11 C 541/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem obec a číslo o zaplacení 7 489 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 056,40 Kč spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 499,16 Kč a dále ve výši 9 % ročně z částky 5 767,40 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 432,60 Kč, úrok z prodlení ve výši 6,93 Kč, úrok z úvěru ve výši 1 360,43 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z částky 5 767,40 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 203 Kč k rukám zástupce žalobkyně [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], [titul za jménem] do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které se žalovaná včetně úroku ve výši 840 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč zavázala vrátit v 58ti týdenních splátkách po 180 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradila pouze 2 951 Kč. Předmětnou pohledávku dne 29. 11. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 5 767,40 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn ve výši 1 721,60 Kč, dále úroku ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaného za dobu od 7. 12. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 1 360,43 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 14. 12. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 506,09 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněné nároky zčásti postrádají podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřená úvěrová smlouva ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěrové prostředky ve výši 6 000 Kč a dále se platně zavázal uhradit úvěrující úrok ve výši 840 Kč za dobu trvání smlouvy a též odměnu za hotovostní inkaso splátek (pravidelně každý týden) zmocněncem úvěrující v bydlišti žalované ve výši 2 400 Kč (výjimka z pravidla donosnosti peněžitého dluhu).

3. Důvodným naopak soud neshledal požadavek na úhradu odměn v části odpovídající poplatku za administrativní činnost, neboť z důkazů žalobkyní navržených a soudem provedených není vůbec zřejmé, oč se jedná a jakou protislužbu by měla žalovaná za tuto„ odměnu“ obdržet. Jelikož z obsahu smlouvy, ani z celého kontextu právního jednání nevyplývá, že by měla žalovaná v úmyslu původní věřitelce částku administrativního poplatku darovat, pak jde o ujednání toliko zdánlivé pro jeho neurčitost (§ 553 občanského zákoníku), neboť zavazuje spotřebitele k plnění, za které se mu nedostává žádného určitým způsobem vymezeného protiplnění. Lze také uvažovat, že náklady na administrativní činnost nejsou ničím jiným, než interními náklady na provoz podnikatelského subjektu při poskytování půjček či úvěrů. K úhradě těchto nákladů a ke generování zisku ovšem slouží už samotný úrok jako odměna za poskytnutí peněžních prostředků. Úrok ovšem již strany sjednaly výslovně zvlášť a soudem byl přiznán, jak je uvedeno výše. Lze tedy uzavřít, že buď je ujednání o administrativním poplatku pro neurčitost nicotné anebo jde o skrytou podobu odměny za poskytnutí peněžních prostředků sjednanou ve formulářové smlouvě podnikatele se spotřebitelem se stejnými důsledky ujednání nepřiměřeného podle ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, neboť by šlo o ujednání o ceně, které nebylo poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem, kdy odborně vybavený profesionál v daném oboru nepoctivě těží z neznalosti spotřebitele a nechá si přislíbit plnění, které je ve vztahu k hodnotě poskytnutého protiplnění v hrubém nepoměru, když předstírá úrokovou sazbu 23,72 % ročně, ačkoliv reálně celý úvěr úročí úrokovou sazbou o cca 150 % vyšší, tedy spolehlivě se dostává z mezí podstatného přesahu obvyklé úrokové sazby do hladiny extrémního nepoměru (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.11.2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Soud tedy žalobu v požadavku na odměnu za administrativní činnost neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém úvěrující neoprávněně započetla plnění žalované proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

