15 C 147/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátkou titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované , anonymizována dvě slova o zaplacení 1 909 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 1 309 Kč, částky 600 Kč a částky 134 Kč. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Rozkazní žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení nedoplatku pojistného 1 309 Kč za dobu od 19. března do 26. června 2020, poplatku za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné po zániku pojištění v částce 300 Kč a poplatku za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění v částce 300 Kč Vedle toho se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení 134 Kč, představující úrok z prodlení z uvedených částek v zákonné výši za období od 27. června 2020 do 10. března 2021. Podle tvrzení žalobkyně uzavřely strany v neuvedený den pojistnou smlouvu v písemné formě vyplněním formuláře pojistného produktu s předmětem smlouvy„ [název pojistného produktu] [anonymizována tři slova]“. Ten byl označen [číslo] se sjednaným počátkem pojištění od [datum], kdy se mělo jednat o pojištění vozidla tovární značky [značka automobilu], typ [typ], [registrační značka], se sjednaným pojistným 2 433 Kč za pololetní pojistné období. Pojištění mělo podle žalobkyně zaniknout ke dni 26. června 2020 pro zánik po marném uplynutí 30-ti denní lh. Žalovaná dlužné pojistné neuhradila. K poplatkům pak žalobkyně uvedla, že oprávněnost na ně dovozuje ze smluvního ujednání, kdy podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného, které jsou paušalizovány právě sjednanými poplatky.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání nařízenému ve věci na dny 14. února a 13. července tr. se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Předně je třeba uvést, že rozsah žalobních tvrzení byl minimální proto, aby soud byl vůbec schopen žalobu věcně projednat. Žalobkyně jednak neuvedla v podstatě žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné právně hodnotit sjednanou smlouvu jako pojistnou. Nesdělila totiž, co bylo předmětem smluveného závazku. Přívlastek pojistná je výsledkem právního posouzení, kdy je konkrétní ujednání podřazeno pod zákonem stanovený typ smlouvy. Z obchodního označení a právního hodnocení o tom, že předmětem ujednání mělo být pojištění vozidla (což nakonec z písemnosti, jež měla zřejmě zachycovat obsah ujednání, ani nevyplývalo; viz níže) nelze pochopitelně zjistit, na základě jakých skutečností (nahodilé události) by mělo být poskytnuto pojistné plnění. Jen z toho, že žalobkyně označila žalovanou jako pojistníka a sebe za pojistitele (což je ovšem opět jen právní hodnocení) lze usoudit, že to měla být právě žalovaná, která se měla ve smlouvě zřejmě zavázat platit žalované pojistné žalobkyni. Žalobkyně totiž tvrdila pouze to, že pojistné (odpovídající žalované jistině) mělo být sjednáno a mělo náležet žalobkyni. Podstatné pro rozhodnutí tak bylo, zda se v nějaké smlouvě žalovaná skutečně zavázala žalobkyni cokoli platit podle žalobkyní specifikovaného smluvního ujednání.

4. Ohledně žalovaných poplatků by se na jednu stranu mohlo jevilo, že by se jedná o poplatky, tedy o sjednané plnění v konkrétní výši. Na druhé straně ovšem lze také žalobní tvrzení vyložit tak, že by mohlo jít o náklady spojené s uplatněním pohledávky na placení pojistného (přesněji žalované jistiny), jejichž náhrada mohla být sjednána v paušální výši. Ani jedna tato možná skutková verze však nebyla uspokojivě vysvětlena.

5. Zcela rozporné pak bylo tvrzení o běhu úroku z prodlení. Ten měl být žalován ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného. Právní hodnocení o splatnosti pojistného za pojistné období bylo žalobkyní vztaženo vždy k prvnímu dni pojistného období s odkazem na zákonem stanovenou lhůtu. Pojistné za období od 19. března 2020 tedy mělo být placeno do konce tohoto dne. Přesto byl úrok z prodlení žalován až od 27. června 2020, tedy dokonce po žalobkyní hodnoceném zániku pojištění.

6. Překleneme-li se přes tyto rozpory žalobních tvrzení a jejich právního hodnocení, které soudu umožňuje výklad ustanovení § 153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) podle nějž soud není vázán právním hodnocením, nýbrž jen skutkovým vymezením žaloby, je zřejmé, že žalobkyně se zřejmě domáhala zaplacení sjednaného plnění, k nimž lze přiřadit také poplatky, se zákonným příslušenstvím. Netvrdila totiž nic o konkrétních (hmotněprávních) nákladech, jež by jí v souvislosti s uplatněním nároku na pojistné vznikly a ohledně částek 300 Kč tudíž nejde o příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Vždy by se tedy mělo jednat o plnění peněžité povinnosti, k níž se žalovaná měla zavázat v písemné smlouvě účastnic. Bez ohledu na to, zda je možné skutková tvrzení podřadit pod právní režim nároku na pojistné podle § 2758 a násl. OZ, nebo se jednalo o smlouvu zákonem typově neupravenou, pramenila by platební povinnost žalované ze zásady: smlouvy zavazují (pacta sund servanda), vyjádřené pozitivně v § 1759 větě první OZ.

