11 C 84/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem obec a číslo o zaplacení 143 497,94 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 145 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 302,71 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 6 584 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 135 352,94 Kč, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 49 771 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 406,61 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi ní a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 40 tis. Kč, který se žalovaný zavázal uhradit 72ti měsíčních splátkách po 1 029 Kč se splatností k 15. dni v měsíce, včetně úroku ve výši 23 % ročně (kapitalizovaného na částku 34 088 Kč). V rámci samostatné smlouvy pak strany sjednaly poskytování tzv. služby podpora za poplatek ve výši 701 Kč měsíčně, kdy uvedená služba zahrnovala možnost odkladu tří splátek v roce o 1 měsíc a dále možnost v případě úzce vymezených důvodů přerušit splácení až na 9 měsíců. Žalovaný přitom neuhradil splátku za měsíc září 2022, a proto mu žalobkyně zaslala dne 20. 9. 2022 prvou upomínku (zpoplatněnou částkou 300 Kč) a dne [datum] druhou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč) a následně přistoupila dne 21. 10. 2022 k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný přitom uhradil pouze jedinou splátku ve výši 1 730 Kč. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky 143 497,94 Kč, sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši 39 737,74 Kč, nesplaceného úroku ve výši 33 321,33 Kč, neuhrazeného poplatku za tzv. službu podpora ve výši 49 771 Kč (odpovídající 71ti měsíčním splátkám poplatku, kdy po zesplatnění jde o odsouhlasenou škodu vzniklou porušením povinností žalovaným), nákladů upomínání v celkové výši 800 Kč (sestávající z poplatků za prvou a druhou upomínku, shora uvedené), smluvní pokuty ve výši 19 868,87 Kč (odpovídající polovině zesplatněné jistiny úvěru). Kromě těchto nároků pak žalobkyně uplatnila též úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z nesplacené jistiny úvěru, poplatků za upomínání a smluvní pokuty od 4. 12. 2022 do zaplacení a úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužných poplatků za služby od 4. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 23 % ročně (kapitalizovaným na částku 34 088 Kč) ve 72ti měsíčních splátkách po 1 029 Kč, splatných k 15. dni v měsíci, a to počínaje dnem 15. 8. 2022, což plyne z předložené úvěrové smlouvy vč. jejích příloh. Z úvěrové smlouvy ale současně plyne i to, že žalovanému bylo reálně vyplaceno pouhých 11 136 Kč, zatímco 20 864 Kč bylo fakticky započteno na úhradu závazků žalovaného vůči žalobkyni z jiné úvěrové smlouvy ([číslo]) a částka 8 000 Kč pak byla započtena na„ potřebné účelně vynaložené na vyřizování úvěru“ ve výši 8 000 Kč (tvořené dle čl. 4 smlouvy náklady na lustrum v „ registrech“ ve výši 400 Kč, náklady na expresní vyplacení úvěru ve výši 100 Kč, náklady na„ ověření“ úvěrového případu ve výši 800 Kč, odměna„ zprostředkovateli/leadaři/obchodnímu zástupci za jeho činnost“ ve výši 2 400 Kč a„ ostatní administrativní náklady“ ve výši 4 300 Kč). Současně strany ve smlouvě (čl. 5) ujednaly, že v případě prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky vzniká žalobkyni právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, právo na úroky z prodlení v zákonné výši, právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení a právo na náhradu újmy. Právo na zesplatnění úvěru strany v čl. 5 a 5.5 úvěrové smlouvy navázaly na přechozí postupné zaslání dvou písemných upomínek, zpoplatněných částkami 300 Kč a 500 Kč, přičemž současně vzniklo i právo na zesplatnění smluvních pokut, pokut, úroků z prodlení a nákladů upomínek. Uhrazenými splátkami dle čl. 5 úvěrové smlouvy umořovaly nejprve úroky, pak sankce, náklady úvěru a konečně