11 C 563/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 12 300 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 304,64 Kč a dále ve výši 9,75 % ročně z částky 4 058,50 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 6 100 Kč spolu s úrokem ve výši 1 474,30 Kč, dále ve výši 19,52 % ročně z částky 9 440,94 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 413,85 Kč a spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 382,44 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaná včetně úroku ve výši 5 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč a poplatku za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 600 Kč zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 760 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradila pouze 33 800 Kč. Předmětnou pohledávku dne 29. 11. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 9 440,94 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn ve výši 2 859,06 Kč, dále úroku ve výši 19,52 % ročně kapitalizovaného za dobu od 15. 2. 2019 do 29. 11. 2019 ve výši 1 474,30 Kč a dále ve výši 19,52 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 22. 2. 2019 do 29. 11. 2019 ve výši 718,49 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se ani jedna ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalovanou a společností [právnická osoba], byla uzavřena úvěrová smlouva, podle které poskytla úvěrující žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a žalovaná se je zavázala spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí peněžních prostředků v hotovosti a dále bylo v čl. 2 sjednáno, že plněním splátek dochází nejprve k úhradě úroků, posléze k úhradě poplatků a teprve po jejich zaplacení k úhradě jistiny. Nabytí pohledávek z úvěrové smlouvy vzniklých a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované. Nepravdivým se naopak ukázalo tvrzení o sjednání úrokové sazby toliko ve výši 19,52 % ročně, a pokud nešlo o pouhou písařskou chybu, pak sama žalobkyně tímto indikuje přemrštěle vysokou úrokovou sazbu.

4. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněné nároky zčásti postrádají podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřená úvěrová smlouva ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěrové prostředky ve výši 25 000 Kč a dále se platně zavázala uhradit úvěrující úrok ve výši 5 000 Kč za dobu trvání smlouvy a též odměnu za hotovostní inkaso splátek (pravidelně každý týden) zmocněncem úvěrující v bydlišti žalované ve výši 10 000 Kč. Jakkoliv jde v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek o poměrně vysokou částku v porovnání s náklady alternativních způsobů postupné úhrady uvedeného počtu splátek, nelze pominout, že cena této nadstandardní služby (výjimka ze zásady donosnosti peněžitého dluhu) byla řádně a srozumitelně sjednána; ostatně i náklady na úhradu stejného počtu poštovních poukázek by představovaly řádově srovnatelnou sumu. Nelze dále přehlédnout, že jde o cenu plnění, tudíž možnosti ingerence soudu jsou v tomto směru i v rámci spotřebitelských smluv limitované. Na straně druhé, pokud by se výše odměny za takovou službu řádově vymykala alternativním způsobům úhrady závazků, zejména pak zásadně rostla nikoliv pouze v závislosti na počtu splátek, nýbrž v závislosti na výši zápůjčky, mohl by to být důvod k zásahu soudu, neboť pak by zřejmě neodrážela pouze náklady, ale představovala skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání.

5. Důvodným naopak soud neshledal požadavek na úhradu odměn v části odpovídající odměně za administrativní činnost, neboť z důkazů žalobkyní navržených a soudem provedených není vůbec zřejmé, oč se jedná a jakou protislužbu by měla žalovaná za tuto„ odměnu“ obdržet. Možná je vhodné připomenout, že v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila zásada autonomie vůle v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv, bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. Tedy pokud je sjednána v podstatě jakákoliv platba nad rámec úroku jako ceny peněz, pak současně v rámci ujednání stran musí být též srozumitelně a zřetelně vyloženo, jaké protislužby se straně platící odměnu (úhradu, poplatek apod.) má oproti jejímu zaplacení dostat. Jelikož z obsahu smlouvy, ani z celého kontextu právního jednání nevyplývá (naopak to lze v kontextu komerčního dočasného přenechávání peněžních prostředků jinému bezpečně vyloučit), že by měla žalovaná v úmyslu původní věřitelce částku administrativního poplatku darovat, pak jde o ujednání toliko zdánlivé pro jeho neurčitost (§ 553 občanského zákoníku), neboť zavazuje spotřebitele k plnění, za které se mu nedostává žádného určitým způsobem vymezeného protiplnění. Lze tak pouze uvažovat (při absenci jakýchkoliv tvrzení žalobkyně v tomto směru jde ovšem pouze o spekulaci), že náklady na administrativní činnost nejsou ničím jiným, než interními náklady na provoz podnikatelského subjektu při poskytování půjček či úvěrů. K úhradě těchto nákladů a ke generování zisku ovšem slouží už samotný úrok jako odměna za dočasné přenechání peněžních prostředků, ať již půjčkou anebo úvěrem. Úrok ovšem již strany sjednaly výslovně zvlášť (ostatně ve výši značně přesahující výši tzv. obvyklého úroku) a soudem byl přiznán, jak je uvedeno výše. Lze tedy uzavřít, že buď je ujednání o administrativním poplatku pro neurčitost nicotné anebo jde o skrytou podobu odměny za poskytnutí peněžních prostředků sjednanou ve formulářové smlouvě podnikatele se spotřebitelem se stejnými důsledky ujednání nepřiměřeného podle ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, neboť by šlo o ujednání o ceně, které nebylo poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem, kdy odborně vybavený profesionál v daném oboru nepoctivě těží z neznalosti spotřebitele a nechá si přislíbit plnění, které je ve vztahu k hodnotě poskytnutého protiplnění v hrubém nepoměru, když předstírá úrokovou sazbu 32,15 % ročně, ačkoliv reálně celý úvěr úročí úrokovou sazbou o 100 % vyšší, tedy spolehlivě se dostává z mezí podstatného přesahu obvyklé úrokové sazby do hladiny extrémního nepoměru (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.11.2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Soud tedy žalobu v požadavku na odměnu za administrativní činnost neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalované proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

