14 C 266/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Krištofovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , dříve Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , trvale bytem Adresa žalované , doručovací adresa Adresa žalované o zaplacení 18 278,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 6. 9. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 10 278,83 Kč a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 408,17 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným dle výroku

I.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 18 278,83 Kč s tím, že dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně. Na základě uzavřené smlouvy byl žalované poskytnut úvěrový rámec až do výše 32 400 Kč, kdy bankovním převodem na ní uvedený účet jí byl žalobkyní poskytnut dne , datum, úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaná zavázala spolu se smluvním úrokem ve výši 1,066 % denně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 159,03 Kč, poplatkem za službu „, název služby, “ ve výši 84,18 Kč a za službu „, název služby, “ ve výši 165 Kč, uhradit žalobkyni v pravidelných denních splátkách. Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením pravidelných splátek, žalobkyně proto smlouvu o úvěru vypověděla, o čemž žalovanou informovala emailovou zprávou dne , datum, . Dluh žalované o celkové výši 18 113,20 Kč tak sestává z dlužné jistiny 7 999,96 Kč, poplatku za vyplacení úvěru ve výši 159,03 Kč, smluvního úroku v kapitalizované výši 9 705,03 Kč a smluvní pokuty dle čl. , číslo, smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 27. 1. 2025 do 27. 4. 2025 v celkové výši 165,63 Kč. Žalobkyně žalovanou písemně vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), přičemž žalovaná na výše uvedenou dlužnou částku neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.

3. Soud má naopak ze zprávy banky prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na její účet dne , datum, částku 8 000 Kč s variabilním symbolem platby odpovídajícím smlouvě.

4. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. S ohledem na žalobní tvrzení se soud zabýval nárokem na zaplacení částky 18 278,83 Kč s příslušenstvím na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 OZ, přičemž dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ, a to s ohledem na výši sjednaného úroku 389,09 % ročně, dále s ohledem na celkovou koncepci smlouvy, sjednané sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a povinnosti hradit další náklady související s prodlením žalované. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 389,09 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem (žalovaná nerozporovala její uzavření); žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.

8. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně a zprávy , Název peněžního ústavu, má však soud za prokázané, že žalobkyně poukázala v období od , datum, do , datum, částku 8 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, vedený na jméno žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokazovala právní titul, na základě něhož jí byla žalobkyní vyplacena tato částka, soud tuto částku považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná neprokázala žádnou splátku, kterou by na částku 8 000 Kč žalobkyni uhradila. Na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 8 000 Kč, které je žalovaná povinna vrátit a soud tedy ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 6. 9. 2025 do zaplacení, kdy byla žalovaná na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 29. 8. 2025, odeslané 2. 9. 2025, v níž byla žalované uložena povinnost plnit do tří dnů od jejího doručení, v prodlení s plněním.

9. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaných poplatcích, úrocích, či smluvní pokutě, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.

10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že úspěch obou stran v předmětném řízení byl srovnatelný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.