11 C 546/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 79 320,90 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 75 790,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 74 290,27 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 11,25 % ročně z částky 74 290,27 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 500 Kč se řízení zastavuje.</b> <b>III. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 030,63 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 500 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 403 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], úvěrovou smlouvu [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 98 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 60ti měsíčních splátkách po 3 337 Kč včetně úroku ve výši 11,25 % ročně. Žalovaný se dále zavázal uhradit poplatek odpovídající účelně vynaloženým nákladům při ukončení úvěrové smlouvy ve výši 500 Kč a dále pro případ neplnění jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou zaslanou upomínku a také pro případ neplnění peněžitých závazku smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z dlužné částky. Žalovaný však úvěrové splátky řádně a včas nehradil, proto úvěrující ke dni 10. 1. 2019 odstoupila od úvěrové smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2019 pak úvěrující pohledávky ze smlouvy se žalovaným postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 74 290,27 Kč, dále poplatku za administrativní náklady spojené s ukončením smlouvy ve výši 500 Kč, dále smluvní pokuty za tři upomínky (upomínky ze dne 12. 10. 2018, ze dne 27. 10. 2018 a ze dne 2. 12. 2018) při prodlení s úhradou splátek v celkové výši 1 500 Kč, smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou dlužných splátek a dlužné jistiny úvěru v období od 23. 10. 2018 do 28. 2. 2019 ve výši 3 030,63 Kč, dále smluvního úroku ve výši 11,25 % ročně z dlužné jistiny od 11. 1. 2019 do zaplacení a také zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku od 11. 1. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil.

3. Při jednání dne 14. 6. 2021 vzala žalobkyně v rozsahu uplatněného poplatku za administrativní náklady spojené s ukončením smlouvy ve výši 500 Kč žalobu zpět, proto soud řízení v tomto rozsahu dle ustanovení § 96 odst. 2 občanského soudního řádu zastavil (výrok II. rozsudku).

4. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z předložené úvěrové smlouvy [číslo] plyne, že úvěrující se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky na nákup vozidla ve výši 98 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit v 60ti měsíčních splátkách po 3 337 Kč včetně úroku ve výši 32,68 % ročně a současně se zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky denně pro případ nezaplacení jakékoliv platby v době splatnosti a dále smluvní pokutu ve výši 500 Kč za jakoukoliv vystavenou upomínku. Vyplacení úvěru v souladu s úvěrovou smlouvou žalobkyně prokázala výpisem z účtu úvěrující. V ustanovení čl. 11 smlouvy pak strany založily oprávnění úvěrující k odstoupení od úvěrové smlouvy z důvodu prodlení s úhradou alespoň jedné úvěrové splátky a z řady dalších důvodů. Příslušnými upomínkami žalobkyně prokázala vystavení upomínek pro žalovaného ze dne 12. 10. 2018, ze dne 27. 10. 2018 a ze dne 2. 12. 2018. Odstoupení úvěrující od úvěrové smlouvy ke dni 10. 1. 2019 bylo prokázáno sdělením odpovídajícího obsahu ze dne 2. 1. 2019. Z výsledného vyúčtování je pak zřejmé tolik, že úvěrující vyzvala žalovaného k plnění závazků z úvěrové smlouvy s upozorněním na možnost jejich soudního vymáhání. Nabytí uplatněných pohledávek od úvěrující a tedy aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení má soud za prokázanou notifikací postoupení ze dne 25. 3. 2019 ve spojení s postupním smlouvou vč. její přílohy a potvrzení úhrady ceny za postoupení.

