12 C 84/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno o 40 611,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 889,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se do částky 13 721,95 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 812,97 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 966,38 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 32 996,37 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 207,04 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne 20. 9. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, (dále také jen „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému možnost čerpat bezúčelový úvěr opakovaně až do sjednané výše 40 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal hradit právní předchůdkyni žalobkyně minimální měsíční platby, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku, když informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb, které byl žalovaný povinen hradit, byly žalovanému sděleny každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do interních databází a externích registrů, a to bankovního a nebankovního registru, zkontrolovala bonitu žalovaného z výpisů z bankovního účtu nebo nahlédnutím do bankovního účtu, a dále z výplatních pásek žalovaného za období května 2024 až srpna 2024, z nichž zjistila zaměstnavatele žalovaného. Žalovanému byl vyplacen úvěr ve výši 40 000 Kč bezhotovostně dne 20. 9. 2024, přičemž uhradil na splátky celkem částku 13 110,59 Kč, tyto platby byly započteny co do částky 7 003,63 Kč na jistinu, do částky 5 723,68 Kč na sjednaný úrok, do částky 93,95 Kč na smluvní úrok z části jistiny, do částky 289,33 Kč na poplatek za upomínky. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dostal do prodlení s plněním, využila právní předchůdkyně sjednaného oprávnění a úvěr ke dni 23. 4. 2025 zesplatnila. Podanou žalobou se domáhala zaplacení dlužné jistiny 32 996,37 Kč, dlužných poplatků v dosud neuhrazené výši 1 210,67 Kč sestávající z poplatků za 5 upomínek ze dne 10. 11. 2024, dne 10. 1. 2025, dne 16. 2. 2025, dne 19. 3. 2025 a dne 8. 4. 2025 po 300 Kč za každou z upomínek dle čl. 8.4. smluvních podmínek (po započtení částky 289,33 Kč), dlužného úroku z jistiny do zesplatnění, tedy úroku ve výši 60 % ročně z částky 32 996,37 Kč od 28. 12. 2024 do 23. 4. 2025 v částce 6 404,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 % ročně z aktuální dlužné jistiny od 24. 4. 2025 do 29. 9. 2025 v částce 2 966,38 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z aktuální dlužné částky od 24. 4. 2025 do 29. 9. 2025 v částce 1 812,97 Kč a dále plynoucího úroku a úroku z prodlení, když pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena žalobkyni.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, ze dne 18. 9. 2024 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, a to vyplacením částky 40 000 Kč dne 20. 9. 2024 na bankovní účet vedený na jméno žalovaného číslo , č. účtu, . Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 18. 9. 2024 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednaného úroku 60 % ročně. V článku 8., 8.4. smlouvy byly sjednány další poplatky za upomínky či osobní návštěvy. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 60 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 60 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

4. Soud má dále za to, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo k dostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně pouze uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila závazky žalovaného v bankovním a nebankovním registru, zkontrolovala bonitu žalovaného doložením výpisů z bankovního účtu, případně zpřístupněním náhledu do bankovního účtu, aniž by k těmto tvrzením označila jakékoliv důkazy. Předložila soudu k důkazu pouze výplatní pásky žalovaného za měsíce 5/2024-8/2024, z nichž vyplývá, že žalovaný byl v tomto období zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., čistý měsíční příjem žalovaného v květnu 2024 činil 32 620 Kč, v červnu 2024 částku 33 381 Kč, v červenci 2024 částku 42 075 Kč, v srpnu 2024 částku 38 278 Kč. Údaj o výši příjmu bez vyžádání si informací a důkazů ohledně skutečnosti, na jakou dobu byl pracovní poměr žalovaného se zaměstnavatelem uzavřen, jaké jsou výdaje žalovaného související s bydlením, zda a jaký počet vyživovacích povinností žalovaný má, je zcela nedostatečný. Žalobkyně taktéž neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně nahlížela do jí uvedených registrů, a jaké skutečnosti ohledně závazků žalovaného před poskytnutím úvěru zjistila. Soud tudíž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tedy, že je žalovaný bez důvodných pochybností fakticky schopen závazek ze smlouvy uhradit (viz rozsudek NS ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18), nedostála tak zákonem stanovené povinnosti dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a jedná se tak o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému celkem částku 40 000 Kč, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud na tuto částku uhradil celkem 13 110,59 Kč, soud tudíž podané žalobě vyhověl co do částky 26 889,41 Kč, přičemž uložil žalovanému povinnost tuto částku vrátit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokázal, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, byť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru spočívalo na něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp.zn. 33 Cdo 1902/2025).

5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného při součtu žalobkyní požadovaného příslušenství, tedy úroku a úroku z prodlení, splatných do vyhlášení rozsudku, byl obdobný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.