11 C 98/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 38 600 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 2. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 27 200 Kč spolu s úrokem ve výši 10,31 % ročně z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 461,84 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 900 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 156 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a [právnická osoba] s.r.o., došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejím základě poskytla úvěrující žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s „ úplatou“,„ poplatky“ a úrokem ve výši 28 % ročně uhradit ve 14ti měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nehradil, proto úvěrující ke dni 30. 9. 2019 úvěr zesplatnila. Dále žalobkyně uvedla, že pohledávku z předmětné smlouvy získala postoupením ze strany společnosti [právnická osoba], a proto požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 20 000 Kč, úroku ve výši 2 900 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1 400 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 300 Kč, dále smluvní pokuty (po částečném zpětvzetí) ve výši 10 000 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 20. 5. 2020 (po částečném zpětvzetí) ve výši 1 461,84 Kč a dále příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a kapitalizovaného úroku a dále úroku ve výši 10,31 % ročně z dlužné jistiny.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že v červenci 2018 byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem ve výši 28 % (resp. 24 % ročně), poplatkem„ za uzavření smlouvy“ ve výši 800 Kč, poplatkem„ za správu úvěru“ ve výši 4 400 Kč a poplatkem„ za hotovostní inkaso splátek“ ve výši 6 400 Kč uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek od [právnická osoba], a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Po poučení soudem prokázala žalobkyně rovněž převod konkrétní části závodu [právnická osoba], jehož součást tvořily nároky ze shora uvedené úvěrové smlouvy na společnost [právnická osoba], když uvedené plyne z doloženého notářského zápisu JUDr. [příjmení] ve spojení s přílohou smlouvy o převodu části závodu ze dne 6. 9. 2018. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.

