15 C 121/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul titul . jméno příjmení , titul za jménem , IČO sídlem tamtéž proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 604,26 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 6 604,26 Kč a částku 483,79 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 6 604,26 Kč za období od 2. července 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 2 687,74 Kč a částky 80,35 Kč s ročním úrokem ve výši 29 % z částky 6 604,26 Kč za období od 2. července 2019 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 146 Kč.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 15. července 2020, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 6 604,26 Kč jakožto nedoplatku pohledávky na vrácení zápůjčky. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala po žalované zaplacení úroku v poměru 29 % ročně z žalovaného nedoplatku zápůjčky za období od 19. dubna 2018 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 1. července 2019 v částce 2 687,74 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně ze stejné jistiny za období od 26. dubna 2017 do zaplacení, který žalobkyně také kapitalizovala do 1. července 2019, a to v částce 564,14 Kč. Platební povinnost žalované ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 23. února 2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovanou. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně zapůjčitelka žalované zápůjčku 8 tis. Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále částku 7 233 Kč, která podle žalobkyně představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 431 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 Smlouvy o zápůjčce, odměny za zpracování a doručení ve výši 2 276 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 3 526 Kč, to vše ve 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 254 Kč do 19. dubna 2018. Žalovaná však zapůjčitelce dosud nezaplatila žalovanou část zápůjčky a poměrný úrok. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalované se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne 14. června 2018 se zapůjčitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 12. dubna tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Z písemné smlouvy zapůjčitelky a žalované má soud za prokázané, že došlo ke sjednání smlouvy, uváděné žalobkyní s rozdílem, že splátek po 254 Kč bylo sjednáno 59, přičemž poslední 60. splátka měla činit jen 247 Kč a úrok byl sjednán jen v částce 1 431 Kč.

4. Podpisem smlouvy žalovaná stvrdila převzetí zapůjčovaných peněz a zavázala se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky v uvedených splátkách. Poplatky se podle smlouvy skládaly z úroku a z kalkulačních položek uváděných žalobkyní, vždy ve výši tvrzené žalobkyní. Na druhé straně písemné smlouvy soud nezjistil ujednání o dalším úroku v poměrné výši, jak tvrdila žalobkyně. Poměrný úrok byl zjevně jen vyjádřením částky, která představovala úrok v pevné výši podle kalkulačních položek.

5. Z oznámení zapůjčitelky o postoupení pohledávek má sodu za prokázané, že došlo ke sjednání smlouvy o postoupení pohledávek, která se týkala postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni.

6. Shora uvedenou smlouvu hodnotí soud jako smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Na základě této smlouvy vznikla zapůjčitelce povinnost přenechat žalované peníze v hodnotě 8 tis. Kč a žalované povinnost řádně a včas peníze ve stejné hodnotě zapůjčitelce vrátit a podle § 2392 odst. 1 OZ jí zaplatit také úroky 1 431 Kč Smlouva ovšem zavazovala žalovanou také k placení poplatků 2 276 Kč a 3 526 Kč ve smyslu § 1721 a 1723 odst. 1 OZ.

7. Jestliže tedy zapůjčitelka své povinnosti ze smlouvy splnila a žalované zápůjčku předala, zatímco žalovaná své platební povinnosti splnila jen z části, je žaloba ohledně nedoplatku z nevrácené zápůjčky důvodná. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním této peněžité povinnosti po lhůtě její splatnosti podle ujednání smluvních stran, učiněného v souladu s § 1958 odst. 1 OZ, má žalobkyně právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ, jehož žalovaná výše, počítaná v době do 19. dubna 2018 jen ze sjednaných splátek, nepřevyšuje zákonný úrok z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni. Soud proto žalobě v tomto rozsahu (s omezením podle následujícího odstavce) výrokem I. vyhověl. Lhůta pro splnění této povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“).

8. Vyhovující výrok se úroku z prodlení ovšem týkal jen z částky 483,79 Kč. Zčásti 80,35 Kč byl totiž žalovanou podle tvrzení žalobkyně již zaplacen dne 1. července 2019. Tento den totiž žalovaná zaplatila částku 1 tis. Kč, kterou žalobkyně započítala na poměrný úrok. Ten ovšem podle zjištění soudu nebyl mezi účastnicemi smlouvy sjednán (viz odst. 9 níže) a proto je nutné jej podle § 1932 odst. 1 OZ započítat právě na úrok z prodlení. Zaplacením pak v této části pohledávky žalobkyně zanikla (§ 1908 odst. 1 OZ). Výrokem II. byla proto žaloba na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 80,35 Kč zamítnuta.