7. Soud při zjištění skutkového stavu vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná nezaplatila žalované pojistné, poplatky, ani žalovaný úrok z prodlení, když žalovaná v tomto směru neuváděla tvrzení o případném opaku, ačkoli jí tuto povinnost předepisuje § 101 odst. 1 OSŘ.

8. Z písemnosti, skryté v datovém souboru s názvem [číslo], označené jako [název] [anonymizována dvě slova], soud zjistil, že obsahuje ujednání o povinnosti žalované platit částku 2 433 Kč každých šest měsíců. Nad rámec žalobních tvrzení soud zjistil, že platba měla být pojistným pro pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem žalobkyní uváděného vozidla a pro pojištění asistenčních služeb, tedy nikoli vozidla samotného. Bylo proto možné souhlasit s právním hodnocením žalobkyně, že se jednalo o pojistnou smlouvu, jejíž režim se řídil primárně ustanoveními § 3 a násl. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), (dále jen„ ZPOPV“) a ohledně dalšího pojištění a ve věcech tímto zákonem neupravených ustanoveními § 2758 a násl. OZ. Z dané smlouvy by byla žalobkyně povinna vyplatit pojistnou částku oprávněné osobě v případě pojistné události. Žalovaná by pak byla povinna hradit pojistné za pojištění odpovědnosti do konce kalendářního měsíce, v něž pojištění zaniklo, a to v souladu s § 13 odst. 2 ZPOPV. Doba pro placení pojistného první den pojistného období by byla určena § 2783 odst. 2 OZ. Žalovaná částka 1 309 Kč proto představuje pojistné.

9. Soud však nezjistil, že by žalovaná jakkoli stvrdila správnost obsahu této písemnosti. Soud tedy z písemnosti nezjistil, že to byla právě žalovaná, kdo ji podepsal, tedy kdo ji s žalobkyní sjednal, a to z těchto důvodů: 10.

1. V místě označeném pro podpis žalované byl totiž umístěn digitální grafický znak odpovídající zřejmě psacímu písmenu [písmeno]. Ten tedy mohl být zkratkou příjmení žalované, ale jistě mohl představovat jakékoli jiné slovo začínající na písmeno [písmeno]. Nelze proto uzavřít, že písemnost zjevně podepsala právě žalovaná tak, jak má na mysli § 565 OZ. Bylo proto na žalobkyni, aby ve smyslu § 565 OZ prokázala pravost a správnost předkládané písemné smlouvy. 11.

2. Znak (podpis) byl současně zjevně vytvořen elektronicky a soudu byla k důkazu předložena tato písemnost také v elektronické podobě. Podle vysvětlení žalobkyně, které soudu poskytla v podání ze dne 22. února tr. se mělo jednat o tzv. biometrický podpis. Mělo se tedy jednat o elektronický podpis tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Ten, kdo (zřejmě vlastní rukou) vyhotovil uvedený grafický znak, jej měl činit elektronicky prostřednictvím zvláštního technického zařízení. Podpis se přitom neuskutečňuje přímo na předmětné písemnosti, nýbrž je s ní spojen pomocí digitálního zabezpečení, jež by mělo zajistit neměnnost takto potvrzované písemnosti. Pro skutkový závěr soudu bylo ovšem významné, že z grafického znaku, jenž měl být podpisem, nelze seznat, že byl skutečně neoddělitelně spojen s písemností, jejíž správnost měl potvrzovat. V takovém případě je nezbytné označit další důkaz o tom, že grafický znak jako stvrzení správnosti textu byl žalovanou umístěn právě k předložené elektronické písemnosti.

12. Žalobkyně ovšem další důkazní návrhy ve vytýkaném směru neměla. Zřejmě proto, že s ohledem na její neúčast na jednání nemohla být ani soudem vyzvána k označení dalších důkazů podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“).

13. Soud tedy dokazováním nezjistil, že by se žalovaná žalobkyni k čemukoli zavazovala, a to ani k placení pojistného, či žalovaných poplatků. Žaloba na zaplacení částek 1 309 Kč a 600 Kč proto nemohla být důvodná. Pro nedostatek zjištění o sjednání jakékoli smlouvy ovšem nemohla být důvodná ani žaloba na placení úroku z prodlení. Nelze totiž hodnotit, že se žalovaná dostala do prodlení s placením peněžitého dluhu. Vzhledem k tomu byla nedůvodná i žaloba na zaplacení tohoto příslušenství.

14. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení soud výrokem I. žalobu zamítl, když nezjistil ani jiný právní důvod, pro který by byla žalovaná povinna žalobkyni platit cokoli z žalovaných peněz.

15. Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.