14 C 33/2026

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Krištofovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 545 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 6 545 Kč a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 800 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení z částky 7 000 Kč přiznaným dle výroku I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, smlouvy s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, (dále též jako „věřitel“) smlouvu o úvěru č. , číslo, , a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál věřitele , webová stránka, . Na základě předmětné smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr v celkové výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku ve výši 40 % měsíčně z poskytnuté jistiny a dohodnuto bylo, že žalovaný bude hradit měsíčně přirostlý úrok k prvnímu dni v měsíci. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a jistinu s včetně úroku mohl žalovaný uhradit kdykoliv. Pohledávka věřitele byla následně postoupena žalobkyni. Ta žalovaného neúspěšně vyzvala k úhradě dlužné částky písemnou předžalobní výzvou ze dne 20. 7. 2002, která byla odeslána 23. 7. 2025, ve smyslu § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by poskytnutý úvěr uhradil, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.

3. Účastníci řízení dali svým postojem najevo, že souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. Z předložených listin má soud za prokázané, že z původního věřitele přešla pohledávka na základě Smluv o postoupení pohledávek z , datum, a , datum, na žalobkyni. Dále soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Z potvrzení o provedené platbě a zprávy , peněžní ústav, má soud za prokázané, že věřitel poukázal dne , datum, částku 7 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, vedený na jméno žalovaného. Dále má soud za prokázané, že mezi věřitelem a žalovaným došlo elektronickými prostředky na dálku dne , datum, k uzavření , smlouva, ve smyslu ust. § 2395 OZ, avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednaného úroku, neboť žalovaný se smlouvou na dobu neurčitou zavázal hradit úrok ve výši 40 % měsíčně, což je zhruba 480 % ročně z nesplacené jistiny. RPSN činila 5535,7 %. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 40 % měsíčně, což je zhruba 480 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 40 % měsíčně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.

8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 7 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 7 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 OZ v žalobkyní požadované výši v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 29. 7. 2025 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 20. 7. 2025, odeslané 23. 7. 2025, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do tří dnů od doručení výzvy, kdy fikce doručení soud bere třetí den po odeslání, v prodlení s plněním.

9. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném úroku a dalších poplatků, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně tohoto oprávněně domáhala, nedůvodné.

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, když úspěch obou stran je stejný a soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.