15 C 100/2017

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený titul jméno příjmení , IČO advokátkou sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený titul jméno příjmení , IČO číslo sídlem adresa o zaplacení 2 542 502 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 2 511 543 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky za období od 27. srpna 2017 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám zástupce žalovaného na náhradě nákladů řízení částku, odpovídající zcela nákladům žalovaného potřebných k účelnému bránění jeho práva před soudem, jejíž výše a lhůta pro zaplacení budou stanoveny v samostatném usnesení po právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice - [název soudu] na náhradě nákladů řízení částku, odpovídající zcela nákladům vynaloženým soudem na dokazování, přiznaným zvláštním rozhodnutím, jejíž výše, lhůta pro zaplacení a další platební údaje budou určeny v samostatném usnesení po právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 21. září 2017, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 2 542 502 Kč, jakožto náhrady škody spočívající v ušlém zisku, jehož se mělo žalobci dostat provozováním nebytových prostor, které si od žalovaného pronajal v části [anonymizováno] ve [obec] smlouvou účastníků ze dne [datum]. K odůvodnění žaloby uvedl, že tato smlouva byla sjednána na dobu od 1. května 2015 do 30. dubna 2025 s právem prodloužení na dalších deset let. K předání pronajatých prostor mělo dojít nejpozději 10. května 2015. Žalovaný však tuto svou povinnost nesplnil s argumentací, že smlouvu hodnotí jako neplatnou a prostory proto pronajal jiné osobě na základě pozdější jiné smlouvy a této jiné osobě je proto také předal. Povinnost žalovaného předat žalobci předmětné prostory nebyla splněna ani poté, co se žalobce obrátil na soud. Žalobce pak citoval z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. srpna 2016, sp. zn. 15 Co 205/2016, který hodnotil, že přes vše uvedené byla smlouva účastníků uzavřena platně. Tímto jednáním žalovaný podle žalobce porušil svou právní povinnost předat žalobci předmětné prostory a je tak povinen nahradit žalobci škodu z toho vzniklou. Za škodu žalovaný považuje majetkovou újmu, spočívající v tom, že u žalobce nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, jež by bylo možné očekávat v případě pravidelného běhu věcí, tedy v případě, že by žalovaný svou povinnost neporušil. Výši této škody žalobce vyčíslil na základě znaleckého posudku společnosti [právnická osoba], [anonymizována dvě slova], který byl zpracován na základě jeho objednávky. Znalecký ústav zjistil, že škoda dosáhla za osm měsíců roku 2015 výše 753 336 Kč, za rok 2016 výše 1,13 mil. Kč a za sedm měsíců roku 2017 výše 659 166 Kč. Protože žalovaný tuto škodu žalobci nenahradil ve lhůtě do 26. srpna 2017 podle výzvy ze dne 23. srpna 2017, domáhal se žalobce vedle žalované jistiny také zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu od 27. srpna 2017 až do zaplacení.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Poukazoval přitom na neplatnost předmětné smlouvy, pro kterou tvrzená škoda nevznikla v důsledku jednání žalovaného a na to, že škoda nevznikla v tvrzené výši. Důvody neplatnosti smlouvy spatřoval žalovaný v porušení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Jednotlivé nemovitosti, které byly předmětem nájmu totiž nebyly řádně označeny v záměru, který je obec povinna před uzavřením smlouvy zveřejnit. Rozhodnutí starosty žalovaného o zveřejnění záměrů nájmu bylo dále učiněno bezprostředně po komunálních volbách v době do konání ustanovujícího nového zastupitelstva žalovaného a volby nového vedení města. Proto se měl starosta zdržet zásadních rozhodnutí týkajících se nakládání s majetkem žalovaného pro nedostatek legitimity. Tento starosta rovněž porušil povinnost, stanovenou v § 38 obecního zřízení tím, že uzavřel jménem žalovaného dlouhodobou nájemní smlouvu za nižší nájemné, než u předchozího nájemce.

