12 C 148/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 10 351,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 4 900 Kč od 28. 10. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 5 451,29 Kč a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 351,29 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku

I.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, . (dále též jako „věřitel“) po posouzení úvěruschopnosti žalovaného smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut dne 6. 6. 2024 úvěr ve výši 4 900 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 451,29 Kč nejpozději do 6. 7. 2024, což dosud neučinil. Pohledávka věřitele ze shora uvedené smlouvy za žalovaným byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 4 900 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 451,29 Kč a úroku z prodlení z částky 10 351,29 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení. Při posuzování úvěruschopnosti věřitel vycházel z náhledu do dlužnických registrů, a to databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, a dále z rozdílu mezi příjmy a výdaji žalovaného, přičemž k těmto tvrzením žalobkyně nenavrhla žádný důkaz.

2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 4 900 Kč dne 6. 6. 2024. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, dne 6. 6. 2024 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 5 451,29 Kč ve spojení s úrokem v částce 161,10 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 30 dnů zavázal uhradit jistinu včetně úroku a poplatku v celkové částce 10 512,39 Kč, představující úrok 1 400 % ročně. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, či povinnost náhrady účelně vynaložených nákladů. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně sjednala se žalovaným povinnost hradit na poskytnutou jistinu 4 900 Kč se splatností 30 dnů poplatek ve výši 5 451,29 Kč, je třeba tento považovat taktéž za sjednaný úrok. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 1 400 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 1 400 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.

3. Žalobkyně na výzvu soudu k označení důkazů k tvrzením žalobkyně, že věřitel před poskytnutím úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného, nereagovala a k těmto tvrzením neoznačila žádné důkazy. Žalobkyně tudíž nedoložila důkazy k prokázání tvrzení, že věřitel v předsmluvní fázi posoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy věřitelem nebyla splněna povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť nebyly řádně před poskytnutím úvěrů posouzeny příjmy (míněno prokázané příjmy, nikoliv pouze tvrzené), a výdaje žalovaného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18). Soud tudíž dospěl k závěru, že se jednalo v případě smlouvy o úvěru o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prokázala, že věřitel vyplatil žalovanému celkem částku 4 900 Kč dne 6. 6. 2024, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud na tuto částku neuhradil ničeho, soud tudíž podané žalobě vyhověl co do částky 4 900 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného dle ust. § 2991 odst. 1 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 28. 10. 2025 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně na základě předžalobní výzvy ze dne 16. 10. 2025, předané k poštovní přepravě dne 20. 10. 2025 (v níž byla žalovanému poskytnuta třídenní lhůta k plnění) v prodlení s úhradou, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokázal, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, byť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru spočívalo na něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp.zn. 33 Cdo 1902/2025).

4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném poplatku a části úroku z prodlení s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.

5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu každého z účastníků byl obdobný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.