12 C 308/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 9 274 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 503,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 503,26 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se do částky 5 770,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 770,74 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 274 Kč s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit tuto částku včetně souhrnného poplatku ve výši 6 544 Kč, a to v týdenních splátkách po 243 Kč. Žalovaný dosud na dluh uhradil částku 5 270 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 56,497 % na jistinu, v poměru 43,503 % na souhrnný poplatek. Zbývající dlužnou částku ve výši 9 274 Kč žalovaný dosud neuhradil. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když údaje o příjmech a výdajích žalovaného byly uvedeny v kartě klienta.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaný se zavázal tento splatit včetně úroku ve výši 1 584 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 400 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč, tedy celkem částky 14 544 Kč, v 60ti týdenních splátkách po 242,40 Kč, počínaje 21. 11. 2019. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku je ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ve smlouvě byla sjednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni na jistinu ve výši 8 000 Kč úrok ve výši 1 584 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč, tedy celkem částku 14 544 Kč, to vše se splatností úvěru mírně převyšujícím jeden rok. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatky ve výši 4 960 Kč, tedy v rozsahu 62 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 1 584 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků ve výši 6 544 Kč, se reálně jednalo o úrok ve výši 73 % ročně v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů činila 8,42 % ročně, jak vyplývá z údajů publikovaných Českou národní bankou. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jehož obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ve věci sp.zn. 64 Co 147/2021. Soud dospěl k závěru, že neplatné ujednání o výši úroku nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy, a to ve smyslu ust. § 3 odst. 2 písm. d) OZ a ust. § 574 OZ. V souladu s ust. § 2395 OZ byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky jakožto odměnou za poskytnutí finančních prostředků. Vzhledem k závěru o neplatnosti sjednané úrokové sazby, žalobkyni vznikl nárok na úrok ve výši obvykle požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, tedy v daném případě úrok ve výši 8,42 % ročně. Za dobu 60ti týdnů tudíž úrok při sazbě 8,42 % ročně z částky 8 000 Kč činí částku 773,26 Kč. Žalovaný tak byl povinen uhradit žalobkyni celkem částku 8 773,26 Kč, na níž dosud uhradil dle žalobních tvrzení, které žalovaný nikterak nezpochybnil, částku 5 270 Kč. Soud tak uložil výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 503,26 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu prodlení žalovaného, tedy od 8. 1. 2021 dle požadavku žalobkyně, když v této době již žalovaný byl v prodlení s plněním, přičemž soud stanovil žalovanému ve smyslu ust. § 160 odst. 1 OSŘ lhůtu k plnění jako třídenní.

4. Výrokem II. soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na absenci právního základu (neplatné ujednání o výši úroku, do něhož soud zahrnul i sjednané poplatky), na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážný úspěch ve věci měl žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.