15 C 135/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , titul , IČO advokátkou sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale hlášen na adrese adresa o zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky za období od 20. ledna 2016 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 11. srpna 2020, na zaplacení částky 5 tis. Kč, jakožto nevrácené zápůjčky, poskytnuté žalovanému zřejmě v této výši společností [právnická osoba] se sídlem [sídlo právnické osoby] [anonymizováno], na základě smlouvy, uzavřené dne [datum] [anonymizováno]. Tuto zápůjčku se měl žalovaný zavázat vrátit do 19. ledna 2016, což neučinil. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení podle výroku

I. Svou aktivní legitimaci žalobkyně dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené se zapůjčitelkou dne [datum]. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v [sídlo žalobkyně] [anonymizováno] a stejně tak původní zapůjčitelka měla v době sjednání tvrzené smlouvy sídlo v zahraničí, [sídlo právnické osoby] [anonymizováno]. S ohledem na místo sjednání smlouvy účastníků, resp. tvrzené místo plnění závazku, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy a dodavatelka služeb svou činnost provozovala v zemi bydliště spotřebitele. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 29. září tr. K jednání nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž jen strana žalující svou neúčast předem omluvila. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (nakonec i s přihlédnutím k výsledku řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 větě první OSŘ. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení důkazy označila v žalobním návrhu, avšak v rozporu s § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) je podle tohoto označení podle svého návrhu nepředložila. Elektronické přílohy návrhu na vydání EPR totiž vesměs obsahovaly datové soubory s jinými názvy. V každém případě měla být žalobkyní předložena písemnost, označená k důkazu jako smlouva o půjčce – Internetový formulář –„ [název smlouvy v cizím jazyce] [anonymizováno]“, která měla zřejmě prokazovat základ skutkových tvrzení žalobkyně o sjednání žalovaného závazku. Takové písemnost však k žalobě připojena nebyla a nebyla soudu předložena ani na nařízeném jednání. Další předložené písemnosti pak zjevně nemohly mít v tomto směru žádnou důkazní hodnotu. Výzvy žalobkyně k placení mohly prokázat jen učinění takového jednání a výpis z účtu věřitele či příkaz k úhradě, resp. datové soubory s tímto názvem či obsahem soudu předloženy nebyly. Proto soud na jejich základě nemohl cokoli zjišťovat. Soud tak nezjistil základ žalobních tvrzení o tom, že došlo ke sjednání smlouvy o zápůjčce tím, že zapůjčované peníze byly předány žalovanému (s ohledem na reálný charakter tohoto závazku). Proto nelze ani dovodit povinnost žalovaného vrátit zápůjčku zapůjčitelce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Nemá tak význam se zabývat tím, zda skutečně byla dále sjednána smlouva o tvrzeném postoupení této pohledávky žalobkyni. Nebyla-li totiž zjištěna pohledávka postupitelky – tvrzené zapůjčitelky, není možné uvažovat ani o jejím postoupení další osobě. Soud proto žalobu na zaplacení žalované jistiny výrokem I. pro neunesení důkazního břemene zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu, nelze dovodit ani právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšný žalovaný žádnou náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva před soudem nežádal, nepřiznal soud právo v tomto směru žádnému z účastníků.