12 C 126/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 15 280 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatil žalobkyni částku 7 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 7 100 Kč od 13. 1. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 8 180 Kč, rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 280 Kč od 7. 8. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným dle výroku

I.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 280 Kč s příslušenstvím s tím, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného uzavřel žalovaný dne 12. 6. 2024 se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit tuto částku včetně souhrnného poplatku ve výši 8 180 Kč, a to v týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaný dosud na dluh uhradil částku 2 900 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 83,47 % na jistinu, v poměru 16,53 % na úrok za poskytnutí úvěru. Zbývající dlužnou částku ve výši 15 280 Kč žalovaný dosud neuhradil. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když údaje o příjmech a výdajích žalovaného byly uvedeny v kartě klienta.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zjištění jeho příjmu ze zaměstnání (pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou) v průměrné výši 18 287 Kč čistého měsíčně, výdajů žalovaného v průměrné měsíční výši 14 580 Kč, dne 12. 6. 2024 uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaný se zavázal tento splatit včetně úroku ve výši 1 980 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, tedy celkem částky 18 180 Kč, v 60ti týdenních splátkách po 303 Kč, počínaje 19. 6. 2024. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Ve smlouvě byla sjednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni na jistinu ve výši 10 000 Kč úrok ve výši 1 980 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, tedy celkem částku 18 180 Kč, to vše se splatností úvěru mírně převyšujícím jeden rok. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatky ve výši 6 200 Kč, tedy v rozsahu 62 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 1 980 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků, se reálně jednalo o úrok ve výši 71 % ročně (jak bylo ostatně uvedeno ve smlouvě o spotřebitelském úvěru) v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů činila okolo 10 % ročně, jak vyplývá z údajů publikovaných Českou národní bankou. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.

4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč, po započtení úhrady žalovaného ve výši 2 900 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 7 100 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 13. 1. 2026 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 30. 12. 2025, odeslané téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do sedmi dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním.

5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaných poplatcích a úrocích, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.

6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.