15 C 145/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupené advokátem jméno zástupce zainteresované společnosti , IČO IČO zástupce zainteresované společnosti sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 99 856,86 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částek 97 311,86 Kč, 1 045 Kč, 1 500 Kč, 8 297,93 Kč a 6 669,20 Kč s úrokem z prodlení 15 % z částky 105 609,79 Kč za období od 29. března 2023 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 28. března 2023, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 99 856,86 Kč, jakožto nevráceného úvěru 97 311,86 Kč (žalobkyní označeno jako jistina), poplatku 1 045 Kč za pojištění, vedení, zesplatnění a sankčních poplatků 1 500 Kč. Dále žalovala zaplacení kapitalizovaného úroku 8 297,93 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 6 669,20 Kč a poměrného úroku z prodlení v zákonné výši z částky 105 609,79 Kč za dobu od 29. března 2023 do zaplacení. K odůvodnění žalobkyně uvedla, že účastníci sjednali smlouvu o úvěru – , název, č. , číslo, , podle níž poskytla žalobkyně žalovanému úvěr 100 tis. Kč od , datum, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit poplatky a úrok ve splátkách po 2 107,81 Kč měsíčně. Žalovaný se však dostal do prodlení a úvěr byl proto dne 12. září 2022 v souladu se smlouvou zesplatněn a žalovaný byl dopisem ze dne 6. března 2023 vyzván k úhradě celé dlužné částky 114 823,99 Kč podle výše uvedené specifikace. Žalovaný dosud žalované částky nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k prvnímu jednání před soudem nařízenému na den 18. října 2023 se bez omluvy nedostavil. Na témže jednání žalobkyně navrhovala rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Na výzvu soudu vysvětlila, že žalovaný úrok měl být sjednán jako poměrný, že nebyl ujednán jeden poplatek, nýbrž více poplatků různého složení s tím, že podrobně vše vysvětlí v soudem stanovené lhůtě.

3. Podáním ze dne 26. října 2023 žalobkyně ve lhůtě stanovené podle § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) doplnila, že žalovaný úrok z prodlení byl kapitalizován za dobu od 4. října 2021 do 26. února 2023 v poměru odpovídajícím zákonné výši v den příslušné splátky úvěru, za dobu od 27. září 2022 do 26. února 2023 pak již z celé jistiny 97 311,86 Kč a úroku 8 297,93 Kč v poměru 11,75 %, tedy od 4. října 2021 do 26. února 2023 v částce 5 453,96 Kč; dále za dobu od 1. do 28. března 2023 v poměru 15 % z těchto částek jistiny a úroku, tedy ve výši 2 843,97 Kč. Právo na úročení obchodního úroku úrokem z prodlení odvozovala žalobkyně ze základních produktových podmínek, podle nichž se platby žalovaného započítají také na úroky z prodlení z dlužných úroků. Úvěrový úrok byl kapitalizován v poměru 20,2 % z částky 97 311,86 Kč za dobu od 11. dubna do 12. září 2022. Částka 1 500 Kč představovala poplatky za upomínky ze dne 17. května, 30. srpna a 14. září 2022 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný). Povinnost k jejich placení měla být sjednána ve smlouvě o úvěru. Částka 1 045 Kč představovala poplatky za pojištění po 209 Kč měsíčně za období od května do září 2022, sjednané mezi účastníky dodatkem ke smlouvě o úvěru.

4. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudkem pro zmeškání bylo možné rozhodnout o žalobě jen ve vztahu k části žalovaného nároku – nevráceného úvěru. Jen v ohledně něj byla žaloba perfektní v době, kdy bylo její znění prezentováno žalovanému ve smyslu § 153b odst. 1 OSŘ. Zbylé nároky byly doplněny potřebnými skutkovými tvrzeními až následně. Teprve po doplnění bylo možné (ovšem jen z části nároků) podřadit skutková (žalobní) tvrzení pod příslušnou právní normu, z níž by žalovaná povinnost vyplývala. Takto bylo ohledně kapitalizovaného úroku na/po prvním jednání doplněno, že nebyla sjednána povinnost k jeho placení v částce 8 297,93 Kč, ale že byl počítán (a zřejmě tedy i sjednán) v poměru 20,2 % z nevráceného úvěru v příslušném období. Ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení bylo také teprve po prvním jednání doplněno, že byl počítán v příslušné poměrné výši z jednotlivých splátek a nakonec z celého úvěru a úroku. Teprve z doplnění žaloby se také soud dozvěděl, že žalovanému bylo oznámeno rozhodnutí o změně splatnosti úvěru upomínkou ze dne 14. září 2022 (z poznámky k této upomínce), když předtím se žalobkyně zmiňovala jen o výzvě z 6. března 20213, a z čeho žalobkyně dovozuje právo úročit dále také úvěrový úrok. Soud se navíc neztotožnil se závěry o úročení příslušenství úvěru a výší úrok z prodlení, jak je níže vysvětleno.