jistina. Součástí úvěrové smlouvy pak strany učinily mj. posouzení úvěruschopnosti a dále pak smlouvu o sjednání doplňkové služby podpora. Uvedené doplňkové služby pak jsou upraveny v čl. VII. úvěrové smlouvy a smlouva o jejich zřízení tvoří přílohu samotné úvěrové smlouvy. Není tak pochyb o tom, že jde v obou případech o součást jediného komplexu smluvních ujednání, když smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora sama o sobě neobstojí a má normativní význam pouze ve spojení (ve vazbě) s uzavřenou úvěrovou smlouvou bez ohledu na to, že ji žalobkyně formálně označí za samostatnou smlouvu. Bez existentní úvěrové smlouvy nemá příloha [číslo] žádné normativní uplatnění, materiálně jde tudíž o jedno z ujednání základní úvěrové smlouvy. Ujednání o doplňkové službě Podpora, obsažené v příloze 2 úvěrové smlouvy, zřizovalo žalovanému za úplatu ve výši 50 472 Kč oprávnění využít možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden měsíc, nebo možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě úrazu, závažného onemocnění či hospitalizace, nebo možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání s tím, že uvedené služby nebylo možno čerpat současně a jejich podmínkou byla řádná úhrada všech sjednaných služeb. Následně příloha [číslo] v čl. 2 – 2.6 podrobněji vymezuje podmínky čerpání daných služeb. V čl. 2 přílohy [číslo] se pak žalovaný zavázal uhradit žalobkyni zbývající část služby Podpora v případě zesplatnění úvěru s tím, že jde o úhradu škody a současně se žalobkyni v čl. 2 zakládá právo na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Souhlas žalovaného s uvedenými smluvními ujednání má soud za prokázaný z akceptační platby žalovaného ve výši 1 Kč provedené z jeho účtu za současného uvedení souhlasu s návrhem smlouvy, jak plyne z detailu pohybu na účtu [právnická osoba] Z dalších doložených detailů pohybů na účtu pak plyne vyplacení částky 11 136 Kč žalovanému a převod částky 20 864 Kč na účet žalobkyně v souladu s ujednáním o způsobu čerpání úvěru v čl. 4 úvěrové smlouvy, což plyne i z potvrzení o úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2022 a potvrzení o vyplacení úvěru z téhož dne. Dále pak žalobkyně prokázala upomínání žalovaného upomínkami ze dne 20. 9. 2022 a ze dne 5. 10. 2022 včetně podacích archů. Dále pak žalobkyně prokázala následné zesplatnění úvěru, a to sdělením ze dne 21. 10. 2022. Naopak z doložené smlouvy o spotřebitelském úvěru, které se žalobkyně dovolává, žádné právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 19 868,87 Kč neplyne.

4. K několika rozhodnutím okresních soudů, kterých se žalobkyně dovolává, lze uvést pouze tolik, že nesmírně rozmanitá a kreativní praxe nižších obecných soudů generuje zejména v úvěrových věcech nezbadatelné množství jednotlivých rozhodnutí, jejichž odůvodnění obsahují skutečně pestré spektrum právních názorů. Jakkoliv jde o jev obecně nežádoucí a v zásadě omezitelný (nikdy však zcela eliminovatelný) pouze praxí vrcholných soudů, nelze jej považovat za nic jiného než pouhý reflex interakce velice flexibilní, vynalézavé a rozsáhlé úvěrově-tržní praxe (nesrovnatelné v tomto aspektu s jiným oborem lidské činnosti) na straně jedné a značně složité až překombinované právní úpravy jednotlivých aspektů úvěrového financování, která neorganicky kombinuje soukromoprávní i veřejnoprávní nástroje a současně v podstatném rozsahu pracuje s neurčitými právními pojmy (představa, že tyto neurčité právní pojmy soudní praxe dokáže beze zbytku precizovat dříve, než se v důsledku odpovídajícího přeformulování, pohybu akcentu či sémantického přemapování některého či více z mnoha stovek smluvních ujednání stane taková precizace zcela zbytečnou, je pochopitelně naivní). Je pak zřejmé, že z popsané palety rozmanitých rozhodnutí nižších obecných soudů věřitelé předkládají pouze ta, která vyhovují jejich záměrům v řízení sledovaným.

