15 C 134/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul . jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , číslo obec proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 8 205,76 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 8 205,76 Kč, částky 2 112,28 Kč a částky 703,22 Kč s úrokem 17,9 % a úrokem z prodlení 10 % z částky 8 205,76 Kč za období od 26. července 2020 do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 12. srpna 2020 a doplněnou podáním doručeným soudu dne 4. května tr., se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 8 205,76 Kč, představující pohledávku složenou z nevráceného úvěru (kontokorentu) 7 875,76 Kč a poplatků 330 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku 17,9 % z nevráceného kontokorentu za období od 1. února 2019 do zaplacení, který kapitalizovala do 25. července 2020 v částce 2 112,28 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši 10 % z nevráceného kontokorentu a žalovaných poplatků za období od 4. března 2019 do zaplacení, který kapitalizovala také do 25. července 2020 v částce 703,22 Kč. Nárok na vrácení kontokorentu a poplatků dovozovala žalobkyně ze smlouvy účastnic o kontokorentu [číslo], uzavřené dne 2. prosince 2016. Na jejím základě umožnila žalobkyně žalované přečerpat její běžný účet č. [bankovní účet] do úvěrového limitu 10 tis. Kč. Podle podmínek pro kontokorent, jež byly podle žalobkyně součástí smlouvy, byly takto čerpané úvěrové peníze úročeny 17,9 %, žalobkyně byla oprávněna účtovat žalované za své služby poplatky podle sazebníku a úvěr měl být splácen penězi, vloženými na účet, jejichž potřebné množství k úhradě úroku a poplatků byla žalovaná povinna zajistit. Poplatky byly takto účtovány za upomínky k placení dlužné částky v celkové výši 1 800 Kč podle podrobné specifikace v žalobním návrhu, z nichž nezaplaceno zůstalo právě 330 Kč. Podle žalobkyně čerpala žalovaná peníze v celkové výši 7 875,76 Kč v době od 14. do 25. února 2019. Podle právního hodnocení žalobkyně se žalovaná naposledy ocitla v prodlení ke dni 4. března 2019. Při porušení závazku žalované byla podle podmínek kontokorentu žalobkyně oprávněna prohlásit všechny její pohledávky za splatné, což učinila ke dni 30. července 2019 Ani poté žalovaná na výzvu žalobkyně žalované částky nezaplatila. S ohlede sem na to žalobkyně stejnou žalobou domáhala také zaplacení úroku z prodlení.

2. Ze skutkových tvrzení žaloby je zřejmé, že nárok žalobkyně na zaplacení peněz, měl vzniknout v částce 7 875,76 Kč v důsledku nesplnění sjednané povinnosti žalované vrátit (vyrovnat) kontokorent a ve zbytku v důsledku povinnosti žalované platit další sjednané platby, jako jsou úroky a poplatky, které byly k tíži jejího účtu žalobkyní připsány. Kontokorent měl vzniknout tím, že žalovaná čerpala částku 7 875,76 Kč neuvedeným způsobem. Zbytek do částky žalované jistiny vznikl„ započítáním“ dalších platebních povinností žalované vůči žalobkyni.

3. Z žalobkyní označeného písemného důkazního prostředku - smlouvy je zřejmé, že smluvní strany skutečně sjednaly žalobkyní popsaný mechanismus vzniku záporného zůstatku na běžném účtu žalované. Smlouva byla sjednána ve smyslu § 2665 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen“ OZ”), upravující dispozici s penězi v takovém případě. Podle tohoto ustanovení se přiměřeně použije úprava o úvěru, jež je obsažena v § 2395 OZ 4. Pro vysvětlenou je vhodné doplnit, že legislativní úprava odkazující ve vztahu k určitým poměrům na úpravu smlouvy o úvěru neznamená, že odkazující vztah se stává vztahem odkázaným. Jinými slovy to, že se část práv a povinností řídí úpravou smlouvy o úvěru neznamená, že jde o úvěrovou smlouvu. Přesto lze přitakat žalobkyni v tom, že pokud by žalované skutečně přenechala částku 7 875,76 Kč tím, že provedla do této částky příkazy k platbám, nebo je poskytla jinak, i když k tomu nebyly potřebné peněžní prostředky na účtu, a pokud se žalovaná zavázala žalobkyni platit všechny pohledávky, účtované k tíži jejího účtu, pak by bylo možné dovodit povinnost žalované zaplatit pohledávku ve výši nevrácených peněz podle § 2395 ve spojení s § 2665 OZ, ale také ve výši žalovaných poplatků ve smyslu § 1721 a 1723 odst. 1 OZ jako povinnost z typově neupravené smlouvy. Zbývá tedy zabývat se vznikem jednotlivých pohledávek, které byly k tíži účtu žalované účtovány.

