluv a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.

4. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněné nároky zčásti postrádají podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce ve shodě s ustanovením § 2390 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaná čerpala zápůjčku ve výši 10 000 Kč a dále se platně zavázala uhradit zapůjčitelce úrok ve výši 1 400 Kč za dobu trvání smlouvy a též odměnu za hotovostní inkaso splátek (pravidelně každý týden) zmocněncem zapůjčitelky v bydlišti žalované ve výši 4 000 Kč. Jakkoliv jde v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek o poměrně vysokou částku v porovnání s náklady alternativních způsobů postupné úhrady 58ti splátek, nelze pominout, že cena této nadstandardní služby (výjimka ze zásady donosnosti peněžitého dluhu) byla řádně a srozumitelně sjednána; ostatně př. i náklady na úhradu stejného počtu poštovních poukázek by představovaly řádově srovnatelnou sumu. Nelze dále přehlédnout, že jde o cenu plnění, tudíž možnosti ingerence soudu jsou v tomto směru i v rámci spotřebitelských smluv limitované. Na straně druhé, pokud by se výše odměny za takovou službu řádově vymykala alternativním způsobům úhrady závazků, zejména pak zásadně rostla nikoliv pouze v závislosti na počtu splátek, nýbrž v závislosti na výši zápůjčky, mohl by to být důvod k zásahu soudu, neboť pak by zřejmě neodrážela pouze náklady, ale představovala skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání.

5. Důvodným naopak soud neshledal požadavek na úhradu odměn v části odpovídající odměně za administrativní činnost, neboť z důkazů žalobkyní navržených a soudem provedených není vůbec zřejmé, oč se jedná a jakou protislužbu by měla žalovaná za tuto„ odměnu“ obdržet. Možná je vhodné připomenout, že v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila zásada autonomie vůle v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv, bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. Tedy pokud je sjednána v podstatě jakákoliv platba nad rámec úroku jako ceny peněz, pak současně v rámci ujednání stran musí být též srozumitelně a zřetelně vyloženo, jaké protislužby se straně platící odměnu (úhradu, poplatek apod.) má oproti jejímu zaplacení dostat. Jelikož z obsahu smlouvy, ani z celého kontextu právního jednání nevyplývá (naopak to lze v kontextu komerčního dočasného přenechávání peněžních prostředků jinému bezpečně vyloučit), že by měla žalovaná v úmyslu původní věřitelce částku administrativního poplatku darovat, pak jde o ujednání toliko zdánlivé pro jeho neurčitost (§ 553 občanského zákoníku), neboť zavazuje spotřebitele k plnění, za které se mu nedostává žádného určitým způsobem vymezeného protiplnění. Lze tak pouze uvažovat (při absenci jakýchkoliv tvrzení žalobkyně v tomto směru jde ovšem pouze o spekulaci), že náklady na administrativní činnost nejsou ničím jiným, než interními náklady na provoz podnikatelského subjektu při poskytování půjček či úvěrů. K úhradě těchto nákladů a ke generování zisku ovšem slouží už samotný úrok jako odměna za poskytnutí peněžních prostředků, ať již půjčkou anebo úvěrem. Úrok ovšem již strany sjednaly výslovně zvlášť (ostatně ve výši značně přesahující výši tzv. obvyklého úroku) a soudem byl přiznán, jak je uvedeno výše. Lze tedy uzavřít, že buď je ujednání o administrativním poplatku pro neurčitost nicotné anebo jde o skrytou podobu odměny za poskytnutí peněžních prostředků sjednanou ve formulářové smlouvě podnikatele se spotřebitelem se stejnými důsledky ujednání nepřiměřeného podle ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, neboť by šlo o ujednání o ceně, které nebylo poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem, kdy odborně vybavený profesionál v daném oboru nepoctivě těží z neznalosti spotřebitele a nechá si přislíbit plnění, které je ve vztahu k hodnotě poskytnutého protiplnění v hrubém nepoměru, když předstírá úrokovou sazbu 23,72 % ročně, ačkoliv reálně celý úvěr úročí úrokovou sazbou o cca 150 % vyšší, tedy spolehlivě se dostává z mezí podstatného přesahu obvyklé úrokové sazby do hladiny extrémního nepoměru (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.11.2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Soud tedy žalobu v požadavku na odměnu za administrativní činnost neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalované proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

6. To co bylo uvedeno o odměně za administrativní činnost, platí obdobně také pro„ poplatek za zařazení do pojišťovacího programu“ ve výši 290 Kč, kdy opět není zřejmé, jaké protislužby se má žalované za jí uhrazený poplatek vlastně reálně dostat. Smlouva sice v této souvislosti odkazuje na další listinu (příloha [číslo] rámcové pojistné smlouvy) nicméně žádná taková listina nebyla navržena k důkazu, tudíž nelze vůbec provést relevantní posouzení, o jakou službu se mělo jednat. Soud tedy z vyloženého důvodu žalobu v požadavku na zaplacení„ poplatku za životní pojištění“ neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalované proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

7. Důvodným dále soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok je v přímém rozporu s výslovným ustanovením čl. 1 smluvních podmínek, podle něhož nemá být jistina v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy vůbec úročena. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou přímo v bodě 2.1 písm. b) smlouvy tedy soud žalobu nepovažoval za důvodnou. Žalobu nelze mít dále za důvodnou ani v té části kapitalizovaného úroku z prodlení, v níž byl vypočten v nesprávně vyšší částce.

8. Lze tedy k výše uvedenému shrnout, že důvodnými soud neshledal nároky odpovídající administrativnímu poplatku, poplatku za zařazení do pojišťovacího programu, úroku uplatněného nad rámec jeho výše ujednané přímo v čl. 2 písm. b) smlouvy a dále nesprávně vypočtené výše kapitalizovaného úroku z prodlení, čemuž odpovídá rozsah zamítnutí žaloby (výrok II. rozsudku). Tedy žalovaná čerpala 10 000 Kč a zavázala se uhradit na úroku a odměně za inkaso částku 5 400 Kč, přičemž z její strany bylo dle žaloby uhrazeno 4 435 Kč, a to přednostně na posléze uvedené poplatky, které tak zůstaly neuhrazeny ve výši 965 Kč. Žalobkyni tak náleží na neuhrazených poplatcích částka 965 Kč a na dlužné jistině žalobou požadovaná částka 9 934,55 Kč (kterou je soud vázán a nemůže ji překročit), včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 54 %, tedy má právo na náhradu 8 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 200 Kč dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 168 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 8 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 141 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Na existenci svého závazku vč. možnosti soudního vymáhání byla žalovaná upozorněna již v rámci notifikace postoupení učiněné předchozí věřitelkou, čímž byl zcela vyčerpán smysl předžalobní výzvy dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu a následnou výzvu zástupce žalobkyně již nelze považovat za účelně vynaložený úkon.