3. Skutečnosti uváděné účastníky, které se týkaly uzavření jejich smlouvy, zveřejnění záměrů o tomto jednání a předávání si stanovisek na předmětný spor písemnou komunikací před zahájením tohoto řízení, byly mezi účastníky nesporné a byly také prokázány provedenými listinnými důkazy. Tato zjištění ostatně nebyla pro soud nová, neboť stejné skutkové okolnosti byly projednávány již v řízení, vedeném před zdejším soudem pod spisovou značkou 8 C 164/2015, v němž byl také vyhlášen žalobcem odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. srpna 2016, čj. 15 Co 205/2016-143. Protože účastníci byli také účastníky tohoto odkazovaného řízení, byly jim také známy v něm projednávané skutečnosti, resp. závěry odvolacího soudu, stejně jako soudu nalézacímu ve smyslu § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Sporné zůstávalo v podstatě jen právní posouzení tvrzených skutečností a to, zda žalobci skutečně ušel zisk, jehož náhrady se v tomto řízení domáhá.

4. O žalobě nalézací soud rozhodl nejprve mezitímním rozsudkem ze dne 11. června 2018, č. j. 15 C 100/2017-81, tak, že žalovanému byla uložena povinnost k placení částky odpovídající zisku, ušlého žalobci v důsledku znemožnění podnikání v předmětné době v předmětném nebytovém prostoru, jejíž výše bude stanovena v konečném rozhodnutí ve věci. Ohledně právního posouzení platnosti smlouvy se nalézací soud ztotožnil se závěry, jež vyslovil již odvolací soud v rozsudku ze dne 10. srpna 2016. Nebyly totiž tvrzeny žádné skutečnosti, které by vyvolaly nutnost jiného hodnocení a proto s odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) uzavřel, že tato smlouva byla uzavřena platně podle § 2201 OZ. Žalovaný tedy podle § 2913 odst. 1 OZ odpovídal za škodu, která žalobci vznikla v důsledku neoprávněného zmaření provozu výdělečné činnosti v předmětných prostorách tím, že předmět nájmu žalobci podle smlouvy nepředal a žalobci proto ušel zisk (§ 2952 OZ).

5. K odvolání žalovaného byl tento mezitímní rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 10 Co 202/2018-141, tak, že žaloba byla zcela zamítnuta. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že smlouva účastníků byla neplatná podle § 588 OZ, neboť záměr žalovaného předat předmětné prostory k užívání jiné osobě, nebyl zveřejněn způsobem, stanoveným § 39 obecního zřízení.

6. Rozsudek odvolacího soudu neobstál v dovolacím přezkumu, zahájeného dovoláním žalobce. Nejvyšší soud České republiky se sice ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, nikoli však podle § 588 OZ, nýbrž přímo podle § 39 odst. 1 ve spojení s § 41 odst. 3 obecního zřízení, dovodil však nedostatek posouzení důsledků této neplatnosti. Podle dovolacího soudu je-li právní jednání obce absolutně neplatné podle § 39 odst. 1 a § 41 odst. 3 obecního zřízení, odpovídá obec za škodu tím vzniklou za podmínek § 579 odst. 2 OZ. Žalobcem uplatněný nárok je proto nutné posoudit podle § 579 odst. 2 OZ, což učiněno nebylo. Rozsudkem ze dne 19. prosince 2019, č. j. 25 Cdo 909/2019-175, proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Odvolací soud následně usnesením ze dne 2. dubna 2020, č. j. 10 Co 202/2018-191, zrušil mezitímní rozsudek nalézacího soudu proto, že se tento soud dosud nezabýval samotnou výší škody. Podle odvolacího soudu dosud žalobce neuplatnil veškerá potřebná tvrzení v tomto směru, když škodu dovozoval pouze z předloženého znaleckého posudku. Žalobní tvrzení ovšem v tomto případě nelze nahrazovat pouze odkazem na důkaz. Nalézacímu soud bylo proto uloženo, aby nejprve vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení tak, aby konkretizoval tvrzení ve vztahu k požadované náhradě škody.