5. Proto bylo nutné k oněm zbylým nárokům žalobkyně provést dokazování. Pokud by z něj ovšem vyplynula zjištění, jež by neumožnila vycházet ze skutkových tvrzení žalobkyně o nároku na vrácení úvěru (podle žalobkyně jistiny), nebylo by možné ani o této části žaloby rozhodovat rozsudkem pro zmeškání.

6. K samotným žalobním tvrzením je třeba uvést, že podle § 1806 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) lze požadovat úroky z úroků, jen bylo-li to ujednáno (viz také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, (uveřejněný pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupný na HYPERLINK "http://www.nsoud.cz" www.nsoud.cz). Z žalobkyní prezentovaného znění přílohového obecného (dopadá zjevně na neomezený počet obdobných smluv) dokumentu smlouvy (tedy obchodních podmínek) však nevyplývá, že by k takovému ujednání mezi účastníky došlo. Žalobkyní citované ustanovení upravuje jen následek ujednání o dvojím úročení. Právě to, že jde jen o obecné podmínky způsobuje, že možnost započítávání plateb na úroky z úroků platí jen pro případ, že došlo ke sjednání o úročení úroků. Jelikož žalobkyně žádný jiný důkaz v tomto směru neoznačila, neunesla v tomto směru důkazní břemeno, jež jí tížilo podle § 120 odst. 1 OSŘ a žalobě na placení úroku z prodlení z částky, představující úvěrový (podle žalobkyně obchodní) úrok, proto nemohlo být vyhověno.

7. Úvaha o změně výše úroku z prodlení v jeho průběhu byla nesprávná. Od 1. července 2010 (viz nařízení vlády č. 33/2010 Sb., ze dne 18. ledna 2010, kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.) je výše úroku z prodlení určována jen podmínkami, jež nastaly první den prodlení. Poté se již výše úroku z prodlení nemění. Jestliže tedy došlo k prodlení s placením splátky úvěru, pokračuje toto prodlení i v době po zesplatnění (tedy změně splatnosti celé dlužné části), a proto je peněžitý dluh představovaný splátkou úročen stále stejným poměrem. Změna splatnosti se tedy týká jen dluhu, ohledně nějž splatnost dosud nenastala. Opačný výklad směřující k úplné novaci celého závazku by významně nahlodal závěr o tom, že úvěrující svědčí nárok také na úrok z prodlení podle předchozí splatnosti. Pokud tedy žalobkyně měnila výši úroku z prodlení v době prodlení ve svůj prospěch, není ani v tomto ohledu žaloba důvodná.

8. Dokazováním soud z elektronických písemností, označených k důkazu jako Úvěrová smlouva … a Dodatek úvěrové smlouvy …, které byly k žalobnímu návrhu, resp. k podání ze dne 26. října 2023 připojeny jako datové soubory s názvy , název, a , název, , soud zjistil, že jde o elektronické písemnosti, v nichž jsou v rubrikách podpisů smluvních stran umístěna jen grafická zobrazení zřejmě vlastnoručních podpisů osob jednajících za žalobkyni a zobrazení podpisu žalovaného s časem a datem umístění 11:29 (u smlouvy), resp. 11:32 (u dodatku) dne , datum, . Po zobrazení vlastností podpisu datový soubor zobrazil čas a datum vložení časového razítka podpisu, a to 10:31:45 (u smlouvy), resp. 10:33:19 (u dodatku) dne , datum, . Podpis tedy nebyl do dokumentu vepsán, nýbrž digitálně aplikován, tj. vložen. Záznam o vložení časového razítka v dokumentu přitom ovšem zjevně nesouhlasil se záznamem o času, kdy měl být podpis do dokumentu vložen. K časovému ukotvení podpisu mělo dojít dříve, než ke vložení podpisu samotného.

