11 C 86/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , t. č. ve VTOS o zaplacení 30 600 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 796 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 19. 9. 2020 do zaplacení v pravidelných splátkách ve výši 800 Kč měsíčně, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje únorem 2022, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 12 804 Kč, úrok ve výši 5 521,49 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, dále úrok z prodlení ve výši 2 060 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 2 800 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč zavázal vrátit v 58ti týdenních splátkách po 600 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 4 200 Kč. Předmětnou pohledávku dne 29. 11. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 20 000 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 10 600 Kč, dále úroku ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaného za dobu od 7. 10. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 5 521,49 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 14. 10. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 2 060 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný potvrdil sjednání úvěru, nicméně ohradil se proti uplatněným„ lichvářským úrokům“ a dalším poplatkům souvisejícím s úvěrem.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že v srpnu 2017 byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdila převzetí částky úvěru v hotovosti a dále bylo v čl. 2 sjednáno, že plněním splátek dochází nejprve k úhradě úroků, posléze k úhradě poplatků a nákladů na doplňkové služby a teprve po jejich zaplacení k úhradě jistiny. Nabytí pohledávek z úvěrové smlouvy vzniklých a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil zčásti ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je třeba ovšem v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky a odměny“ upozornit na ujednání čl. 1 a čl. 1 úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti této vysoké úhradě (přesahující 200 % obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady), jednak pak výše inkasní odměny se extrémním způsobem vymyká alternativním nákladům úhrady splátek (př. úhrada poštovních poukázek). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výši úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy totální rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje. Nalézací soudu přitom nemá pochybnosti o tom, že tak činí ve svých smlouvách právě úvěrující, pokud výše těchto„ odměn“ a„ poplatků“ odvozuje procentuálně z výše poskytovaného úvěru a nikoliv pevnou a víceméně neměnnou částkou odvozenou od reálných paušalizovaných nákladů (na realizaci inkasa, tj. od pevné sumy za jednu inkasní návštěvu). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění na notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč na dobu 58ti týdnů a pokud obvyklý úrok v té době činil pouhých ve výši 8,95 % ročně (necelých 38 % sjednaného úroku), měl žalovaný úvěrující vrátit 21 996 Kč, přičemž dle žalobních tvrzení žalovaný na své závazky uhradil celkem 4 200 Kč alokovaných primárně na úrok (čl. 2 úvěrové smlouvy), který tak byl uhrazen zcela a k úhradě zbývá toliko částka 17 796 Kč odpovídající nesplacené jistině. Tuto částku tedy soud žalobkyni přiznal včetně zákonného úroku z prodlení za dobu od 19. 9. 2020, odvozené od lhůty poskytnuté v předžalobní výzvě, v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši zakotvené v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úrok sám byl sjednán pevnou částkou, a pokud se žalobkyně dovolává jeho ujednání též procentní výší, pak nelze tato dvě souběžně uvedená ustanovení smlouvy považovat za transparentní a je nutno je vyložit ve prospěch žalovaného jako spotřebitele (§ 1812 odst. 1 občanského zákoníku) a přiznat pouze obohacení odpovídající úroku za pevnou 58ti týdnů. Vzhledem k tomu, že žalovaný není a nemůže být z důvodu specifických podmínek zařazení do výkonu trestu odnětí zaměstnán a je nemajetný, soudu nezbylo než stanovit povinnost k plnění v přiměřených splátkách od data předpokládaného pracovního zařazení dle ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit několik poznámek. Především není nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, kdy žalovaný byl v řízení úspěšným z 61 % procent, tudíž mu náleží právo na náhradu 22 % účelně vynaložených nákladů, které spočívají v paušální náhradě hotových výdajů za dva úkony (2 vyjádření) dle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a dle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 600 Kč. Při podílu 22 % tak soud přiznal žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 132 Kč.