8. S ohledem na závěry odvolacího soudu bylo zřejmé, že nebyl nijak zpochybněn závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu, která by byla způsobena žalobci, byť nikoli porušením právní povinnosti předat pronajaté prostory podle platné smlouvy, nýbrž samotným způsobením neplatnosti smlouvy účastníků bez zavinění žalobce. Ostatně v tomto směru byl vysloven (i pro nalézací soud) závazný právní závěr již dovolacím soudem. Pokud přesto došlo ke zrušení mezitímního rozsudku, bylo zřejmě jen nesprávné o základu této (nyní již nezpochybněné) odpovědnosti formálně samostatně rozhodovat. V dalším řízení tedy bylo nutné se zabývat jen tím, zda vůbec nějaká škoda žalobci vznikla a pokud ano, v jaké výši. Nalézací soud proto podle pokynu odvolacího soudu vyzval žalobce k doplnění potřebných skutkových tvrzení, naposledy na jednání před soudem dne 8. října tr.

9. Žalobce nejprve uvedl, že předpokládal provozovat pronajatý majetek k účelu, k němuž byl upraven a stavebně určen, tj. k výrobě a prodeji cukrářských výrobků a provozu restaurace a kavárny. Tím, že nedošlo k přírůstku na jeho majetku touto činností, mu měla vzniknout škoda. Současně vzal žalobce zpět žalobu v části, jíž se domáhal zaplacení částky 30 959 Kč. Navrhoval proto, aby soud uložil žalovanému povinnost k placení částky 2 511 543 Kč s jejím příslušenstvím. Dále žalobce při jednání před soudem dne 8. října tr. uváděl, že hodlal provozovat předmětný nebytový prostor stejně, jako další nájemce objektu.

10. Nalézací soud nejprve usnesením ze dne 27. července 2020, č. j. 15 C 100/2017-206, řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 OSŘ. Poté vyslechl znalce, který vypracoval znalecký posudek předložený žalobcem. Výslech potvrdil skutkové závěry o výši ušlého zisku tvrzeného žalobcem. Poté soud podle návrhu žalovaného ustanovil znalce k posouzení správnosti těchto znaleckých závěrů. Revizní znalecký posudek byl podán znaleckou kanceláří [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], [IČO], při výslechu znalce na jednání před soudem dne 8. října tr. Revizní znalec dospěl k závěru, že nelze dostatečně věrohodně určit výši ušlého zisku, jehož by se žalobce dostalo, s ohledem na chybějící skutkový základ pro takové zjištění. Nebyla totiž dostatečně určitě konkretizována podnikatelská činnost žalobce, kterou by měl provádět. Nebylo ani možné vycházet z rozdílů nájemného, které bylo sjednáno (neplatnou smlouvou) s žalobcem a v další smlouvě s jiným nájemcem. Takový postup totiž předpokládá automatické přijetí výnosové kategorie dalšího nájemce, aniž by bylo zřejmé, že by jí vůbec žalobce byl schopen dosáhnout. Naopak nabídka nižšího nájemného žalobcem napovídá, že byl schopen dosáhnout menšího zisku než nájemce nabízející vyšší nájemné. S ohledem na tyto závěry revizního znalce nebylo možné z posudku zajištěného žalobcem, jež byl potvrzen při výslechu dne 30. září 2020, vycházet.

