12 C 169/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 16 258 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 500 Kč od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 6 758 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 458 Kč od , datum, do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným dle výroku I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne , datum, uzavřela se žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalobkyně poskytla žalované částku 2 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, , přičemž dne , datum, uzavřela žalovaná s žalobkyní žádost o navýšení zápůjčky o 7 500 Kč, které jí žalobkyně opět vyplatila bezhotovostně na výše uvedený bankovní účet. Žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku včetně poplatku ve výši 2 958 Kč vrátit nejpozději do , datum, , což neučinila. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dlužné jistiny včetně poplatku ve výši 12 458 Kč, a dále účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením za písemné výzvy ze dne , datum, , ze dne , datum, , ze dne , datum, , ze dne , datum, a ze dne , datum, dle čl. 2.3. smlouvy ve výši 2 500 Kč. Žalovaná dosud na dluh neuhradila ničeho. Žalobkyně se dále domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty dle čl. 2.3. smlouvy ve výši 0,1 % denně z jistiny ve výši 9 500 Kč za dobu od , datum, do , datum, v částce 3 800 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že z bankovního účtu vedeného na název žalobkyně byla odeslána částka 2 000 Kč dne , datum, a částka 7 500 Kč dne , datum, na bankovní účet číslo , č. účtu, vedený na jméno žalované, která je majitelem a disponentem tohoto bankovního účtu. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce dne , datum, ve znění dodatku ze dne , datum, ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 2 395 Kč, když výše poplatku dosahuje u závazku splatného ve lhůtě 30 dnů 25 % jistiny zápůjčky, RPSN činila 9128 %, dále čl. 2.3. smlouvy, v němž je sjednáno, že v případě prodlení žalované se splacením zápůjčky dosud vyúčtované poplatky přirůstají k jistině zápůjčky, dále sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou závazků, stejně jako výši nákladů za písemné upomínky v částce 500 Kč za každou z výzev. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatek ve výši 2 395 Kč, tedy v rozsahu 25 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto „poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 302,50 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9 % ročně. Sjednání takto neúměrně vysokého úroku přitom nemůže být odůvodněno („ospravedlněno“) ani krátkodobou splatností zápůjčky v délce trvání 30 dnů. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 302,50 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.

4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující částku ve výši 9 500 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 9 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, když v této době byla žalovaná prokazatelně v prodlení s úhradou na základě výzvy k úhradě odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne , datum, , v níž byla poskytnuta žalované třídenní lhůta k plnění.

5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v poplatku, účelně vynaložených nákladech na odeslané upomínky a smluvní pokuty, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.

6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně i žalované, při započtení žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky, byl obdobný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.