11 C 568/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 14 306 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 848,55 Kč spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 1 530,98 Kč a dále ve výši 8,5 % ročně z částky 10 848,55 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 457,45 Kč, úrok z prodlení ve výši 21,27 Kč, úrok z úvěru ve výši 4 381,72 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z částky 10 848,55 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 2 100 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatku za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 406 Kč zavázal vrátit v 58ti týdenních splátkách po 457 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 12 200 Kč. Předmětnou pohledávku dne 29. 11. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 10 848,55 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn ve výši 3 457,45 Kč, dále úroku ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaného za dobu od 27. 3. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 4 381,72 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 3. 4. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 1 552,25 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se ani jedna ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí půjčky v hotovosti a dále bylo v čl. 2 sjednáno, že plněním splátek dochází nejprve k úhradě úroků, posléze k úhradě poplatků a teprve po jejich zaplacení k úhradě jistiny. Nabytí pohledávek z úvěrové smlouvy vzniklých a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněné nároky zčásti postrádají podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřena úvěrová smlouva ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěrové prostředky ve výši 15 000 Kč a dále se platně zavázal uhradit úvěrující úrok ve výši 2 200 Kč za dobu trvání smlouvy a též odměnu za hotovostní inkaso splátek (pravidelně každý týden) zmocněncem úvěrující v bydlišti žalovaného ve výši 6 000 Kč. Jakkoliv jde v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek o poměrně vysokou částku v porovnání s náklady alternativních způsobů postupné úhrady uvedeného počtu splátek, nelze pominout, že cena této nadstandardní služby (výjimka ze zásady donosnosti peněžitého dluhu) byla řádně a srozumitelně sjednána. Nelze dále přehlédnout, že jde o cenu plnění, tudíž možnosti ingerence soudu jsou v tomto směru i v rámci spotřebitelských smluv limitované. Na druhou stranu nelze zastírat, že uvedené konstatování reprezentuje spíše izolovaný pohled na jednotlivé náklady spojené s předmětným úvěrem, jak jsou zachyceny v čl. 1 7. úvěrové smlouvy, přičemž z praxe odvolacího soudu jsou známa rozhodnutí v obdobných věcech téže žalobkyně, kdy naopak při komplexním posouzení všech nákladů spojených s předmětným úvěrem byla konstatována absolutní neplatnost smlouvy jako celku. Faktem totiž zůstává, že sjednaná úroková sazba představuje 2,5 obvyklé úrokové sazby u neúčelových střednědobých spotřebitelských úvěrů sjednávaných v únoru 2017, že poměrně vysoký (20 % částky úvěru)„ administrativní poplatek“ sjednaný ve smlouvě neodpovídá žádné reálné protislužbě (viz dále) a že výše úplaty za hotovostní inkaso splátek značně (opět se jedná násobky) přesahuje obvyklou cenu alternativních způsobů úhrady splátek, podobně jako konkrétní sjednaná výše úplaty za tutéž službu úvěrující výrazně přesahuje výši úplaty požadovanou za tutéž služby v jiných smlouvách téže úvěrující. Jinak řečeno, ujednání smlouvy i v porovnání s jinými smlouvami stejné úvěrující a také smlouvami jiných úvěrujících na finančním trhu vyvolává podezření, zda prostřednictvím části„ poplatků a úhrad“ za vedlejší služby dochází ve skutečnosti ke skrytému dalšímu úročení celého úvěru (zvláště pokud jsou tyto náklady konstruovány procentem z výše jistiny) nad rámec výslovně sjednané úrokové sazby, která již sama o sobě 2,5 násobně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu, což by v souhrnu mohlo vést k závěru o absolutní neplatnosti ujednání o výši úrokové sazby pro extrémní rozpor s dobrými mravy (srov. další části odůvodnění) a tedy ke konstatování neplatnosti smlouvy jako celku. Podobně závažné jsou důsledky konstatování netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči spotřebiteli, kam lze nepochybně zařadit i zastírání skutečné povahy jednotlivých úhrad za údajné„ služby“ či zastírání skutečné ceny úvěru. Jakkoliv tedy nalézací soud setrvává na závěrech prve uvedených, přece jen se zde otevírá odvolací prostor straně žalované.