5. Žalobkyně nevysvětlila, jakým konkrétním způsobem žalované poskytla (přenechala) částku 7 875,76 Kč. Jen ohledně obecného tvrzení o přenechání peněz pak v souladu s § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) k důkazu označila písemné důkazní prostředky, jež byly označeny jako Stav dlužné pohledávky a Denní historie úvěrového účtu. Ostatní důkazní návrhy se zjevně týkaly jiných skutkových tvrzení a nebyly z podstaty věci schopné přenechání konkrétní částky prokázat.

6. Smlouva totiž prokazuje jen existenci ujednání účastnic o závazku žalobkyně poskytnout peníze prostřednictvím účtu v budoucnu, na základě příkazů žalované. Výzvy k placení pak mohou prokázat jen to, že takové jednání bylo vůči žalované činěno.

7. Dále soud vycházel z toho, že žalobkyně má v tomto občanském soudním řízení rovnocenné postavení s žalovanou a proto je nutné na její tvrzení a listiny pohlížet jako na tvrzení a listiny kteréhokoli jiného účastníka soudního řízení. Listiny vyhotovené jedním z účastníků soukromoprávního závazkového vztahu, označené jako výpis, historie, či stav pohledávky jsou tak pouze sumarizací žalobkyní tvrzených pohledávek. Nemají charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejich obsahu. Obsah, resp. správnost deklarace debetního zůstatku v těchto listinách je tak nutné prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen procesní protistranou tak, jak je stanoveno v § 565 a násl. OZ. Ve své podstatě tedy lze výpis z účtu hodnotit jen jako součást podrobnějších tvrzení žalobkyně, jimiž podporuje žalobní základ, tedy důvody, na nichž svůj návrh staví.

8. V této souvislosti je dále podstatné, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti - poskytnutí peněz tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovanou, po níž nelze požadovat, aby byť jen tvrdila, že žádné peníze od žalobkyně neobdržela. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp.zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp.zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp.zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna tato rozhodnutí jsou zveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). To se v projednávané věci nestalo. Žalovaná neučinila ani žádný procesní úkon, jímž by žalobní tvrzení kvalitativně povýšila na prokázané skutečnosti tím, že by je označila za nesporná.

9. V této souvislosti je nutné poznamenat, že soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit o možném hodnocení důkazu soukromou listinou a možných procesních důsledcích, tedy o tom, že dosud nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá a vyzvat ji k označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014 - 37, jež je zveřejněno na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search).

10. Žalobkyně tedy má povinnost tvrdit veškeré skutečnosti, které jsou významné pro zjištění jejího žalovaného práva a prokazovat to, co k odůvodnění svého žalovaného nároku tvrdí. Pokud tuto procesní povinnost nesplní, nemůže být v nalézacím sporném řízení procesně úspěšná. To je hlavní rozdíl mezi tímto řízením a řízením rozkazním, které neúspěšně skončilo zrušením platebního rozkazu po jeho nedoručení žalované do vlastních rukou.

11. Žalovaný nárok byl z valné části postaven na tom, že žalobkyně poskytla žalované peníze a žalovaná nesplnila svou smluvní povinnost je žalobkyni vrátit. Protože žalobkyně neprokázala jakékoli poskytnutí peněz žalované, není možné jejímu návrhu na vrácení částky 7 875,76 Kč vyhovět pro neunesení důkazního břemene.

12. Žaloba ovšem nemůže být důvodná ani ve zbytku žalovaných částek. Ve vztahu k úrokům je zřejmé, že toto příslušenství vzniká pouze při existenci úročené jistiny. Nebyla-li tato jistina zjištěna, resp. nebylo-li prokázáno předání úročených peněz, nebyla žalovaná povinna platit ani úrok z těchto peněz. Byla-li pak žalovaná povinna platit žalobkyni sjednané poplatky za upomínání k placení úvěru, byla naproti tomu žalobkyně zjevně oprávněna takové poplatky požadovat jen pokud došlo k porušení platebních povinností žalované. To zjištěno nebylo, a proto ani nárok na poplatky nemůže být důvodný. Nebylo tedy nutné se dále zabývat tím, zda byla tvrzená povinnost žalované k placení poplatků skutečně sjednána, resp. zda došlo k prokazatelnému seznámení s konkrétní platební povinností ve smyslu § 1799 OZ.

13. Vzhledem k uvedeném zjištění a jeho hodnocení soud proto žalobu na placení jistiny a úroku výrokem I. zamítl. Protože žaloba na zaplacení jistiny nebyla shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. I zde totiž platí, že nebylo-li zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba výrokem I. zamítnuta i v tomto rozsahu.

14. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.