11 C 70/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 24 321,99 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 753,33 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 888,89 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 15 568,66 Kč spolu s úrokem ve výši 1 833,49 a dále ve výši 15 % ročně z částky 8 744,33 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 321,24 Kč a ve výši 9,75 % ročně z částky 482,93 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 tis. Kč, které se žalovaný zavázal úvěrující vrátit ve 14ti měsíčních splátkách po 1 948 Kč spolu s úrokem v pevné výši 1 444 Kč a dále spolu s paušálními úhradami za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 750 Kč a za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 378 Kč a za umožnění plnění splátek v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 2 700 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a úvěrující vzniklo právo na úhradu nesplacené jistiny, nesplacených úhrad za služby shora uvedené a smluvní pokuty. Předmětnou pohledávku dne 24. 6. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 8 744,33 Kč, nedoplatku pevného úroku ve výši 491,93 Kč, nedoplatku úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1 516,53 Kč, nedoplatku úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 777,88 Kč, nedoplatku úhrady za inkasní službu v bydlišti žalovaného ve výši 3 791,32 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč, dále úroku ve výši 15 % ročně kapitalizovaného za dobu od 9. 4. 2019 do 8. 7. 2020 (účinnost postoupení dle žaloby) ve výši 1 833,49 Kč a dále ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu„ od prodlení“ do 8. 7. 2020 (účinnost postoupení dle žaloby) ve výši 1 210,13 Kč a dále ve stejné výši z částky 9 236,26 Kč (sestávající z jistiny úvěru a z kapitalizovaného úroku) od 21. 5. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila, čímž se obě strany z vlastní vůle připravily o možnost poučení ze strany soudu dle § 118a občanského soudního řádu, které se poskytuje zásadně při nařízeném jednání v závislosti na výsledcích prováděného dokazování, jak plyne z textu zákona, judikatury vrcholných soudů a koneckonců i z pouhé logiky věci. Od okamžiku ukončení prvého jednání pak strany přišly o možnost uvádět ty doposud neuvedené skutečnosti a neoznačené důkazy, v jejichž uvedení a označení do uvedeného okamžiku, pokud by se jednání účastnily, jim nic nebránilo.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena smlouva o úvěru mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč. Souhrn úvěru a nákladů se žalovaný dle smlouvy zavázala uhradit ve 14ti měsíčních splátkách po 1 948 Kč a dále se zavázal uhradit úvěrující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení s úhradou sjednaných splátek. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěrových prostředků v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Jakkoliv byl zjištěný skutkový stav ve shodě s uplatněnými žalobními tvrzeními, soud mohl žalobě vyhovět toliko částečně z důvodu, že uplatněné nároky zčásti postrádají podklad v hmotném právu. Lze uzavřít, že mezi stranami byla platně uzavřena úvěrová smlouva ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaný čerpal zápůjčku ve výši 15 000 Kč a dále se platně zavázal uhradit úvěrující úrok ve výši 1 444 Kč za dobu trvání smlouvy a dále též paušalizovaný inkasní poplatek (tj. poplatek za hotovostní inkaso jednotlivých splátekl v bydlišti žalovaného oprávněným zástupcem věřitelky) ve výši 2 700 Kč. Jakkoliv jde v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek o značně vysokou částku v porovnání s náklady alternativních způsobů postupné úhrady stejného počtu splátek, nelze pominout, že cena této nadstandardní služby byla řádně a srozumitelně sjednána (př. i hypotetické náklady na úhradu stejného počtu poštovních poukázek vč. nákladů cestovného na poštu by představovaly relevantní náklad, který by žalovaný musel vynaložit, jakkoliv jistě nižší, nicméně soudům nepřísluší pravomoc provádění politiky cenové regulace). Nelze dále přehlédnout, že jde o cenu plnění, tudíž možnosti ingerence soudu jsou v tomto směru i v rámci spotřebitelských smluv značně limitované. Dlužno připomenout, že výše inkasního poplatku činila 2 700 Kč, tudíž žalobkyně se svým požadavkem na jeho úhradu ve výši 3 791,32 Kč poněkud rozchází s obsahem vlastních důkazních listin (žaloba je ovšem nekonzistentní na více místech, př. v požadavku na zaplacení příslušenství). Požadavek žalobkyně jako právní nástupkyně po úvěrující je tak dle názoru nalézacího soudu odůvodněn v rozsahu nesplacené jistiny, pevného úroku a inkasního