5. Ve věci bylo žalobkyní prokázáno, že na základě platné úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku poskytla její právní předchůdkyně žalovanému úvěr ve výši 98 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve sjednaných splátkách včetně úroku z úvěru. Současně žalobkyně prokázala ujednání stran a vznik povinnosti žalovaného hradit sjednanou smluvní pokutu (poplatek) za zaslání upomínek prodlení žalovaného s úhradou dlužných splátek ve výši 500 Kč za upomínku. Žalobkyně prokázala i nabytí těchto pohledávek od právní předchůdkyně. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně splacení takto vzniklých závazků, případně ohledně jiných skutečností oslabujících či vyvracejících nároky žalobkyně spočívala na žalovaném, který však v řízení zůstal zcela nečinný, proto soud žalobou uplatněným nárokům vyhověl v rozsahu uplatněné nesplacené jistiny a smluvní pokuty za upomínky, neboť tyto alespoň zčásti vystihují náklady spojené s upomínáním žalovaného, a to včetně sjednaného úroku (limitovaného co do výše žalobním požadavkem) a zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanoveném ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. tohoto rozsudku).

6. Naopak důvodnou soud žalobu neshledal v požadavku na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 3 030,63 Kč. Soud nemá pochybností o tom, že uzavřenou smlouvu nutno podřadit pod smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku), podléhající přísným požadavkům zákonodárce, neboť nebyl v otázce povahy smlouvy tvrzen, ani prokazován opak. Jde bezpochyby i o smlouvu adhézní (§ 1798 občanského zákoníku), na jejíž obsah neměl žalovaný vůbec žádný vliv. Podle názoru nalézacího soudu hodnocené ujednání o smluvní pokutě neobstojí v testu přiměřenosti (k podrobnostem provádění testu přiměřenosti viz př. Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 58 a násl.). Lze předeslat, že nejde o individuálně sjednané ujednání a netýká se hlavního předmětu plnění, ani jeho ceny. Za prvé, z hlediska srovnání s dispozitivními ustanoveními zákona lze konstatovat, že sankci za prodlení s plněním peněžité povinnosti představuje především úrok z prodlení, nikoliv smluvní pokuta, která naopak v právní praxi bývá zcela typicky využívána k obcházení institutu zákonného úroku z prodlení (již samotný názor o možnosti libovolného a nelimitovaného včlenění ujednání o smluvní pokutě pro spotřebitele do spotřebitelské smlouvy pravidelně implikuje nepochopení celé úpravy přiměřenosti ujednání spotřebitelských smluv, jejichž jednostranně kogentní zákonná úprava je vystavěna právě na limitaci autonomie vůle z důvodu nezbytné kompenzace faktické nerovnosti smluvních stran). V této souvislosti nalézací soud odkazuje na závazné závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013. Za druhé, z provedených důkazů není zřejmé, že by sama úvěrující byla vystavena pro případ porušení jakékoliv své povinnosti vystavena obdobné smluvní pokutě. Za třetí, povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně fakticky dubluje další smluvní pokutu ve výši 500 Kč za jakoukoliv upomínku (prodlení s plněním peněžité povinnosti). Z provedeného dokazování se nepodává, že by si sama úvěrující do své smlouvy včlenila tomu adekvátní ujednání, totiž že za jediné porušení smlouvy bude vystavena třem různým peněžitým sankcím, které by musela uhradit žalovanému (již touto skutečností je naplněn znak„ významné nerovnováhy“). Za čtvrté, srovnání vyjednávací pozice obou stran je extrémně nevyvážené k tíži žalovaného, neboť úvěrující byla v době uzavření smlouvy součástí mezinárodní finanční skupiny [jméno] a jedním z leaderů finančního trhu s úvěry na pořízení vozidel, pro kterou byl žalovaný bezvýznamným a naprosto zastupitelným klientem, kterému mohla vnutit téměř jakékoliv smluvní podmínky, pokud si nutně potřeboval pořídit vůz (př. z pracovních, rodinných a dalších důvodů) a nedisponoval potřebnými prostředky (tj. musel čerpat pro ten účel úvěr). Nebylo žádného