6. To co bylo uvedeno o odměně za administrativní činnost, platí obdobně také pro„ poplatek za zařazení do pojišťovacího programu“ ve výši 600 Kč, kdy opět není zřejmé, jaké protislužby se má žalované za jí uhrazený poplatek vlastně reálně dostat. Smlouva sice v této souvislosti odkazuje na další listinu (formulář Zařazení zákazníka do pojistného programu) nicméně žádná taková listina nebyla navržena k důkazu, tudíž nelze vůbec provést relevantní posouzení, o jakou službu se mělo jednat. Soud tedy z vyloženého důvodu žalobu v požadavku na zaplacení„ poplatku za životní pojištění“ neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalované proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

7. Důvodným dále soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok žalobkyně opírá o ustanovení smlouvy, podle kterého je výše úroku pevná po celou dobu trvání smlouvy a činí 32,15 % ročně, a to v situaci, kdy současně v textu smlouvy strany výslovným individuálním způsobem sjednaly, že za poskytnutý úvěr se žalovaná zavazuje zaplatit úrok ve výši 5 000 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že ujednání o pevné výši úroku částkou 5 000 Kč představuje centrální a jednu z mála ručně (individuálně) dopisovaných pasáží jinak striktně formulářové smlouvy a právě na tuto ručně dopisovanou pasáž je záměrně přitahována pozornost spotřebitele, neboť se zřetelně odlišuje od zbylého souvislého textu smlouvy vyhotoveného drobným písmem o shodných formálních parametrech jako připojené úvěrové podmínky. Ujednání o pevné výši úroku je přitom ve finanční praxi relativně běžné a soudu není zřejmé, z čeho by měl laický spotřebitel (potažmo soud při posouzení smlouvy) dovozovat, že klíčové a zřetelně zvýrazněné ujednání o pevné výši úroku vlastně není míněno tak úplně vážně, neboť úrok má činit ve skutečnosti velmi vysokých 32,15 % ročně (tj. přesahující 300 % obvyklé úrokové sazby, kdy z hlediska posouzení smluvního ustanovení je zcela lhostejné, v jaké výši žalobkyně úrok fakticky pro tento případ prozatím uplatňuje) po celou dobu dispozice žalované s přenechanými peněžními prostředky. V kontextu naprosto jasného individuálního ujednání o pevné (limitované, zastropované) výši úroku totiž nic takového neplyne ani z toho, že podle jiného ustanovení formuláře výše úroku činí 32,15 % ročně, neboť i úrok 32,15 % ročně činí za určité pevně dané období 5 000 Kč. Jinak řečeno, pokud si při osobním jednání žalovaná jako laik a spotřebitel se zástupcem úvěrující výslovně dohodla a do smlouvy individuálně doplnila, že čerpaný úvěr bude úročen pevnou částkou 5 000 Kč, pak není zřejmé, proč by ještě měla věnovat zvláštní pozornost dalšímu ujednání o ceně úvěrem poskytnutých prostředků a vyložit si jej navíc tak, že by vlastně měla úroky platit až do zaplacení (tj. do úplného vrácení). Pokud se pak v posléze uvedené souvislosti zdůrazňuje jakési diference výše úroku pro„ dobu řádného trvání smlouvy“ a z toho nepřímo pro nějakou dobu dalšího trvání smlouvy, začíná to již zřetelně navozovat dojem nepoctivého a netransparentního jednání profesionálního poskytovatele zápůjček a úvěru vůči laickému spotřebiteli. Pokud totiž měla být výše úroku sjednána procentuální výší za celou dobu čerpání zápůjčky, pak v centrálním textu smlouvy měla být uvedena právě a pouze tato procentuální výše a nikoliv zcela zavádějící a v takové souvislosti nutně matoucí údaj o pevné částce úroku. Jinak řečeno, jestliže by měla platit varianta výše úroku 32,15 % ročně plynoucího až do úplného zaplacení (čl. 1 smlouvy), pak by byl údaj o výši úroku 5 000 Kč (čl. 1) očividně nesprávný (tedy vložen jako záměrně zavádějící ve snaze zastřít skutečnou