9. Grafické znaky mohly zobrazovat vlastnoruční podpisy žalovaného. Je jimi totiž psacím písmem napsáno příjmení žalovaného, a proto jistě lze podpis přičítat právě tomuto účastníku řízení bez ohledu na nemožnost automatického ověření identity autora (digitálního) podpisu. Soud ale nezjistil, že by to byl právě žalovaný, kdo vložil (aplikoval) tyto znaky, odpovídající jeho vlastnoručnímu podpisu, do příslušného elektronického dokumentu a že by byla jakkoli zajištěna neměnnost dokumentu po vložení podpisu. Žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Je totiž třeba si uvědomit rozdíl podepisování listin a elektronických písemností. Vlastnoruční podpis na listinu vloží vždy jen autor podpisu bez ohledu na to, zda se vydává (a tedy i podepisuje) jako osoba s jinými identifikačními znaky. Právě jen s vlastnoručním podpisem proto zákon spojuje účinky uvedené v § 565 OZ, když pouze jemu na roveň staví také některé elektronické podpisy (kvalifikovaný a uznávaný elektronický podpis). Digitální (elektronický) podpis tedy sám o sobě spojitost podepisujícího s písemností obecně nezaručuje. Lze však technicky také u něj tuto vlastnost zajistit, pokud k tomu jsou podepisovaný dokument a zařízení, jehož prostřednictvím je podpis činěn, zvlášť uzpůsobeny. Žalobkyně však nic o způsobu podepsání neuvedla, proto nebylo možné v tomto směru nic dalšího zjišťovat.

10. Výše uvedené úvahy se netýkají pravosti podpisu žalovaného, jak by mohlo být mylně vykládáno. Sporná je spojitost podpisu právě s příslušnou písemností. Jde o obdobu situace, kdy by byl soudu předložen digitální sken listiny s vlastnoručním podpisem žalovaného, z nějž by bylo zřejmé, že byl pořízen ze dvou zdrojů – sken textu smlouvy a sken podpisu, kdy teprve následně došlo ke zkompletování obou do jedné (elektronické – digitální či listinné) písemnosti.

11. Nejde ale ani o to, že by soud nepřiznával elektronicky podepsané písemnosti charakter písemné smlouvy. Koneckonců smlouva o úvěru, sjednaná ve smyslu § 2395 a násl. OZ nemusí mít písemnou formu, resp. nedostatek písemné formy smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nezpůsobuje její neplatnost. Jde tedy jen o zjištění, zda žalovaný projevil vůli být vázán obsahem písemností předložených žalobkyní.

12. Shrneme-li výše uvedené, ohledně podpisů žalovaného na smlouvě a dodatku k ní se zjevně nejednalo o náhradu podpisu mechanickými prostředky, ani o elektronický podpis tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 OZ, neboť žalobkyně netvrdila nic o tom, že by takový postup byl mezi smluvními stranami obvyklý, nebo že by se jednalo o právní jednání učiněné elektronickými prostředky. Ten, kdo (zřejmě vlastní rukou) vyhotovil uvedené grafické znaky, tak mohl učinit také elektronicky, nebo pomocí grafického zobrazovače (psacího prostředku) na listině. V každém z těchto dvou případů mohly být znaky umístěny pod text, který byl v příslušné písemnosti uveden, jak se z žalobkyní poskytnuté elektronické verze dokumentů také podává. Že by však umístění učinil žalovaný, resp. že by podpis byl žalovaným vyhotoven právě k potvrzení správnosti každé předmětné elektronické písemnosti, soudem zjištěno nebylo. Proto také nelze uzavřít, že písemnost obsahující text smlouvy a jejího dodatku zjevně podepsal právě žalovaný tak, jak stanoví § 565 OZ.