důvodu k domněnce, že pokud žalovaný při výskytu nepříznivé finanční situace nebude schopen plnit sjednané splátky, bude k tomu lépe způsobilý v důsledku okamžité kumulace sankcí, které úvěrová smlouva pro tento případ upravuje. Ostatně, prakticky polovina smluvního textu samotné úvěrové smlouvy se věnuje výčtu nejrůznějších sankcí, které budou proti žalovanému uplatněny pro případ prodlení s úhradou splátek a neplnění jiných povinností. Závěrem nutno připomenout, že předmětem soudního přezkumu je soulad či rozpor ujednání o smluvní pokutě s objektivním právem, přičemž je naprosto lhostejné, v jaké konkrétní výši je smluvní pokuta v soudním řízení, které nutně nemusí být ani jediné, ani poslední, uplatněna. Tím se totiž na povaze smluvního ujednání nic nemění. V praxi naopak uplatnění nějakého práva v nižší výši, než bylo původně sjednáno, pravidelně signalizuje nejistotu samotného věřitele ohledně odůvodněnosti (či vůbec poctivosti) takového požadavku z hlediska jeho sjednané výše. Bez významu v této souvislosti není ani velmi vysoký úrok (opět lhostejno, v jaké výši v tomto konkrétním řízení uplatněn), který dále multiplikuje nepřiměřeně tíživé dopady smluvních ujednání do majetkové sféry žalovaného a je nutno jej v rámci celkové posouzení vyváženosti smluvních pozic stran zohlednit. Lze tedy uzavřít, že uvedené ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně zakládá s přihlédnutím k dalším sjednaným smluvním pokutám dle názoru soudu v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (§ 1813 občanského zákoníku), soud k němu tudíž nepřihlížel (§ 1815 občanského zákoníku) a žalobu v této části zamítl (výrok III. rozsudku). Zamítnutí žaloby se týká též úroku z prodlení z částky poplatku vzatého zpět při jednání (bod 3. tohoto odůvodnění), jehož důvodnost neměl soud za prokázanou.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku III. rozsudku, zohledněno k tíži žalobkyně je i částečné zpětvzetí žaloby (dle pravidla § 146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu), ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšná z 96 %, tedy má právo na náhradu 92 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 174 Kč, odměny zástupce žalobkyně ve výši 17 200 Kč za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, dvě jednání soudu) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši 1 200 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 3 864 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Při podílu 92 % pak soud přiznal žalobkyni celkově částku 25 438 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Na existenci svého závazku vč. možnosti soudního vymáhání byl žalovaný upozorněn již v rámci výsledného vyúčtování učiněného předchozí věřitelkou, čímž byl zcela vyčerpán smysl předžalobní výzvy dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu a následnou výzvu zástupce žalobkyně již nelze považovat za účelně vynaložený úkon. Účelně vynaloženými náklady nejsou ani náklady spojené s účastí žalobkyně na posledním jednání, které se konalo výlučně z důvodů na straně žalobkyně, neboť poslední jednání se konalo výlučně z důvodu nesouhlasu žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání, ačkoliv souhlas žalovaného s rozhodnutím bez jednání byl dán a soud dal žalobkyni najevo, že je bez nařízení jednání připraven rozhodnout. Takové navýšení nákladů lze tedy přičíst výlučně žalobkyni. To samo pak platí pro doplňující vyjádření žalobkyně, kterými se pouze odstraňovaly žalobní nedostatky, přičemž nelze klást k tíži žalovaného, že odborně zastoupená žalobkyně nedokáže své nároky řádné a v celém rozsahu specifikovat, odůvodnit a doložit již v rámci žaloby a potřebuje k tomu průběžnou instruktáž soudu. Jakkoliv se jedná o stále se rozšiřující jev spojený se zavedení návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a s masivním zapojením laického prvku do vyhotovování návrhů ze strany„ hromadných“ žalobců, nelze přehlédnout, že žalovaný vznik těchto nákladů nezapříčinil.