5. Jakkoliv lze mít celkově za prokázané skutečnosti žalobkyní uvedené, po provedení jejich právní kvalifikace soud nemá podanou žalobu z převážné části za důvodnou, a to z důvodů dále vyložených. Předloženou smlouvu soud hodnotil jako platně uzavřenou úvěrovou smlouvu ve shodě s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, když žalobkyně jako úvěrující se touto smlouvou platně zavázala poskytnout žalovanému jako úvěrovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách spolu se sjednaným obchodním úrokem. Nelze však také přehlédnout, že uzavřená smlouva je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, podléhající přísným požadavkům na přiměřenost, transparentnost a poctivost všech smluvních ujednání, a také smlouvou adhézní (individuálně nesjednanou). V prvé řadě tak nelze považovat za zcela přiléhavé prohlášení žalobkyně o tom, že by žalovanému poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč, neboť dle samotné úvěrové smlouvy se do dispozice žalovaného dostala reálně částka pouze 11 136 Kč. Částka 20 864 Kč byla užita na splacení dřívějšího závazku žalovaného k téže žalobkyni, což samo o sobě může vyvolávat pochybnosti o solventnosti žalovaného při hrazení jeho závazků, nicméně v tomto ohledu se z provedeného dokazování nepodává, že by ze strany žalobkyně došlo k pochybení. Zbývající částka 8 000 Kč pak rovněž nebyla žalovanému vyplacena a byla„ započtena“ oproti jakýmsi„ administrativním nákladům“ žalobkyně příkladmo uvedeným v čl.

4. úvěrové smlouvy, ve kterém se žalobkyně dosti neohrabaně pokouší o výčet jednotlivých nákladů, které však jsou svou povahou spojené se zcela bazálním administrováním každého úvěrového případu a jako takové se v rámci seriózní bankovní praxe zahrnují do samotného úroku (jako odměny za užívání peněžních prostředků, která samozřejmě zahrnuje zisk z tohoto podnikání i náklady na takové podnikání). Kromě toho je třeba poukázat na absurditu některých účtovaných položek, pokud jsou uplatněny„ náklady na ověření úvěrového případu“ ve výši 800 Kč, aniž by bylo zřejmé, o jakou činnost žalobkyně ve prospěch žalovaného (tj. zpoplatněnou služby) by se vůbec mělo jednak a jak ji vlastně odlišit od ostatních položek celkově neurčitého bodu 4.8., podobně je tomu s náklady na„ expresní vyplacení úvěru“, aniž by bylo zřejmé, co je tím myšleno, zda k takovému„ expresnímu vyplacení“ vůbec došlo a jakou připadnou hodnotu tvoří nad rámec toho, že věřitel bez odkladu po uzavření smlouvy zadá pokyn k bezhotovostní úhradě, který pak ihned (podle vlastních pravidel) realizuje třetí osoba (banka). Přehlédnout nelze ani položku odměny„ zprostředkovateli/leadaři/obchodnímu zástupci“ za jeho činnost ve výši 2 400 Kč, jestliže je z obsahu smlouvy evidentní, že tato byla uzavírána přímo mezi žalobkyní a žalovaným elektronicky, bez účasti jakéhokoliv prostředníka. Celá problematika„ administrativních nákladů“ je pak ve smlouvy dovršena uplatněním všezahrnující položky„ ostatních administrativních nákladů“ oceněných na částku 4 300 Kč. K tomu je třeba uvést, že pokud žalobkyně vyúčtuje spotřebiteli z hlediska výše zcela mimořádný poplatek ve výši 4 300 Kč, resp. s dalšími obsahově zcela vyprázdněnými položkami min. 7 500 Kč, pak současně musí ve smlouvě jednoznačně popsat službu, které se spotřebiteli za takto výjimečně vysokou úhradu dostává, přičemž pojem„ ostatních administrativních nákladů“ je natolik neurčitý, že může zahrnovat cokoliv anebo také vůbec nic. Snad je dobré připomenout, že v poctivé úvěrové praxi jsou administrativní náklady spolu s ostatními náklady zahrnuty do sjednaného úroku. Ujednání o tom, že spotřebitel se zavazuje uhradit podnikatelce částku 4 300 Kč, resp. 7 500 Kč na nějaké„ administrativní náklady“, aniž by bylo zřejmé, o jaké náklady se vlastně jedná, v jakém jsou vztahu k danému úvěrovému závazku, jakého prospěchu se žalovanému oproti jejich úhradě dostane a proč by se vlastně měl úvěrovaný spotřebitel nad rámec uhrazeného úroku a nad rámec ještě zvlášť sjednaných konkrétních administrativních nákladů spojených s poskytnutím úvěru podílet na finančním zabezpečení administrativy žalobkyně, soud považuje za zdánlivé pro jeho neurčitost dle ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku. V kontextu úvěrového vztahu podnikatelky a spotřebitele je přitom zjevné, že žalovaný nemínil žalobkyni uvedenou částku darovat. [jméno] žalobkyně upozornila na oddělitelnost jednotlivých smluvních ujednání (tj. deklarovala vůli zachovat platnost úvěrové smlouvy i při zjištění neplatnosti jednotlivých ujednání) a soud se s ní v tomto ohledu ztotožňuje (§ 576 občanského zákoníku). Ke stejnému důsledku by ovšem bylo možno dospět i tehdy, pokud by na dané ujednání bylo nahlíženo jako skryté ujednání o odměně za poskytnutí úvěru, kdy tato odměna je ve skutečnosti rozmělněna do položek fiktivních nákladů za fiktivní služby, ze kterých neměl žalovaný žádný prospěch. V tom případě by totiž bylo nutno ujednání smlouvy považovat za netransparentní, a to v ujednání o odměně za hlavní předmět plnění, na které by již v důsledku toho nedopadala výjimka v podobě zákazu přezkumu přiměřenosti ujednání ve spotřebitelské smlouvě. Lze tak dospět s ohledem na výše uvedené k závěru, že ve skutečnosti nebyl čerpán úvěr ve výši 40 000 Kč, ale pouze ve výši 32 000 Kč.

