12 C 89/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 53 773,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 9. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 13 773,70 Kč a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 53 773,70 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení dle výroku I, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, náhradu nákladů řízení ve výši 6 482 Kč, a to tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne 12. 12. 2024 se společností , právnická osoba, (dále též jako „věřitel“) po posouzení úvěruschopnosti žalovaného smlouvu o úvěru číslo , číslo, , na základě níž vyplatil věřitel žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku ve výši 13 773,70 Kč nejpozději do 23. 6. 2025. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 40 000 Kč, smluvního úroku v nesplacené výši 13 773,70 Kč, který se v souladu se smluvním ujednáním stal součástí jistiny, spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 53 773,70 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, když pohledávka věřitele za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 postoupena žalobkyni. V doplnění žalobkyně uvedla, že žalovaný na úvěr dosud neuhradil ničeho. Při posuzování úvěruschopnosti věřitel vycházel z náhledu do dlužnických registrů, a to registru SOLUS, z.s.p.o., CNCB a dále z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, přičemž žalobkyně nedisponuje žádnou dokumentací prokazující tato tvrzení.

2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že věřitel vyplatil žalovanému dne 23. 2. 2025 částku 40 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, . Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru číslo , číslo, dne 23. 2. 2025 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úroku 112 % ročně, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 12 měsíců zavázal uhradit jistinu ve výši 40 000 Kč včetně úroku ve výši 28 162,16 Kč. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, poplatky za upomínky a především ujednání o tom, že úroky se stávají součástí jistiny. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 112 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 112 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.

4. Na výzvu soudu, aby žalobkyně označila důkazy ve vztahu k tvrzení, že věřitel před poskytnutím úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že věřitel vycházel ve vztahu k příjmům a výdajům pouze z tvrzení žalovaného, přičemž žalobkyně nedisponuje žádnými důkazy. Žalobkyně tudíž nedoložila důkazy k prokázání tvrzení, že věřitel v předsmluvní fázi posoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy věřitelem nebyla splněna povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť nebyly řádně před poskytnutím úvěrů posouzeny příjmy (míněno prokázané příjmy, nikoliv pouze tvrzené), a výdaje žalovaného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18). Soud tudíž dospěl k závěru, že se jednalo v případě smlouvy o úvěru o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prokázala, že věřitel vyplatil žalovanému celkem částku 40 000 Kč na bankovní účet vedený na jméno žalovaného dne 23. 2. 2025, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud na tuto částku neuhradil ničeho, soud tudíž podané žalobě vyhověl co do částky 40 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného dle ust. § 2991 odst. 1 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 27. 9. 2025 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně na základě předžalobní výzvy ze dne 14. 9. 2025, předané k poštovní přepravě dne 18. 9. 2025 (v níž byla žalovanému poskytnuta třídenní lhůta k plnění) v prodlení s úhradou, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokázal, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, byť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru spočívalo na něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp.zn. 33 Cdo 1902/2025).

5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývajících úrocích s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.

6. Výrokem III. soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 OSŘ, dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do 74,4 % předmětu řízení, neúspěšná v rozsahu 25,6 %. Po odpočtu procentního neúspěchu od úspěchu soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 48,8 %. Účelně vynaložené náklady žalobkyně v tomto řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 152 Kč, náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem, kde odměna zástupce žalobkyně činí 9 780 Kč dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) za tři úkony poskytnutých právních služeb spočívajících v přípravě a převzetí věci, podání žaloby, předžalobní výzvě k plnění po 3 260 Kč za 1 úkon, náhrada hotových výdajů zástupkyně žalobkyně ve výši 1 350 Kč za tři shora uvedené úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tedy celkem náklady řízení činily částku 13 282 Kč, z čehož 48,8 % představuje částku 6 482 Kč, splatnou k rukám zástupkyně žalobkyně ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 OSŘ, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.