poplatku, přičemž žalovaný na své závazky uhradil celkem 11 950 Kč (5 splátek po 2 000 Kč a prvá splátka ve výši 1 950 Kč), kdy z toho bylo dle předpisu splátek (příloha č. 1 úvěrové smlouvy) určeno na jistinu úvěru pak 6 246,67 Kč, která tak zůstala nesplacena ve výši 8 753,33 Kč, přičemž úrok a inkasní poplatek byly uhrazeny zcela a žalobkyni nenáleží. Z dlužné jistiny úvěru náleží žalobkyni též zákonný úrok z prodlení, přičemž nutno zohlednit, že pokud důvodné nároky v souhrnné výši 19 144 Kč měly být hrazeny dle smlouvy ve 14ti splátkách, pak by výše splátky činila 1 368 Kč (13 splátek) a u poslední splátky 1 360 Kč (14. splátka), vždy se splatností k 8. dni v měsíci. Při zohlednění jednotlivých úhrad žalovaného dle transakční historie pak žalobkyni náleží na úroku z prodlení kapitalizovaném za dobu trvání úvěrového vztahu do 20. 5. 2020 (den předcházející dni požadavku na úrok z prodlení nekapitalizovaný) celkem 888,89 Kč a ode dne následujícího pak úrok z prodlení z dlužné jistiny v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

5. Důvodným naopak soud neshledal požadavek na zaplacení tzv. úhrady za poskytnutí úvěru a nákladů na vyhodnocení úvěru, neboť z důkazů žalobkyní navržených a soudem provedených není vůbec zřejmé, oč se jedná a jakou protislužbu by měl žalovaný za tyto„ úhrady“ obdržet. Možná je vhodné připomenout, že v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila zásada autonomie vůle v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv, bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. Tedy pokud je sjednán v podstatě jakýkoliv poplatek (paušalizovaná úhrada), pak současně v rámci ujednání stran musí být též srozumitelně a zřetelně vyloženo, jaké protislužby se straně platící poplatek (úhradu, odměnu, protiplnění) má oproti zaplacenému poplatku dostat. Jelikož z obsahu smlouvy, ani z celého kontextu právního jednání nevyplývá (naopak to lze v kontextu komerčního dočasného přenechávání peněžních prostředků jinému bezpečně vyloučit), že by měl žalovaný v úmyslu úvěru částku odpovídající shora uvedeným úhradám darovat, pak nelze hovořit o existentním ujednání, a to pro jeho neurčitost (§ 553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), neboť zavazuje spotřebitele k plnění, za které se mu nedostává žádného určitým způsobem vymezeného protiplnění. To platí tím spíše, pokud souhrnná výše těchto úhrad přesahuje polovinu celého úvěru. Lze tak pouze uvažovat (při absenci jakýchkoliv tvrzení žalobkyně v tomto směru jde ovšem pouze o spekulaci), že uvedené úhrady nejsou ničím jiným, než interními náklady na provoz podnikatelského subjektu při poskytování půjček či úvěrů. K úhradě těchto nákladů a současně ke generování zisku ovšem slouží už samotný úrok jako odměna za poskytnutí peněžních prostředků, ať již půjčkou anebo úvěrem. Tato odměna (úrok) v solidní finanční praxi zahrnuje pravidelné obecné náklady a současně i přiměřený zisk. Úrok ovšem již strany sjednaly výslovně zvlášť a soudem byl přiznán, jak je uvedeno výše. Lze tedy uzavřít, že buď je ujednání o obou uvedených úhradách pro neurčitost neexistentní anebo jde o skrytou podobu odměny za poskytnutí peněžních prostředků sjednanou ve formulářové smlouvě podnikatele se spotřebitelem a jde tedy o ujednání absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 občanského zákoníku), kdy odborně vybavený profesionál v daném oboru nepoctivě těží z neznalosti spotřebitele a nechá si přislíbit plnění, které je ve vztahu k hodnotě poskytnutého protiplnění v hrubém nepoměru (průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2018 činila dle databáze úrokových sazeb evidovaných ČNB pouhých 8,5 % ročně), když předstírá úrokovou sazbu 15 % ročně, která sama o sobě již značně převyšuje obvyklou úrokovou sazbu, ačkoliv reálně celý úvěr úročí úrokovou sazbou mnohonásobně vyšší, tedy spolehlivě se dostává z mezí podstatného přesahu obvyklé úrokové sazby do hladiny extrémního nepoměru (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.11.2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Soud tedy žalobu v požadavku na zaplacení tzv. úhrady za poskytnutí úvěru a nákladů na vyhodnocení úvěru zamítl, a to i v tom rozsahu, v jakém věřitelka neoprávněně započetla plnění žalovaného proti tomuto nedůvodnému nároku (výrok II. rozsudku). V této souvislosti je nutno současně dodat, že svou úvahu soudu založil na preferenci výkladu nezakládajícího neplatnost celé smlouvy, nicméně lze si velmi dobře představit i výklad směřující k závěru o absolutní neplatnosti celé smlouvy, jak vyplývá z dílčí judikatury jak soudu nadepsaného (př. v soudních odděleních 9 C či 12 C), tak soudu odvolacího.

