15 C 123/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , titul , IČO advokátkou sídlem adresa , číslo obec proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 3 000 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky za období od 3. listopadu 2014 do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě dne 22. května 2020 a postoupenou zdejšímu soudu dne 6. srpna 2020 usnesením podacího soudu ze dne 17. června 2020, čj. EPR 121638/2020 - 6, na zaplacení částky 3 tis. Kč, jakožto nevrácené zápůjčky, poskytnuté žalované společností [právnická osoba] se sídlem [označení země] [anonymizováno], na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Tuto zápůjčku se měla žalovaná zavázat vrátit do 2. listopadu 2014, což neučinila. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované dále zaplacení úroku z prodlení podle výroku

I. Svou aktivní legitimaci žalobkyně dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené se zapůjčitelkou dne [datum]. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v [označení země] [anonymizováno] a stejně tak původní zapůjčitelka měla v době sjednání tvrzené smlouvy sídlem v zahraničí, [označení země] [anonymizováno]. S ohledem na to, že žalovaná je hlášena k trvalému pobytu v České republice, když soud nezjistil, že by bydlela v zahraničí, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalované spotřebitelky je v České republice a dodavatelka služeb svou činnost provozovala v zemi bydliště spotřebitelky. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 21. června tr. K jednání nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a její zástupkyně svou neúčast předem omluvily. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení důkazy označila v žalobním návrhu, avšak v rozporu s § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je podle tohoto označení podle svého návrhu nepředložila. Elektronické přílohy návrhu na vydání EPR totiž obsahovaly datové soubory s jiným názvem. Podstatné však je, že žalobkyně neoznačila žádný důkaz, jímž by prokázala základ svých skutkových tvrzení, a to sjednání smlouvy prostřednictvím prostředků elektronické komunikace. Toto tvrzení jistě nelze prokázat písemnou smlouvou, neboť správnost obsahu této soukromé písemnosti nemůže být potvrzován žalovanou, např. vlastnoručním podpisem ve smyslu § 565 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Ani další označené písemnosti zjevně nemohly mít v tomto směru jinou důkazní hodnotu, neboť výzvy žalobkyně k placení mohly prokázat jen učinění takového jednání. Z žalobkyní označených důkazů pak již zbýval jen výpis z účtu věřitele a příkaz k úhradě. Výpis z účtu věřitele jistě nemůže prokázat ujednání o zápůjčce, neboť jen dokládá převod určité peněžité části z účtu na účet, ať se tak děje z jakéhokoli důvodu. Příkaz k úhradě by mohl být nepřímým důkazem o tvrzeném ujednání, ovšem jen pokud by z něj byl zřejmý účel příkazu a pokud by příkaz k úhradě vystavila žalovaná. To však tvrzeno nebylo. Písemnosti s tímto názvem či obsahem soudu navíc předloženy nebyly. Proto soud na jejich základě nemohl cokoli zjišťovat. Pro vysvětlení je třeba dodat, že v elektronických přílohách návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu byl datový soubor s názvem [číslo], který obsahoval cizojazyčný text s nadpisem [název] [anonymizována dvě slova]. Tato písemnost však byla vyhotovena v jiném, než jednacím, tedy českém jazyce a soud tak jejímu obsahu nemohl rozumět, neboť pořízení překladu žalobkyní nebylo navrhováno, ani doloženo. Tento důkaz proto nebyl proveden, neboť nemohl prokázat žádné významné skutečnosti. Soud tedy se stejným závěrem, jenž byl žalobkyni prezentován v řadě jiných řízeních o obdobných nárocích proti jiným žalovaný (např. 15 C 59/2020, 15 C 159/2020, 15 C 2020/2020, 11 C 4898/2020) nezjistil základ žalobních tvrzení o tom, že došlo ke sjednání smlouvy o zápůjčce tím, že zapůjčované peníze byly s domluvou o jejich vrácení předány žalované (s ohledem na reálný charakter tohoto závazku). Proto nelze ani dovodit povinnost žalované vrátit zápůjčku zapůjčitelce ve smyslu § 2390 a násl. OZ, resp. nyní žalobkyni v souladu s 1879 a násl. OZ. Nemá tak význam se zabývat tím, zda skutečně byla dále sjednána smlouva o tvrzeném postoupení této pohledávky žalobkyni. Nebyla-li totiž zjištěna pohledávka postupitelky – tvrzené zapůjčitelky, není možné uvažovat o jejím postoupení další osobě. Soud proto žalobu na zaplacení žalované jistiny výrokem I. pro neunesení důkazního břemene zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu, nelze dovodit ani právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V řízení byla zcela procesně úspěšná žalovaná a jí proto příslušeno právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva před soudem. Protože žalovaná žádnou náhradu nežádala, nepřiznal soud právo na tuto náhradu žádné z účastnic.