11 C 79/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 28 735,61 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 791,61 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 27. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 13 944 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 33 979,78 Kč a dále ve výši rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení z částky 28 735,61 Kč od 19. 12 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne datum uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 15 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 9 960 Kč zavázal vrátit v 52ti týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 12 910,20 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 8 572,38 Kč a také úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 20. 3. 2007 do 18. 12. 2020 ve výši 25 847,26 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené částky od 19. 12. 2020 do zaplacení (nárok 1). Další nárok žalobkyně uplatnila na základě tvrzení, že žalovaný dne datum uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 6 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 3 984 Kč zavázal vrátit v 52ti týdenních splátkách po 192 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 4 358,79 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 2 894,24 Kč a také úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 4. 3. 2007 do 18. 12. 2020 ve výši 8 132,52 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené částky od 19. 12. 2020 do zaplacení (nárok 2).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím desítek předchozích rozhodnutí v obdobných věcech (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní).

3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne datum byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovaným a společností právnická osoba, která poskytla žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 9 960 Kč uhradit v 52ti týdenních splátkách po 480 Kč. Dále dne datum byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovaným a společností právnická osoba, která poskytla žalovanému půjčku ve výši 6 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 3 984 Kč uhradit v 52ti týdenních splátkách po 192 Kč. Ve smlouvách žalovaný současně potvrdil převzetí půjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedených smluv o půjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Po provedeném dokazování soud shledal žalobu důvodnou pouze do částky 14 791,61 Kč s příslušenstvím, neboť z důvodů dále vyložených soud neshledal smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, za platně uzavřené, tedy nároky žalobkyně soud posoudil pouze jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalovanému na základě obou smluv částku 21 000 Kč, zatímco žalovaný na své závazky uhradil, jak plyne ze žalobních tvrzení, pouze 6 208,39 Kč, tedy žalobkyni náleží na bezdůvodném obohacení žalovaného částka 14 791,61 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení pak lze považovat teprve předžalobní upomínku (z notifikace postoupení nelze zjistit, kdy byla doručena), ve které byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do datum, a tedy teprve až ode dne následujícího se žalovaný mohl dostat do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení.

5. Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smluv o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalovaného uhradit tzv.„ souhrnný poplatek“ ve výši 9 960 Kč, resp. 3 984 Kč. Zde je však třeba zdůraznit, že není vůbec zřejmé, o jaký poplatek se jedná a za co by měl žalovaný svému věřiteli vlastně platit, zvláště pokud výše poplatku přesahuje v každém případě 66 % celé půjčky. Žalobkyně povahu a důvody poplatku nikde blíže neosvětluje. Ve finanční i běžné obchodní praxi se poplatkem běžně rozumí cena za určité plnění (službu) poskytované protistranou nad rámec hlavního (základního) plnění ze smlouvy. Z žaloby, ani z doložených důkazů se ovšem nepodává, že by se žalovanému za zaplacený poplatek dostávalo nějakého protiplnění. Pokud nelze v takovém případě jednoznačně dovodit vůli žalovaného k darování, pak není možno hovořit o platně sjednaném závazku, a to pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jediným do úvahy připadajícím vysvětlením by tak bylo, že se jedná o úrok z půjčky ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání (jako taková pak nezahrnuje pouze zisk, ale především veškeré náklady spojené s tímto druhem podnikání, vč. administrativních), nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u krátkodobých půjček v r. 2006 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10- 20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v únoru 2006 činila 12,56 % ročně a v dubnu 2006 činila 13,32 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 12 % o polovinu, tj. na 18 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Sotva ji ovšem mohla tvrdit, neboť původní věřitelka žalovaného zjevně neznala a smlouvy s ním uzavřela jako s kterýmkoliv jiným zájemcem o daný produkt, s vidinou inkasování extrémně vysokého„ souhrnného poplatku“, tj. úroku. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba mnohonásobně vyšší oproti uvedené úrokové sazbě obvyklé. Nadto je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je adekvátní navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě„ souhrnného poplatku“ ve výši 9 960 Kč ve vztahu k půjčce 15 000 Kč, resp. ve výši 3 984 Kč ve vztahu k půjčce 6 000 Kč by tak soud s ohledem na shora uvedené nutně považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (velmi paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Pokud tedy původní věřitelka uvádí ve smlouvách úrokovou sazbu pohybující se nad 66 % ročně, pak jde mimo jakoukoliv pochybnost z hlediska výše o úrok na hranici tzv. lichvářského úroku, o jehož platnosti nelze vůbec uvažovat. Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně na zaplacení„ souhrnného poplatku“ není důvodný, ať již pro neurčitost, kdy není zřejmé, co by měl žalovaný platit (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), přičemž z textu i ze samotné povahy předložených smluv je nepochybné, že žalovaný nemínil původní věřitelce částku bezmála 14 tis. Kč darovat. Pokud by mělo jít o úplatu za přenechání peněžních prostředků k užívání, pak by bylo nutno uzavřít, že v případě spotřebitelské půjčky poskytnuté s úrokem ve výši okolo 66 % (cca pětinásobek obvykle uplatňovaných úrokových sazeb) je takový požadavek v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, neboť původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila (jde přitom o půjčku, u které nelze považovat bez dalšího za aplikovatelnou judikaturu soudů týkající se úvěrů).

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu, podle kterého by měl převážně úspěšný žalovaný vůči žalobkyni, která navíc zavinila zpěvzetím částečné zastavení řízení, právo na náhradu nákladů řízení, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal. Proti tomuto rozsudku lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, a to prostřednictvím Okresního soudu v Chebu. Nesplní-li žalovaný povinnost, kterou mu toto rozhodnutí ukládá, může žalobce podat návrh na exekuci nebo výkon rozhodnutí.