vyšší cenu úvěrem poskytnutých prostředků), neboť z posléze uvedeného ustanovení smlouvy přece vůbec neplyne, že by úrok ve výši 5 000 Kč snad měl být sjednán pouze na„ dobu řádného trvání smlouvy“, dotčený článek 1.8 totiž žádné takové výslovné vymínění neobsahuje. Tedy buď je interpretace ustanovení o úroku provedená žalobkyní v žalobě nesprávnou, tj. neodpovídající vůli smluvních stran, anebo se opírá o nepoctivé a netransparentní jednání úvěrující, která se při uzavírání smlouvy mezi osobami v nerovném postavení dopouští očividného zneužití své fakticky zvýhodněné mocenské pozice. Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé variantě, která podle názoru soudu lépe respektuje vůli stran a současně nevede ke konstatování neplatnosti či dokonce zdánlivosti předložené smlouvy, a to i s ohledem na ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by naopak soud akceptoval argumentaci, kterou se snaží naznačovat žalobkyně, znamenalo by to, že se přímo ve smlouvě nachází dvě vzájemně rozporná (resp. rozporně vyložitelná) ustanovení upravující podstatnou náležitost předmětné smlouvy. Uplatněná argumentace žalobkyně tak paradoxně ohrožuje samotnou existenci smlouvy a mohla by vyústit v posouzení nároku jako pouhého bezdůvodného obohacení (v tomto směru se tedy otevírá odvolací prostor pro stranu žalovanou a pro napadení smlouvy jako celku). Na okraj tak lze v této souvislosti ještě doplnit, že formulačně vadná a potencionálně rozporná skupina ujednání upravujících cenu hlavního předmětu plnění může být hodnocena i prizmatem zásady poctivosti (§ 6 občanského zákoníku) a transparentnosti ujednání (výjimka z nepřípustnosti přezkumu přiměřenosti dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku) ve spotřebitelských smlouvách. Fakticky tak až argumentace samotné žalobkyně vnáší do věci úvahu o možnosti posouzení uplatněných nároků jako nároků založených na pouhém bezesmluvním základě, nicméně prozatím soud setrvává na prve zmíněné variantě, která existenci smlouvy neohrožuje. Může však jít o odvolací argumentaci žalované. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou 5 000 Kč tedy soud žalobu zamítl.

8. Lze tedy k výše uvedenému shrnout, že důvodnými soud neshledal nároky odpovídající administrativnímu poplatku,„ poplatku za pojištění“, a úroku uplatněnému nad rámec jeho výše ujednané přímo v čl. 1. smlouvy, čemuž odpovídá rozsah zamítnutí žaloby (výrok II. rozsudku). To pak znamená v tomto případě, že žalovaná čerpal 25 000 Kč a zavázala se uhradit na úroku a odměně za inkaso částku 15 000 Kč, přičemž dle čl. 2 smlouvy se z každé uhrazené částky započetlo na poměrnou část poplatku za hotovostní inkaso splátek (tj. 23,25 %) a zbylá část (76,75 %) se užila k úhradě zbývajících nároků, a to nejprve na úrok (viz čl. 2 smlouvy). Pokud tedy žalovaná dle žaloby uhradila 33 800 Kč (tedy již ze žaloby je zřejmé, že je požadováno více, než kdy měla žalovaná povinnost podle smlouvy splnit), pak z této částky mělo být užito 7 858,50 Kč na úhradu inkasního poplatku, který zůstal dlužným ve výši 2 141,50 Kč, a dále poměrná část úhrad ve výši 25 941,50 Kč naopak měl být užita na úhradu úroku (primárně) a ve zbytku na úhradu jistiny. Úrok tak byl uhrazen zcela a jistina zůstala neuhrazena ve výši 4 058,50 Kč. Lze tak konstatovat, že žalobkyni náleží celkově částka 6 200 Kč sestávající z neuhrazené jistiny a neuhrazeného inkasního poplatku, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. Ve zbylém rozsahu byla žaloba z vyložených důvodů zamítnuta (výrok II. rozsudku).

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byl úspěšnějším žalovaný, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.