11. Pro rozhodnutí tedy bylo nakonec podstatné zejména to, že žalobce nekonkretizoval dostatečně podnikatelskou činnost, kterou měl v předmětném nebytovém prostoru provádět. Nebylo zřejmé, z jakého podnikatelského záměru vycházel při kalkulaci výnosů podnikání a nabídce nájemného. Neuvedl tedy kolik hostinských míst byl připraven obsloužit, jaký sortiment by nabízel jako cukrovinky (s výjimkou zmrzliny) či jiné produkty v restauraci, jaké by byly jeho náklady s tím spojené, tj. náklady na mzdy zaměstnanců, kuchařů, cukrářů, náklady energií, zařízení cukrárny a restaurace a jaké by byly příjmy z této činnosti, např. jaká marže byla předpokládána s ohledem na nabídku konkurenčních podniků a poptávku v daném místě. Pouhý obecný odkaz na provoz dalšího nájemce v tomto směru jistě nepostačuje, neboť z něj tyto potřebné vstupní informace pochopitelně nelze zjistit. Z vlastní činnosti (z jiného sporu) je soudu přitom známo, že právě v předmětném nebytovém prostoru byla dalším nájemcem provedena rozsáhlá rekonstrukce s náklady ve stovkách tisíc korun českých. I proto je obecně známo, že je vždy nutné počítat se všemi vstupními a výstupními položkami, mj. také náklady na úpravu předmětu nájmu, neboť právě s jeho výhodou mohl další nájemce dosáhnout jiného zisku. Jestliže tedy žalobce odkazoval na příjmy dalšího nájemce, a právě z této provozní kalkulace zjevně vycházel i znalec žalobce při znalecké prohlídce místa, pak je zřejmé, že nebyly vzaty v úvahu všechny okolnosti. To, že tento nedostatek způsobuje nemožnost posouzení vzniku jakéhokoli zisku, nejen jeho výše, jak také namítal žalovaný, je zřejmé také ze závěrů revizního znalce.

12. Nezbytnost doplnění skutkových tvrzení byla žalobci zřejmá již z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, tedy od 24. dubna 2020, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Zjevně proto žalobce ještě bez výzvy soudu doplňoval svá skutková tvrzení podáním ze dne 29. května téhož roku. Na jednání dne 30. září 2020 byl žalobce soudem vyzván k doplnění potřebných skutkových tvrzení. Tato výzva nebyla v důsledku nesprávné protokolace zachycena v protokolu z jednání. Její učinění však bylo žalobcem potvrzeno při jednání před soudem dne 8. října tr., kde zástupkyně žalobce na předchozí výzvu soudu přímo odkazovala. Protože předběžná zpráva revizního znalce ze dne 28. července tr. potvrdila potřebu dalšího doplnění skutkových tvrzení žalobcem, byl žalobce soudem znovu vyzván ke splnění této povinnosti při jednání dne 8. října tr. Žalobce však stále jen odkazoval na svá předchozí tvrzení a písemný znalecký posudek a navrhoval vypracování dalšího (super) revizního znaleckého posudku. V závěru jednání pak žádal o poskytnutí lhůty pro doplnění tvrzení a označení dalších důkazů. Soud této žádosti nevyhověl, protože žalobce byl v dostatečném předstihu informován o tom, co je nezbytné tvrdit a prokazovat. Předběžná zpráva revizního znalce byla žalobci doručena již dne 3. srpna tr. Žalobce tedy nemohlo při jednání dne 8. října tr. nijak překvapit, že jeho dosud uplatněná tvrzení k vyhovění žalobě nepostačují. Poskytování další lhůty by proto bylo nedůvodným prodlužováním řízení. Stejně tak vypracování dalšího znaleckého posudku by zjevně nebylo účelné. Revizní znalec přesvědčivě, také s odkazem na sovu odbornou erudici a zkušenosti v oboru, vysvětlil důvody, pro které nebylo možné za stávající procesní situace výši ušlého zisku určit. Jeho závěry se shodovaly s názorem odvolacího soudu, a protože žalobce od vydání usnesení odvolacího soudu v podstatě nic zásadního ohledně svého podnikatelského záměru nedoplnil, nebylo možné v tomto směru nic revizně přezkoumávat. Pokud nebyl tvrzen a prokázán skutkový základ pro zjištění ušlého zisku, tj. podnikatelský záměr, žalobce, bylo by další znalecké zkoumání hypotetického ušlého zisku nadbytečné. Proto soud návrh žalobce na doplnění dokazování v tomto směru nevyslyšel.