5. Důvodným naopak soud neshledal požadavek na úhradu odměn v části odpovídající odměně za administrativní činnost, neboť z důkazů žalobkyní navržených a soudem provedených není vůbec zřejmé, oč se jedná a jakou protislužbu by měl žalovaný za tuto„ odměnu“ obdržet. Možná je vhodné připomenout, že v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila zásada autonomie vůle v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv, bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. Tedy pokud je sjednána v podstatě jakákoliv platba nad rámec úroku jako ceny peněz, pak současně v rámci ujednání stran musí být též srozumitelně a zřetelně vyloženo, jaké protislužby se straně platící odměnu (úhradu, poplatek apod.) má oproti jejímu zaplacení dostat. Jelikož z obsahu smlouvy, ani z celého kontextu právního jednání nevyplývá (naopak to lze v kontextu komerčního dočasného přenechávání peněžních prostředků jinému bezpečně vyloučit), že by měl žalovaný v úmyslu úvěrující částku administrativního poplatku darovat, pak jde o ujednání toliko zdánlivé pro jeho neurčitost (§ 553 občanského zákoníku), neboť zavazuje spotřebitele k plnění, za které se mu nedostává žádného určitým způsobem vymezeného protiplnění. Lze tak pouze uvažovat (při absenci jakýchkoliv tvrzení žalobkyně v tomto směru jde ovšem pouze o spekulaci), že náklady na administrativní činnost nejsou ničím jiným, než interními náklady na provoz podnikatelského subjektu při poskytování půjček či úvěrů. K úhradě těchto nákladů a ke generování zisku ovšem slouží už samotný úrok jako odměna za poskytnutí peněžních prostředků, ať již půjčkou anebo úvěrem. Úrok ovšem již strany sjednaly výslovně zvlášť (ostatně ve výši značně přesahující výši tzv. obvyklého úroku) a soudem byl přiznán, jak je uvedeno výše. Lze tedy uzavřít, že buď je ujednání o administrativním poplatku pro neurčitost nicotné anebo jde o skrytou podobu odměny za poskytnutí peněžních prostředků sjednanou ve formulářové smlouvě podnikatele se spotřebitelem se stejnými důsledky ujednání nepřiměřeného podle ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, neboť by šlo o ujednání o ceně, které nebylo poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem, kdy odborně vybavený profesionál v daném oboru nepoctivě těží z neznalosti spotřebitele a nechá si přislíbit plnění, které je ve vztahu k hodnotě poskytnutého protiplnění v hrubém nepoměru, když předstírá úrokovou sazbu 23,72 % ročně, ačkoliv reálně celý úvěr úročí úrokovou sazbou o cca 150 % vyšší, tedy spolehlivě se dostává z mezí podstatného přesahu obvyklé úrokové sazby do hladiny extrémního nepoměru (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.11.2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Soud tedy žalobu v požadavku na odměnu za administrativní činnost neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalovaného proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

6. To co bylo uvedeno o odměně za administrativní činnost, platí obdobně také pro„ poplatek za zařazení do pojišťovacího programu“ ve výši 406 Kč, kdy opět není zřejmé, jaké protislužby se má žalovanému za jím uhrazený poplatek vlastně reálně dostat. Smlouva sice v této souvislosti odkazuje na další listinu (formulář Zařazení zákazníka do pojistného programu) nicméně žádná taková listina nebyla navržena k důkazu, tudíž nelze vůbec provést relevantní posouzení, o jakou službu se mělo jednat. Soud tedy z vyloženého důvodu žalobu v požadavku na zaplacení„ poplatku za životní pojištění“ neshledal důvodnou, a to i v tom rozsahu, v jakém úvěrující neoprávněně započetla plnění žalovaného proti tomuto od počátku nedůvodnému nároku.

7. Důvodným dále soud neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok žalobkyně opírá o ustanovení smlouvy, podle kterého je výše úroku pevná po celou dobu trvání smlouvy a činí 23,72 % ročně, a to v situaci, kdy současně v textu smlouvy strany výslovným individuálním způsobem sjednaly, že za poskytnutý úvěr se žalovaný zavazuje zaplatit úrok ve výši 2 200 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že ujednání o pevné výši úroku částkou 2 200 Kč představuje centrální a jednu z mála ručně (individuálně) dopisovaných pasáží jinak striktně formulářové smlouvy, na kterou je záměrně přitahována pozornost spotřebitele a která se zřetelně odlišuje od zbylého souvislého textu smlouvy vyhotoveného drobným písmem o shodných formálních parametrech jako připojené úvěrové podmínky. Ujednání o pevné výši úroku je přitom ve finanční praxi relativně běžné a není zřejmé, z čeho by měl laický spotřebitel (potažmo soud při posouzení smlouvy) dovozovat, že klíčové a zřetelně zvýrazněné ujednání o pevné výši úroku vlastně není míněno tak úplně vážně, neboť úrok má činit ve skutečnosti 23,72 % ročně po celou dobu dispozice žalovaného s přenechanými peněžními prostředky. V kontextu jasného individuálního ujednání o pevné (limitované, zastropované) výši úroku totiž nic takového neplyne ani z toho, že podle jiného ustanovení formuláře výše úroku činí 23,72 % ročně, neboť i úrok 23,72 % ročně činí za určité pevně dané období 2 200 Kč. Jinak řečeno, pokud si při osobním jednání žalovaný jako laik a spotřebitel se zástupcem úvěrující výslovně dohodl a do smlouvy doplnil, že čerpaný úvěr bude úročen pevnou částkou 2 200 Kč, pak není zřejmé, proč by ještě měl věnovat zvláštní pozornost dalšímu ujednání o ceně úvěrem poskytnutých prostředků a vyložit si jej navíc tak, že by vlastně měl úroky platit až do zaplacení (tj. do úplného vrácení). Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé variantě, která podle názoru soudu lépe respektuje vůli stran a současně nevede ke konstatování neplatnosti či dokonce zdánlivosti předložené smlouvy, a to i s ohledem na ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou 2 200 Kč tedy soud žalobu zamítl.

8. Lze tedy k výše uvedenému shrnout, že důvodnými soud neshledal nároky odpovídající administrativnímu poplatku, poplatku za službu životního pojištění a úroku uplatněného nad rámec jeho výše ujednané přímo v čl. 1 smlouvy, čemuž odpovídá rozsah zamítnutí žaloby (výrok II. rozsudku). To pak znamená v tomto případě, že žalovaný čerpal 15 000 Kč a zavázal se uhradit na úroku a odměně za inkaso částku 8 100 Kč, přičemž z jeho strany bylo dle žaloby uhrazeno 12 200 Kč, a to přednostně na posléze uvedené poplatky, které tak byly uhrazeny zcela a dalších 4 100 Kč zůstalo započitatelných na jistinu, která je však požadována toliko ve výši 10 848,55 Kč (soud je vázán návrhem), které soud žalobkyni přiznal, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl poměr úspěchu obou stran srovnatelných, a proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádné ze stran.