13. Protože smlouva a dodatek byly zachyceny v elektronické písemnosti mající charakter soukromé listiny (§ 565 a násl. OZ analogicky), bylo na žalobkyni, aby ve smyslu § 566 odst. 1 OZ prokázala (označila důkaz k tomu), že se žalovaný zavázal k placení úroku 20,2 %, poplatků za upomínání a za pojištění, obsažených v předmětných písemnostech, což neučinila. Ani další označené důkazy totiž nic takového nemohly prokázat, neboť byly opět jen dokladem jednostranných projevů vůle žalobkyně (výzvy k placení, výpisy z účtů) a nemohly proto pochopitelně samy o sobě žalovaného nijak zavazovat.

14. Soud tedy nezjistil, že by došlo k popisovanému ujednání, z nějž žalobkyně své nároky dovozovala. Tento nedostatek skutkových zjištění se ovšem musel promítnout také do úvahy, zda lze o části žalobních nároků (nevrácený úvěr) rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Jistě není možné, aby na jedné straně soud vycházel z tvrzení, že došlo ke sjednání smlouvy o úvěru a úvěr byl poskytnut, když na druhé straně by jiné žalované nároky nemohly být úspěšné pro nedostatek zjištění o sjednání smlouvy, obsažené ve stejné písemnosti.

15. Soud se dále zabýval tím, zda bylo možné vyhovět žalobě na zaplacení 97 311,86 Kč s ohledem na tvrzení o poskytnutí peněz, označených jako úvěr, žalovanému. V takovém případě by bylo možné žalobě vyhovět alespoň v části, odpovídající „nevrácenému úvěru“, v důsledku povinnosti vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. OZ.

16. Žalobkyně neuváděla způsob, kterým k poskytnutí peněz mělo dojít. Ze smlouvy soud zjistil, že první den, ke kterému mohlo nastat čerpání, byl , datum, a poslední den, ke kterému mohlo nastat čerpání, byl první pracovní den po něm. Žalobkyně měla poskytnou úvěr bez stanovení jeho účelu a bez žádosti žalovaného o čerpání úvěru, pokud ke dni čerpání úvěru nedošlo k případu Porušení a/nebo ke změnám na straně žalovaného, zejména v jeho finanční situaci, které nasvědčují tomu, že je ohrožena schopnost žalovaného splácet. K tvrzení o poskytnutí úvěru nebyl přímo označen žádný důkaz. Žalobkyně však obecně k prokázání svých tvrzení k důkazu označovala také výpisy z běžného a úvěrového účtu. Ty jediné mohly obsahovat doklad o tvrzené transakci. Výpisy byly obsaženy v elektronických přílohách žalobního návrhu pod označením , název, a , název, . Po dokazování soud zjistil, že důkazní hodnota těchto soukromých písemností byla mizivá s ohledem na ustanovení § 565 OZ. Jejich pravost a správnost totiž také nebyla žalovaným nijak potvrzována. Byť rozhodovací praxe odvolacího soudu (např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2023, čj. 25 Co 152/2023-77, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 315/2022; anebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. srpna 2023, čj. 25 Co 137/2023-49, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 256/2022) připouští důkaz o předání (úvěrových) peněz pouze výpisem z účtu, vymezuje jej v této souvislosti jako výpis, který je doručován úvěrovanému tak, aby ten mohl případně namítat jeho nesprávnost. Ohledně doručení žalobkyní předložených výpisů z úvěrového či běžného účtu, vyhotovených zjevně jen pro toto řízení, však žádné tvrzení uplatněno nebylo. Soukromá sumarizace transakcí vedená úvěrovým věřitelem proto za této procesní situace nemohla prokázat poskytnutí (převod) peněz v částce 100 tis. Kč žalovanému.

17. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení 97 311,86 Kč pro neunesení důkazního břemene (viz 14. odstavec) a žalobu na zaplacení poplatků 1 045 Kč a 1 500 Kč a úroku 8 297,93 Kč pro neunesení důkazního břemene (viz odstavce 8. až 14.). Protože soud nezjistil prodlení žalovaného s placením jistiny ve smyslu § 1968 a 1970 OZ (částečně i pro nedůvodnost při úročení úroku), byla stejným výrokem zamítnuta jako nedůvodná i žaloba na zaplacení úroku z prodlení.

18. Výrokem II. soud ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.