13. Jen s ohledem na procesní námitku žalobce napadající způsob provedení důkazu revizním znaleckým posudkem soud vysvětluje, že z ustanovení § 127 odst. 1 OSŘ je zřejmý způsob posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí po ustanovení znalce. Obecně je jím vždy výslech znalce. Jen v odůvodněných případech se soud může spokojit s písemným posudkem, který přitom lze uložit znalci zpracovat také před jeho výslechem. Zákon v některých případech stanoví výjimky z tohoto obecného pravidla (viz např. § 38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb.). V této věci soud znalce vyslechl, aniž by (po změně znaleckého úkolu provedeného usnesením ze dne 2. srpna tr., č. j. 15 C 100/2017-257) žádal vypracování písemného posudku. Není tedy jasný původ žalobcova nářku nad tím, že soud poučením znalce při jednání nepřípustně povýšil obsah jeho předběžné písemné zprávy na znalecký posudek. Soud při zjišťování skutkového stavu a jeho hodnocení vycházel právě a jen z výslechu revizního znalce. Jeho předběžná písemná zpráva byla zmíněna pouze při objasnění některých procesních skutečností (avízo k potvrzení potřebnosti doplnit skutková tvrzení), nikoli v souvislosti s rozhodnutím ve věci. To, že znalec při výslechu sdělil stejné hodnocení, jež předtím vyjádřil v předběžné písemné zprávě, věrohodnost důkazu nijak nesnižuje. Znalci nic nebrání v tom, aby předběžně svůj odborný názor na věc jakýmkoli způsobem vyslovil. Zvláště za situace, kdy již žádné další zkoumání znalec neprováděl a jiné podklady nezískal, by bylo naopak podivné, pokud by vypovídal jinak, než soudu předtím sděloval písemně.

14. Vzhledem k uvedenému procesnímu vývoji a skutkovému zjištění má nalézací soud pochybnosti o tom, zda žalobci vůbec vznikla jakákoli škoda tím, že mu žalovaný znemožnil užívat předmětné nebytové prostory. Soud proto žalobu v rozsahu po částečném zastavení řízení výrokem I. zamítl.

15. Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě byl zcela procesně úspěšný žalovaný, když k jeho procesnímu úspěchu je nutné ve smyslu § 146 odst. 2 OSŘ přiřadit také částečné zpětvzetí žaloby bez zavinění žalovaného. Proto soud přiznal žalovanému právo na plnou náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatnění bránění svého práva před soudem. Výše této náhrady a lhůta pro placení budou stanoveny v samostatném usnesení poté, co tento rozsudek nabude právní moci s ohledem na to, že dosud nejsou známy náklady, placené žalovaným (dosud jen zálohově) na náklady revizního znaleckého posudku. Výrokem II. je tedy rozhodováno pouze o základu práva na náhradu nákladů řízení podle § 155 odst. 1 OSŘ (v souladu se závěry vyjádřenými například v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 417/2016, (dostupný na www.nsoud.cz) nebo v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2014, č. j. 15 Co 412/2014-91, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 238/2013). O splatnosti náhrady nákladů k rukám zástupce žalované soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ.

16. Výrokem III. pak soud rozhodl o povinnosti procesně neúspěšného žalobce nahradit státu podle § 148 odst. 1 OSŘ náklady, které v řízení platil. Výše těchto nákladů, lhůta pro placení a platební údaje spočívající v čísle bankovního účtu a specifikaci platby variabilním symbolem budou stanoveny v samostatném usnesení poté, co bude najisto postavena výše nákladů placených státem. Dosud jde o částku 887,10 Kč, placenou na náklady výslechu znalce před soudem provedeným dne 30. září 2020 podle usnesení zdejšího soudu ze dne 22. října 2020, č. j. 15 C 100/2017-225, která nebyla kryta zálohou žalobce. Nelze však vyloučit ani vznik dalších nákladů na dokazování revizním posudkem, jejichž skutečná výše bude teprve stanovena. Výrokem III. je proto také rozhodováno pouze o základu práva na náhradu nákladů řízení podle § 155 odst. 1 OSŘ.