12 C 191/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 56 185 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 46 357 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 357 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 9 828,32 Kč, úroku ve výši 98,67 % ročně z částky 37 494,82 Kč od 25. 9. 2020 do 18. 10. 2020 ve výši 2 340,96 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 37 494,82 Kč od 19. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 9. 2020 dosáhne částky 232 192 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 46 357 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 9 828,32 Kč s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 54 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 158,12 % ročně ve 42 měsíčních splátkách po 4 607 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná řádně nehradila, došlo k automatickému zesplatnění pohledávky ke dni 23. 9. 2020. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 46 357,84 Kč sestávající z dlužné jistiny 37 494,82 Kč a úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění ve výši 8 863,02 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny 46 357,84 Kč od 1. 11. 2020 do 31. 5. 2021 v částce 9 828,32 Kč a úroku ve výši 98,67 % ročně z částky 37 494,82 Kč od 25. 9. 2020 do 18. 10. 2020 v částce 2 340,96 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 37 494,82 Kč od 19. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 9. 2020 dosáhne částky 232 192 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaná dosud uhradila celkem 28 splátek po 4 607 Kč, tedy částku 128 996 Kč.

2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 54 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2 smlouvy, žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 158,12 % ročně v měsíčních splátkách po 4 607 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 54 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne [datum] má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru.

4. Pokud se jedná o právní hodnocení uzavřené smlouvy, vychází soud z ust. § 13 občanského zákoníku, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, přičemž ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru totožného znění, dospěl Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110.352 Kč, tj. na 132.422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o.z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 5. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 158,12 % ročně, když při tomto posouzení je zcela nerozhodné, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení úroku za období od 25. 9. 2020 do 18. 10. 2020„ pouze“ ve výši 98,67 %, následně ve výši 8,25 % ročně, tedy byl sjednán úrok cca. šestnáctkrát převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době, ostatní ujednání smlouvy jsou zcela totožná se shora uvedeným případem, soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedené věci. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 4. 1. 2018 ve výši 54 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná dosud na tento dluh zaplatila žalobkyni částku 128 996 Kč, není žaloba důvodná a tuto soud výrokem I. v celém rozsahu zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, úrocích, jež žalobkyně učinila součástí jistiny, stejně jako smluvní pokuty a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

6. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy plně procesně úspěšné žalované náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že soud na straně žalované nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.