9. Jako důvodný soud nehodnotil ani žalovaný nárok na zaplacení dalšího běžícího smluvního úroku v poměrné výši 29 %. Podle § 2392 odst. 1 OZ platí, že při peněžité zápůjčce lze dojednat úroky. Placení úroků tedy není esenciální náležitostí smlouvy o zápůjčce a povinnost platit úroky bylo proto třeba zvlášť sjednat. Smlouva o zápůjčce je tzv. reálný kontrakt. Je tedy uzavřena tím, že dojde k předání (přenechání zastupitelné) zapůjčované věci, zde peněz. S ohledem na reálný průběh děje lze předpokládat, že k předmětným ujednáním o podmínkách zápůjčky a jejího vrácení došlo ještě před předáním (přenecháním) peněz a že peníze byly předány (přenechány) bezprostředně po podpisu smlouvy, možná oproti předání podepsaného znění smlouvy. Lze tak předpokládat, že obsah ujednání smluvních stran byl beze zbytku vtělen do písemného textu smlouvy. Ostatně žalobkyně ani nic jiného netvrdila. Smlouva samotná ovšem obsahuje pouze ujednání o povinnosti žalované platit úrok v pevně určené částce. Ten nebyl výslovně vázán na žádné období a nebyl ani vyjadřován poměrně, byť žalobkyně poměr 29 % uváděla také ve vztahu k němu. Správnost zjištění soudu v tomto směru potvrzuje také písemné uznání dluhu a dohoda o splátkách sjednaných zřejmě mezi smluvními stranami dne 22. října 2017, které se také o poměrném úroku nezmiňuje. Protože žalobkyně neoznačila jiný důkaz (důkazní prostředek), jímž by své tvrzení o sjednání poměrného úroku prokázala, soud ke zjištění o takovém ujednání nedospěl a žalobu v této části výrokem II. pro neunesení důkazního břemene (§ 120 odst. 1 OSŘ) zamítl.

10. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání pro případ, že soud shledá, že žalobcem dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno, či v případě že se v řízení objeví nové skutečnosti, k jejichž ozřejmění bude zapotřebí vyjádření či jiný úkon žalobce. Vzhledem k zákonné koncentraci pro navrhování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Sankci neúčasti žalobce na jednání výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014 - 37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search).

11. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce 7 088,05 Kč s dalším příslušenstvím, kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku v částce 948,22 Kč, celkem tedy v částce 8 036,27 Kč. Žalovaná byla procesně úspěšná ohledně úroku, kapitalizovaného žalobkyní v částce 2 687,74 Kč a dále ke dni vyhlášení rozsudku v částce 3 415,94 Kč a ohledně části úroku z prodlení v částce 80,35 Kč, celkem tedy v částce 3 184,03 Kč. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení 14 220,30 Kč činí ~ 56,5 % a poměr procesního úspěchu žalované ~ 43,5 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru ~ 13 %.

12. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu svého zástupce v částkách po 200 Kč za každý z těchto tří úkonů právní služby spočívajících ve výzvě k plnění, převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání ve věci. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tři úkony po 100 Kč a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce.

13. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na: Soudní poplatek v částce 400 Kč. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, část občanskoprávní a obchodní, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) podle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. spis žaloby) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 a 3 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za první dva zohledněné úkony právní služby po 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, a to opět v souladu se závěry, vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu České republiky, tentokráte například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001. Náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

14. Celkem se jedná o částku 1 126 Kč. Žalovaná je tak povinna nahradit žalobkyni z těchto nákladů částku 146 Kč (poměr ~ 13 %). O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

15. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupce žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalované, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. Výzvu k plnění totiž nelze posuzovat jako výdaj žalobkyně vynaložený v průběhu řízení a jde tedy o hmotněprávní příslušenství žalované pohledávky ve smyslu § 513 OZ, které musí žalobkyně učinit předmětem řízení, aby je bylo možné žalobkyni přiznat. V této souvislosti je nutné také odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle nějž náklady vynaložené na předžalobní upomínku nepředstavují náklady řízení ve smyslu § 137 odst. 1 OSŘ.

16. Takto případně vynaložené (neboť nebylo doloženo jejich zaplacení) náklady na výzvu před podáním žaloby učiněnou advokátním zástupcem žalobkyně by bylo nutné hodnotit také jako neúčelné s ohledem na předmět podnikatelské činnosti žalobkyně, která se zabývá obchodováním s peněžitými pohledávkami. V možnostech žalobkyně jistě je vyzvat dlužníky k placení jejich dluhů. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, čj. 25 Co 192/2016 - 62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, čj. 25 Co 208/2017 - 94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, čj. 25 Co 445/2015 - 55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, čj. 25 Co 427/2015 - 47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.