6. Důvodným soud dále neshledal požadavek na úhradu úroku, jak byl žalobou požadován v kapitalizované výši a dále do zaplacení, neboť takový nárok žalobkyně opírá o ustanovení smlouvy, podle kterého výše úroku činí 15 % ročně, a to v situaci, kdy současně v předchozím textu smlouvy strany výslovně sjednaly, že za poskytnutý úvěr se žalovaný zavazuje zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že ujednání o pevné výši úroku částkou 1 444 Kč představuje centrální a jedinou ručně (individuálně) dopisovanou pasáž jinak formulářové smlouvy, na kterou je nutně koncentrována pozornost spotřebitele a která se zřetelně odlišuje od zbylého souvislého textu smlouvy vyhotoveného drobným písmem o shodných formálních parametrech, jakou zpravidla vykazují obchodní podmínky (ostatně skutečně na hranici čitelnosti). Ujednání o pevné výši úroku je přitom ve finanční praxi relativně běžné a soudu není zřejmé, z čeho by měl laický spotřebitel (potažmo soud při posouzení smlouvy) dovozovat, že klíčové a zřetelně zvýrazněné ujednání o pevné výši úroku vlastně není míněno tak úplně vážně, neboť úrok má činit ve skutečnosti 15 % ročně po celou dobu dispozice žalovaného se zapůjčenými peněžními prostředky. V kontextu naprosto jasného ujednání o pevné (limitované, zastropované) výši úroku totiž nic takového neplyne ani z toho, že podle dalšího ujednání výše úroku činí 15 % ročně, neboť i úrok 15 % ročně činí za určité pevně dané období 1 444 Kč. Pokud totiž měla být výše úroku sjednána procentuální výší za celou dobu čerpání úvěru, pak v centrálním textu smlouvy měla být uvedena právě tato procentuální výše a nikoliv zcela zavádějící a v takové souvislosti nutně matoucí údaj o pevné částce úroku. Tedy buď je interpretace ustanovení o úroku provedená žalobkyní v žalobě nesprávnou, tj. neodpovídající vůli smluvních stran anebo se opírá o nepoctivé a netransparentní jednání úvěrující, která se při uzavírání smlouvy mezi osobami v nerovném postavení dopouští očividného zneužití své fakticky zvýhodněné mocenské pozice. Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé variantě, která podle názoru soudu lépe respektuje vůli stran a současně nevede ke konstatování neplatnosti či dokonce zdánlivosti předložené smlouvy, a to i s ohledem na ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by naopak soud akceptoval argumentaci, kterou se snaží rozvíjet žalobkyně, znamenalo by to, že se přímo ve smlouvě nachází dvě vzájemně rozporná (resp. rozporně vyložitelná) ustanovení upravující podstatnou náležitost předmětné smlouvy. Uplatněná argumentace žalobkyně tak paradoxně ohrožuje samotnou existenci smlouvy a mohla by (opět a z jiného důvodu) vyústit v posouzení nároku jako pouhého bezdůvodného obohacení (v tomto směru se tedy otevírá odvolací prostor pro stranu žalovanou). V požadavku na úrok nad rámec úroku sjednaného pevnou částkou 1 444 Kč tedy soud žalobu zamítl.