4. Důvodným dále soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok žalobkyně opírá o ustanovení smlouvy, podle kterého je výše úroku pevná po celou dobu trvání smlouvy a činí 23,72 % ročně, a to v situaci, kdy současně v textu smlouvy strany výslovným individuálním způsobem sjednaly, že za poskytnutou zápůjčku se žalovaný zavazuje zaplatit úrok ve výši 840 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že ujednání o pevné výši úroku představuje centrální a jednu z mála ručně (individuálně) dopisovaných pasáží jinak striktně formulářové smlouvy, na kterou je nutně koncentrována pozornost spotřebitele a která se zřetelně odlišuje od zbylého souvislého textu smlouvy vyhotoveného drobným písmem o shodných formálních parametrech jako připojené úvěrové podmínky. Ujednání o pevné výši úroku je přitom ve finanční praxi relativně běžné a soudu není zřejmé, z čeho by měl laický spotřebitel dovozovat, že klíčové a zřetelně zvýrazněné ujednání o pevné výši úroku vlastně není míněno tak úplně vážně, neboť úrok má činit ve skutečnosti 23,72 % ročně po celou dobu dispozice žalované s přenechanými peněžními prostředky. V kontextu naprosto jasného individuálního ujednání o pevné (limitované, zastropované) výši úroku totiž nic takového neplyne ani z toho, že podle jiného ustanovení formuláře výše úroku činí 23,72 % ročně, neboť i takový úrok ročně činí za určité pevně dané období 840 Kč. Tedy buď je interpretace ustanovení o úroku provedená žalobkyní v žalobě nesprávnou, tj. neodpovídající vůli smluvních stran, anebo se opírá o nepoctivé a netransparentní jednání úvěrující, která se při uzavírání smlouvy mezi osobami v nerovném postavení dopouští očividného zneužití své fakticky zvýhodněné mocenské pozice. Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé variantě, která podle názoru soudu lépe respektuje vůli stran a současně nevede ke konstatování neplatnosti či dokonce zdánlivosti předložené smlouvy, a to i s ohledem na ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by naopak soud akceptoval argumentaci, kterou se snaží naznačovat žalobkyně, znamenalo by to, že se přímo ve smlouvě nachází dvě vzájemně rozporná (resp. rozporně vyložitelná) ustanovení upravující podstatnou náležitost předmětné smlouvy. Uplatněná argumentace žalobkyně tak paradoxně ohrožuje samotnou existenci smlouvy a mohla by vyústit v posouzení nároku jako pouhého bezdůvodného obohacení. Na okraj tak lze v této souvislosti ještě doplnit, že formulačně vadná a potencionálně rozporná skupina ujednání upravujících cenu hlavního předmětu plnění může být hodnocena i prizmatem zásady poctivosti (§ 6 občanského zákoníku) a transparentnosti ujednání (výjimka z nepřípustnosti přezkumu přiměřenosti dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku) ve spotřebitelských smlouvách. Fakticky tak až argumentace samotné žalobkyně vnáší do věci úvahu o možnosti posouzení uplatněných nároků jako nároků založených na pouhém bezesmluvním základě, nicméně prozatím soud setrvává na prve zmíněné variantě, která existenci smlouvy neohrožuje. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou 840 Kč tedy soud žalobu zamítl.

5. Lze tedy k výše uvedenému shrnout, že důvodnými soud neshledal nároky odpovídající administrativnímu poplatku a úroku uplatněného nad rámec jeho výše ujednané přímo v čl. 1 písm. b) smlouvy, čemuž odpovídá rozsah zamítnutí žaloby (výrok II. rozsudku). To pak znamená v tomto případě, že žalovaná čerpala 6 000 Kč a zavázala se uhradit na úroku a odměně za inkaso částku 3 240 Kč, přičemž z její strany bylo dle žaloby uhrazeno 2 951 Kč, a to přednostně na posléze uvedené poplatky, které tak zůstaly na inkasním poplatku neuhrazeny ve výši 289 Kč, které soud žalobkyni přiznal, stejně jako požadovanou jistinu ve výši 5 767,40 Kč. Lze tak konstatovat, že žalobkyni náleží celkově částka ve výši 6 056,40 Kč, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba z vyložených důvodů zamítnuta (výrok II. rozsudku).

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 59 %, tedy má právo na náhradu 18 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 200 Kč dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 126 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 18 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 203 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Na existenci svého závazku vč. možnosti soudního vymáhání byla žalovaná upozorněna již v rámci notifikace postoupení učiněné předchozí věřitelkou, čímž byl zcela vyčerpán smysl předžalobní výzvy dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu a následnou výzvu zástupce žalobkyně již nelze považovat za účelně vynaložený úkon.