4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je třeba ovšem v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky“ upozornit na ujednání čl. II [číslo]. úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán vysoký poplatek„ za uzavření smlouvy“, který představuje nestandardní smluvní ujednání (ve smluvní praxi se zásadně neúčtují poplatky za„ uzavření smlouvy“, neboť na uzavření mají ekonomický zájem obě strany, jinak by logicky ke smluvnímu konsensu vůbec nedošlo, přičemž pak u této smlouvy konkrétně měla žalobkyně úvěrové prostředky již v okamžiku uzavření smlouvy k dispozici), podobně jako poplatek za„ správu úvěru“, tedy v úkon činěný obecně v zájmu žalobkyně (není zřejmé, k čemu by správu úvěru potřeboval úvěrovaný), aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jakých specifických protislužeb by se mělo žalovanému oproti těmto extrémně vysokým (dosahující 26 % celého úvěru) a ve finanční praxi neobvyklým úhradám vůbec dostat. Administrování úvěru přitom náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady. Tedy pokud úvěrující takové běžné náklady administrování úvěru, které jiné finanční instituce zahrnují pod rozsah úroku, vymezí ve smlouvě zvlášť, a tak je z rozsahu úroku vyčlení (tj. úrok bude představovat zisk očištěný od nákladů), pak při posuzování souladu či rozporu s obvyklou úrokovou sazbou, musí soud jednak tyto náklady zohlednit do výše účtovaného úroku, především ale musí vzít zřetel na skutečnost daleko závažnější, totiž že ve spotřebitelské smlouvě úvěrující zastírá skutečnou výši úroku tím, že jeho část rozpouští do zcela obskurních zvlášť formálně vymezených administrativních nákladů, jejichž přínos pro spotřebitele je buď minimální anebo nulový. Jedná se o to, že pokud solidní a poctivá finanční praxe někdy účtuje poplatek za uzavření smlouvy, pak tento nikdy ani zdaleka nedosahuje výše 4 % celého úvěru. Pokud taková praxe někdy účtuje poplatek za správu (vedení) úvěru, pak tento nikdy nedosahuje výše přes 300 Kč měsíčně. To samé platí mutatis mutandis o poplatku za hotovostní výběr splátek (tj. výkon inkasní služby), který je v posuzované smlouvě účtován ve výši přes 450 Kč za jednu inkasní návštěvu pověřené osoby. S výkonem takového inkasního úkonu jsou nepochybně spojeny nějaké náklady, jde však o náklady víceméně fixní, jejichž výše se bude relevantně odvíjet pouze od počtu inkasních úkonů. Ze stovek jiných věcí téže žalobkyně (vč. věcí stejné úvěrující), které nalézací soud již po řadu let projednává, je přitom zřejmé, že v jiných smlouvách jsou za totožný úkon běžně účtovány poplatky ve výši několika desítek Kč (zpravidla od 50 Kč nahoru) za jednu inkasní návštěvu, což ostatně řádově odpovídá nákladům alternativních způsobů úhrady splátek (př. při využití poštovních poukázek). Z toho je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že výše uvedeného poplatku neodpovídá výši skutečných nákladů spojených s výkonem inkasní služby, nýbrž v podstatě kopíruje výši úvěru (popř. i jiná kritéria) a tímto způsobem představuje skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků. Jinak řečeno, úvěrující ve snaze vyhnout se zpochybnění účinků smlouvy s odkazem na extrémně nepřiměřenou výši úroku, tento úrok pouze rozmělnila do minimálně zčásti fiktivních a svou výši excesivních„ vedlejších nákladů“ formálního rázu, které po žalovaného spotřebitele nepředstavují s určitou výjimkou části poplatku za výkon inkasní služby žádný reálný přínos (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“). V realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli, tedy právě takového jednání, které bylo ústředním motivem vytvoření celého rozsáhlého komplexu úpravy spotřebitelského práva. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku (tj. ujednání o ceně hlavního plnění, tj. úroku, které není podáno transparentním způsobem, podléhá pak samozřejmě přezkumu jeho přiměřenosti), především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady ujednání o úroku zatěžují smlouvu jako celek, neboť z řady dalších věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku a contrario). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně a účelově činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení (resp. řízení předchozích) a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší možné míře. To je ostatně patrné též na běžné praxi žalobkyně spočívající v ponížení požadované výše úroků oproti jejímu vymezení ve smlouvě, o kterou své nároky opírá. Taková praxe je totiž jednak zbytečná (soulad či rozpor určitého jednání s právem se posuzuje dle obsahu takového jednání a na takovém závěru nemůže nic změnit skutečnost, zda byly posléze v konkrétním řízení uplatněny nároky z takového ujednání v celé výši či jen zčásti) a jednak kontraproduktivní (sám žalobce tím totiž vcelku očividně dává najevo své vědomí či přesvědčení o pochybné povaze sjednaných závazků). Obvyklá úroková sazba střednědobých neúčelových úvěrů dosahovala dle databáze ČNB v červenci 2018 výše 8,46 % ročně, což konkrétně znamená, že již výše samotného výslovně označeného úroku ve smlouvě (čl. II.1 smlouvy) její hranici přesahuje nikoliv pouze podstatně (tj. okolo 50 % navýšení), nýbrž extrémně (jedná se o výše než 100 % navýšení sazby), tedy již sjednání úroku v uvedené výši by v kontextu spotřebitelské smlouvy muselo být odůvodněno naprosto specifickými okolnostmi daného případu (mezi které ovšem nenáleží nějaká rizikovost transakce, jak bývá občas argumentováno, neboť pak vcelku pravidelně nelze hovořit o úvěruschopnosti). S přihlédnutím k výše uvedenému, kdy bylo vyloženo, že další části odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků jsou v rámci spotřebitelské smlouvy v rozporu se zákonem zastřeny ujednáními o nákladech fiktivních vedlejších služeb, považoval soud ujednání smlouvy za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem (§ 1 odst. 2 a § 580 odst. 1 občanského zákoníku), k němuž soud přihlíží ex offo (§ 588 občanského zákoníku), neboť právní úprava vylučuje netransparentní a nepoctivé jednání vůči spotřebitelů s ohledem na notoricky známé a velmi závažné negativní důsledky postihující ve výsledku celou společnost (jen namátkou důsledky v podobě nárůstu insolvencí či kriminality, které svými finančními důsledky dopadají na celou společnost). Smlouva je tak absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný na své závazky z neplatné smlouvy již uhradil 8 600 Kč, pak žalobkyni náleží částka 11 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za výzvu k vydání obohacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu.

5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu není známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti.

6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, přičemž k tíži žalobkyně nutno dále zohlednit náklady spojené s částečným zastavením řízení. Na straně žalovaného se přitom jednání o náklady odpovídající paušální náhradě hotových výdajů spojených s účastí na jednom jednání ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanoveními § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalovaný byl přitom v řízení úspěšným ze 76 %, tudíž mu náleží náhrada 52 % takto účelně vynaložených nákladů, konkrétně tedy částka 156 Kč, kterou je žalobkyně povinna žalovanému nahradit.