7. Soud dále neshledal žalobu důvodnou ani v požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč. Soud nemá pochybností o tom, že uzavřenou smlouvu nutno podřadit pod smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku), na kterou zákonodárce klade mimořádně přísné požadavky, neboť nebyl v otázce povahy smlouvy tvrzen, ani prokazován opak. Jde bezpochyby i o smlouvu adhézní (§ 1798 občanského zákoníku), na jejíž obsah neměl žalovaný vůbec žádný vliv. Podle názoru nalézacího soudu hodnocené ujednání o smluvní pokutě neobstojí v testu přiměřenosti (k podrobnostem provádění testu přiměřenosti viz př. [příjmení] [jméno]: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 58 a násl.). Lze předeslat, že nejde o individuálně sjednané ujednání a netýká se hlavního předmětu plnění, ani jeho ceny. Za prvé, z hlediska srovnání s dispozitivními ustanoveními zákona lze konstatovat, že sankci za prodlení s plněním peněžité povinnosti představuje především úrok z prodlení, nikoliv smluvní pokuta, která naopak v právní praxi bývá zcela typicky využívána k obcházení institutu zákonného úroku z prodlení (již samotný názor o možnosti libovolného a nelimitovaného včlenění ujednání o smluvní pokutě pro spotřebitele do spotřebitelské smlouvy pravidelně implikuje nepochopení celé úpravy přiměřenosti smluvních ujednání). V této souvislosti nalézací soud odkazuje na závazné závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013. Za druhé, z provedených důkazů není zřejmé, že by sama úvěrující byla vystavena pro případ porušení jakékoliv své povinnosti vystavena obdobné smluvní pokutě. Za třetí, povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně fakticky dubluje další smluvní pokuty ve výši 750 Kč za jakoukoliv upomínku a ve výši 1 500 Kč za zaslání jakéhosi„ oznámení o postoupení úvěru inkasnímu pracovníkovi k vymáhání“, které již z hlediska své výše očividně neslouží jinému účelu, než zcela nadbytečnému generování dalších závazků žalovaného a akceleraci jeho dluhu vůči úvěrující, kdy uvedené smluvní pokuty dle dalšího ujednání smlouvy obstojí vedle sebe a dále současně vedle libovolně uplatnitelného nároku na náhradu škody. Z provedeného dokazování se nepodává, že by si sama úvěrující do své smlouvy včlenila tomu adekvátní ujednání, totiž že za jediné porušení smlouvy bude vystavena třem různým peněžitým sankcím, které by musela uhradit žalovanému (již touto skutečností je naplněn znak„ významné nerovnováhy“). Za čtvrté, srovnání vyjednávací pozice obou stran je extrémně nevyvážené k tíži žalovaného, neboť úvěrující byla v době uzavření smlouvy dle své prezentace předním poskytovatelem nebankovních půjček, pro kterou byl žalovaný bezvýznamným, kdykoliv a naprosto zaměnitelným klientem. Nebylo žádného důvodu k domněnce, že pokud žalovaný při výskytu nepříznivé finanční situace nebude schopen plnit sjednané splátky, bude k tomu snad lépe způsobilý v důsledku okamžité kumulace sankcí, které úvěrová smlouva pro tento případ upravuje. Zatímco se úvěrová smlouva zevrubně věnuje výčtu povinností žalovaného a oprávnění úvěrující, povinnosti úvěrující ve smluvním textu až na výjimky absentují. Závěrem nutno připomenout, že předmětem soudního přezkumu je soulad či rozpor ujednání o smluvní pokutě s objektivním právem, přičemž je naprosto lhostejné, v jaké konkrétní výši je smluvní pokuta v soudním řízení, které nutně nemusí být ani jediné, ani poslední, uplatněna, stejně jako lhostejné, zda je (prozatím) uplatněna jen jedna z více smluvních pokut (byť formulačně skrytých pod různé více či méně originálně koncipované„ náklady“). Tím se totiž na povaze smluvního ujednání nic nemění. Lze tedy uzavřít, že uvedené ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně zakládá s přihlédnutím k dalším sjednaným smluvním pokutám dle názoru soudu v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (§ 1813 občanského zákoníku), soud k němu tudíž nepřihlížel (§ 1815 občanského zákoníku) a žalobu v této části zamítl (výrok II. rozsudku). Otázka přípustnosti ujednání ve spotřebitelské smlouvě není samozřejmě otázkou pouhé výše, ale otázkou celkového kontextu daného ujednání v komplexu práv a povinností stran určité smlouvy dané tím, zda určité ujednání vykazuje či nevykazuje zřetelné znaky reálné mocenské převahy podnikatele vůči konkrétnímu spotřebiteli. Samozřejmě tyto úvahy mají svůj význam pouze při zachování platnosti předmětné úvěrové smlouvy.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl převážně úspěšným žalovaný, který by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů, nicméně soud na straně žalovaného žádné náklady řízení neshledal.