12 C 350/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem Anonymizováno o zaplacení 17 490 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 2 490 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 023,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 500 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 482 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 12. 4. 2023 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne 20. 9. 2022 se společností , právnická osoba, (dále též jako „věřitel“) smlouvu o úvěru číslo , číslo, ve znění dodatku ze dne 20. 9. 2022, na základě níž vyplatil věřitel žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku ve výši 3 450 Kč nejpozději do 20. 10. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaný na závazek ničeho neuhradil, domáhala se žalobkyně, které byla pohledávka vůči žalovanému ze shora uvedené smlouvy o úvěru postoupena, zaplacení dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku ve výši 3 450 Kč, sjednané smluvní pokuty z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč za dobu od 21. 10. 2022 do 5. 4. 2023 ve výši 0,1 % denně po revizním přepočtu v částce 2 490 Kč, neuhrazené paušální náhrady nákladů za upomínání ve výši 482 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 21. 10. 2022 do 5. 4. 2023 v částce 1 023,29 Kč, nákladů na mimosoudní vymáhání ve výši 50 Kč za odchozí dopis, když žalovaný dosud tuto částku přes výzvu žalobkyně této neuhradil. Podáním ze dne 12. 6. 2026 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět v rozsahu specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku s ohledem na dlouhodobě nepřiznivý zdravotní stav žalovaného vyplývající z řízení o omezení svéprávnosti žalovaného, když nadále se domáhala zaplacení částky 15 000 Kč, která byla žalovanému vyplacena, a to z titulu bezdůvodného obohacení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že věřitel před uzavřením smlouvy nahlédl do insolvenčního rejstříku, bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací.

2. Žalovaný nezpochybnil, že obdržel částku 15 000 Kč. Namítl, že při uzavření smlouvy mu byly poskytnuty mylné informace a byl na něj vyvinut psychický nátlak.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne , datum, , Anonymizováno, č.j. , č. účtu, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, , byl žalovaný omezen ve svéprávnosti tak, že mj. není schopen se samostatně právně zavazovat nad částku 2 000 Kč týdně, není schopen samostatně se právně zavazovat k pravidelným finančním závazkům. Ze znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení o omezení svéprávnosti žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, má soud za prokázané, že žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru trpěl (a dosud trpí) schizofrenií, která v této době nebyla léčena, neboť žalovaný odmítal užívat medikaci.

4. Výrokem I. tohoto rozsudku soud řízení částečně zastavil dle ust. § 96 odst. 2 OSŘ s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní podáním ze dne 12. 6. 2026.

5. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku v celkové výši 15 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, . Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru číslo , číslo, dne 20. 9. 2022 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná, neboť byla žalovaným uzavřena jakožto osobou jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat ve smyslu ust. § 581 OZ. Smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ. Za vadná považuje soud ujednání o výši úroku v částce 3 450 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 30 dnů zavázal uhradit jistinu ve výši 15 000 Kč včetně úroku ve výši 279,83 % ročně. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, poplatek v částce 50 Kč za každou odeslanou upomínku. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 279,83 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 279,83 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

6. Na výzvu soudu, aby žalobkyně označila důkazy ve vztahu k tvrzení, že věřitel před poskytnutím úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že věřitel před poskytnutím úvěru pouze nahlížel do registrů – bankovní a nebankoví registr klientských informací. Žalobkyně tudíž nedoložila důkazy k prokázání tvrzení, že věřitel v předsmluvní fázi posoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy věřitelem nebyla splněna povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť nebyly řádně před poskytnutím úvěrů posouzeny příjmy (míněno prokázané příjmy, nikoliv pouze tvrzené), a výdaje žalovaného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18). Soud tudíž dospěl k závěru, že se jednalo v případě smlouvy o úvěru o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prokázala, že věřitel vyplatil žalovanému celkem částku 15 000 Kč na bankovní účet vedený na jméno žalovaného, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud na tuto částku neuhradil ničeho, soud tudíž podané žalobě vyhověl co do částky 15 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného dle ust. § 2991 odst. 1 OZ, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokázal, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, byť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru spočívalo na něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp.zn. 33 Cdo 1902/2025).

7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 OSŘ, dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu každého z účastníků při součtu příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, byl obdobný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.