12 C 130/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 17 488 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 168 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 7 168 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 10 320 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 17. 11. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným dle výroku I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne 17. 5. 2024 uzavřela se žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, a to na bankovní účet číslo č. účtu dne 17. 5. 2024, přičemž žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku včetně poplatku ve výši 6 000 Kč vrátit ve 3 měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne 16. 11. 2024, což neučinila. Žalovaná dosud uhradila na závazek částku 2 832 Kč, kterou žalobkyně započetla na nárok na smluvní pokutu. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dlužné jistiny včetně poplatku ve výši 16 000 Kč, a dále účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením za písemné výzvy ze dne 10. 9. 2024, ze dne 13. 10. 2024, ze dne 24. 10. 2024, ze dne 12. 11. 2024 a ze dne 21. 11. 2024 dle čl. 2.3. smlouvy ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně se dále domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty dle čl. 2.3. smlouvy ve výši 0,1 % denně z jistiny ve výši 10 000 Kč za dobu od 17. 11. 2024 do 23. 1. 2026 v dosud neuhrazené částce 1 488 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že z bankovního účtu vedeného na název žalobkyně byla odeslána částka 10 000 Kč dne 17. 5. 2024 na bankovní účet číslo č. účtu vedený na jméno žalované, která je majitelem a disponentem tohoto bankovního účtu. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce dne 17. 5. 2024 ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 6 000 Kč, když výše poplatku dosahuje u závazku splatného ve lhůtě 3 měsíců 60 % jistiny zápůjčky, RPSN činila 1688 %, dále čl. 2.3. smlouvy, v němž je sjednáno, že v případě prodlení žalované se splacením zápůjčky dosud vyúčtované poplatky přirůstají k jistině zápůjčky, dále sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou závazků, stejně jako výši nákladů za písemné upomínky v částce 500 Kč za každou z výzev. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatek ve výši 6 000 Kč, tedy v rozsahu 60 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto „poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 230 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Sjednání takto neúměrně vysokého úroku přitom nemůže být odůvodněno („ospravedlněno“) ani krátkodobou splatností zápůjčky v délce trvání 30 dnů. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 230 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.

4. Na výzvu soudu, aby žalobkyně označila důkazy ve vztahu k tvrzení, že před poskytnutím zápůjčky posoudila úvěruschopnost žalované, žalobkyně žádné důkazy neoznačila s tím, že soud by z těchto zřejmě dospěl k závěru, že žalobkyně své zákonné povinnosti nedostála. Žalobkyně tudíž nedoložila důkazy k prokázání tvrzení, že v předsmluvní fázi posoudila úvěruschopnost žalované, tedy věřitelem nebyla splněna povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť nebyly řádně před poskytnutím zápůjčky posouzeny příjmy (míněno prokázané příjmy, nikoliv pouze tvrzené), a výdaje žalované (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18). Soud tudíž dospěl k závěru, že se jednalo v případě smlouvy o zápůjčce o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prokázala, že vyplatila žalované celkem částku 10 000 Kč na bankovní účet vedený na jméno žalované, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaná dosud na tuto částku uhradila celkem 2 832 Kč, soud tudíž podané žalobě vyhověl co do částky 7 168 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované dle ust. § 2991 odst. 1 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 5. 8. 2025 do zaplacení, když v této době byla žalovaná prokazatelně na základě předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2025, předané k poštovní přepravě téhož dne (v níž byla žalované poskytnuta třídenní lhůta k plnění) v prodlení s úhradou, když žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokázala, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh, byť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru spočívalo na ní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp.zn. 33 Cdo 1902/2025).

5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v poplatku, účelně vynaložených nákladech na odeslané upomínky a smluvní pokuty, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.

6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšná byla v řízení žalovaná, na jejíž straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Chebu. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.