12 C 69/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 68 303,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 700,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 52 700,21 Kč od 16. 1. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se do částky 15 603,49 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 679,49 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 645,14 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 57 517,03 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 58 417,03 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným dle výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, náhradu nákladů řízení ve výši 7 274 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne 29. 12. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, (dále také jen „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému možnost čerpat bezúčelový úvěr opakovaně až do sjednané výše 60 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal hradit právní předchůdkyni žalobkyně minimální měsíční platby, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku, když informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb, které byl žalovaný povinen hradit, byly žalovanému sděleny každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do interních databází a externích registrů, a to bankovního a nebankovního registru, zkontrolovala bonitu žalovaného z výpisů z bankovního účtu nebo nahlédnutím do bankovního účtu. Žalovanému byl vyplacen úvěr ve výši 60 000 Kč bezhotovostně dne 29. 12. 2024, přičemž uhradil na splátky dne 4. 2. 2025 částku 3 650 Kč a dne 20. 3. 2025 částku 3 649,79 Kč, přičemž tyto platby byly započteny co do částky 2 482,97 Kč na jistinu, do částky 4 816,82 Kč na sjednaný úrok. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dostal do prodlení s plněním, využila právní předchůdkyně sjednaného oprávnění a úvěr ke dni 1. 7. 2025 zesplatnila. Podanou žalobou se domáhala zaplacení dlužné jistiny 57 517,03 Kč, dlužných poplatků v celkové výši 900 Kč sestávající z poplatků za 3 upomínky ze dne 20. 4. 2025, ze dne 27. 5. 2025 a ze dne 16. 6. 2025 po 300 Kč za každou z upomínek dle čl. 8.4. smluvních podmínek, dlužného úroku z jistiny do zesplatnění, tedy úroku ve výši 54 % ročně z částky 57 517,03 Kč od 7. 3. 2025 do 1. 7. 2025 v částce 9 886,67 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11,5 % ročně z aktuální dlužné jistiny od 2. 7. 2025 do 29. 9. 2025 v částce 3 645,14 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z aktuální dlužné částky od 2. 7. 2025 do 29. 9. 2025 v částce 1 679,49 Kč a dále plynoucího úroku a úroku z prodlení, když pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena žalobkyni.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, ze dne 29. 12. 2024 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč, a to vyplacením částky 60 000 Kč dne 7. 1. 2025 na bankovní účet vedený na jméno žalovaného číslo , č. účtu, . Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 29. 12. 2024 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednaného úroku 54 % ročně. V článku 8., 8.4. smlouvy byly sjednány další poplatky za upomínky či osobní návštěvy. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 54 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 54 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

4. Soud má dále za to, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo k dostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně pouze uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila závazky žalovaného v bankovním a nebankovním registru, zkontrolovala bonitu žalovaného doložením výpisů z bankovního účtu, případně zpřístupněním náhledu do bankovního účtu, aniž by k těmto tvrzením označila jakékoliv důkazy. Zároveň soud předesílá, že pokud právní předchůdkyně neposoudila řádně příjmy (žalovaným nejenom tvrzené, ale i prokázané), a výdaje žalovaného (viz rozsudek NS ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18), nedostála zákonem stanovené povinnosti dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a jedná se tak o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 60 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky v celkové výši 7 299,79 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 52 700,21 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 16. 1. 2026 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně na základě předžalobní výzvy ze dne 31. 12. 2025, předané k poštovní přepravě téhož dne (v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 15. 1. 2026) v prodlení s úhradou.

6. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, poplatcích, sjednaného úroku, části úroku z prodlení nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

7. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesní úspěch žalobkyně při součtu kapitalizovaného příslušenství představoval cca 72 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěch 28 % (výrok II.). Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 44 %. Náklady řízení tvořil soudní poplatek 2 337 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 3 460 Kč dle § 7 bod 5 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 v celkové výši 10 380 Kč a 3 x náhrada hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Celkem náklady řízení žalobkyně činily částku 16 531 Kč, z čehož 44 % činí částku 7 274 Kč Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.