6. Dalším osobitým ujednáním dané smlouvy je ujednání o službě Podpora v příloze 2. Zde nemá soud žádných pochyb o tom, že taková úhrada jednoznačně nenáleží za dobu po zesplatnění úvěru ze strany žalobkyně, neboť po jeho zesplatnění již možnost takové služby poskytována nebyla, ostatně k zesplatnění došlo pro neplacení sjednaných splátek, přičemž dle čl. 2 přílohy [číslo] ani v případě nastalého prodlení žalovaného poskytnuta být nemohla. Opět tak žalobkyně požaduje úhrady služby, kterou již vůbec neposkytovala a poskytovat ani nemohla. Sotva může být považován požadavek na zaplacení zbývající části poplatků za službu po zesplatnění za náhradu škody způsobené porušením ujednání přílohy [číslo] (viz čl. 2 přílohy [číslo]), tedy nehrazením poplatku za službu, neboť porušením této povinnosti prostě žalobkyni žádná myslitelná škoda vzniknout nemůže. Žalobkyni se pouze nedostane toho, na co by stejně neměla právo. Jde totiž o to, že po zesplatnění úvěru už k žádnému poskytování této služby nedochází a ani docházet nemůže, nejsou tedy ani v tomto směru vynakládány ze strany žalobkyně jakékoliv náklady, které měly být hrazeny dalších bezmála šest let a tomu odpovídala výše poplatku (srov. též ustanovení odst. 1 písm. e), f) přílohy směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Pokud pak žalobkyně argumentuje jakousi škodou, pak dle čl. 2 má úhrada zbývající části poplatku sloužit výslovně k náhradě škody způsobené porušením právě ujednání o službě Podpora. Nicméně porušením ujednání o službě Podpora (tj. pouhým neplacením sjednaného poplatku) z povahy věci k žádné škodě dojít nemůže. Naopak úvaha, na které je celá konstrukce tohoto nároku žalobkyně založena, totiž že v důsledku předčasného ukončení smlouvy byla připravena o jakousi majetkovou hodnotu, kterou považuje za škodu, pouze argumentačně podporuje již shora akcentované podezření, že se opět jedná o skrytou formu úročení daného úvěru, která v blíže neurčitelné části představuje zpoplatněnou službu a v blíže neurčitelné části pak úrok, opět se všemi důsledky na posouzení transparentnosti ujednání smlouvy jako celku. Lze tedy, že jde v případě ujednání čl. 2 přílohy [číslo] o ujednání nepřiměřené, k němuž nelze přihlížet (§ 1815 občanského zákoníku). Zde je však navíc dle názoru soudu dotčen i nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za dobu do zesplatnění, a to s ohledem na značně mlhavé, neobjektivní a znatelně arbitrární vymezení podmínek poskytování služby. Ať již jde o odložení splátky či přerušení splácení, jejich předpoklady jsou vymezeny značně neurčitě, není jasně stanovena povinnost žalobkyně jim ve vazbě na konkrétní okolnosti vyhovět, doklady jsou stanoveny příkladmo a hodnocení jejich relevance ponecháno na vůli žalobkyně (př. musí jít o doklady„ hodnověrné“), vymezení jejich obsahu je pro průměrného spotřebitele prakticky nesrozumitelné („ přerušení splácení na dobu nejdéle od třetího měsíce přerušení splácení do konce dvanáctého měsíce přerušení splácení“), popř. podmínky jejich uplatnění jsou spíše raritní (př. vzhledem k úpravě nemocenského pojištění je poměrně nepravděpodobné, že by se někdo ocitl zcela bez příjmů v době mezi 30 dny hospitalizace a devíti měsíci). Práva zachycená v ustanoveních čl. 2 .4-2.6 přílohy č. 2 (tj. vymezení služby, které by se mělo spotřebiteli za jeho 50 472 Kč v souvislosti s marginálními situacemi při splácení úvěru výrazně nižšího) jsou dle názoru soudu značně efemérní a pro průměrného spotřebitele nesrozumitelná. Ve své podstatě se v případě daných ujednání jedná alespoň zčásti o vyhrazení práva žalobkyni vykládat podmínky smlouvy a určovat, zda je poskytnutá služba v souladu se smlouvou či nikoliv (srov. Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s. 2014, s. 185 a násl.) V případě ujednání o povinnosti placení poplatku za službu Podporu v době do zesplatnění by již takové ujednání bylo možno považovat za ujednání o předmětu plnění a jeho ceně, nicméně i takové ujednání podléhá úpravě § 1813 věta prvá občanského zákoníku, pokud nebylo spotřebiteli poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem, což se v tomto případě nestalo. Zcela mlhavě vymezená možnost občasného přerušení splácení či odložení tří splátek za měsíc závislá na podmínkách, jejichž posouzení závisí do značné míry na subjektivním posouzení samotné žalobkyně, je zcela neadekvátní požadovanému protiplnění ve výši bezmála 50 tis. Kč, zvláště pokud se týká splácení úvěru výrazně nižšího, než je daný poplatek. Jinak řečeno, za krajně obskurní a spíše hypotetickou možnost občasného odložení malého počtu splátek ve výjimečných situacích, jejichž naplnění má být posuzováno žalobkyní, by měl spotřebitel uhradit poplatek výrazně vyšší než je celý úvěr, o jehož splacení se jedná. Nehledě na to, že odložení splátek ve výjimečných situacích, které nedovolují dlužníkovi přechodně hradit sjednané splátky, je nepochybně stejně tak v zájmu dlužníka jako v zájmu samotného věřitele. V případě přílohy č. 2 tak jde dle názoru soudu v celém rozsahu o nepřiměřené ujednání, k němuž se nepřihlíží (§ 1815 občanského zákoníku).

7. Lze tedy shrnout, že pokud žalovaný reálně čerpal úvěr ve výši 32 000 Kč, jak vyloženo výše, který měl být dle smlouvy splácen 72ti měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 23 % ročně, pak výše jednotlivé splátky úvěru nemohla činit 1 029 Kč, nýbrž pouze 823 Kč. Žalovaný přitom dle samotné žalobkyně uhradil částku 1 730 Kč v srpnu 2022 (a dále 1 Kč jako„ přeplatek“), tudíž do prodlení mohl dostat teprve s říjnovou splátkou. Pak ovšem nelze považovat za důvodnou ani prvou, ani druhou učiněnou upomínku a v důsledku toho nemohlo ani dojít k zesplatnění celého úvěru v souladu s postupem zakotveným v čl. 5 úvěrové smlouvy. V takovém případě je tedy žaloba v rozsahu uplatněné jistiny a úroků nedůvodnou pro předčasnost a soud ji mohl vyhovět pouze co do rozsahu souhrnu jednotlivých splátek dospělých ke dni vyhlášení rozsudku, kdy se jedná o 12 dlužných splátek v celkové výši 9 876 Kč, od kterých nutno odečíst již zaplacených 1 731 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl v rozsahu částky 8 145 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých dlužných splátek od prosince 2022, jak požaduje žaloba, tj. v kapitalizované výši 302,71 Kč ke dni vyhlášení rozsudku a dále pak do zaplacení. Ve zbylém rozsahu soud musel žalobu z důvodů shora podrobně vymezených zamítnout, jak to ostatně odpovídá ustálené judikatuře nalézacího soudu ve věcech prakticky totožných smluv a žalob podávaných matkou žalobkyně ([právnická osoba]). Za popsaných okolností se pak soud nemusel zabývat ani uplatněným nárokem na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužné zesplatněné jistiny, jestliže smluvní pokuta za prodlení s úhradou jednotlivých dlužných splátek (o které se zde jedná) žalobou uplatněna vůbec nebyla.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého by měl převážně úspěšný žalovaný vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.