15 C 152/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 90 908,14 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 11 467,14 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % z této částky za období od 12. října 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 79 441 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % z částky 90 908,14 Kč za období od 27. ledna do 11. října 2019 a z částky 79 441 Kč za období od 12. října 2019 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. května 2019, na zaplacení částky 90 908,14 Kč. Ta podle žalobkyně představovala nesplacenou jistinu (zůstatkovou hodnotu vozidla) 254 611,96 Kč, nesplacenou část služby registrace vozidla 1 584 Kč, náklady spojené s uzavřením smlouvy 25 185,42 Kč, vyúčtování služby servis a pneuservis 5 371 Kč, náklady spojené s přepravou, prodejem … 6 777 Kč, neuhrazenou splátku za měsíc duben 2018 v částce 5 748,38 Kč a květen 2018 v částce 5 748,38 Kč, náklady externí agentury [název ] na zajištění vozidla 3 025 Kč a smluvní pokutu za upomínku ze dne 12. dubna 2018 v částce 242 Kč, přičemž od součtu těchto pohledávek žalobkyně odečetla částku 217 355,37 Kč jako prodejní cenu vozidla a částku 29,62 Kč jako přeplatek z předchozích úhrad. K odůvodnění žaloby uvedla, že [datum] uzavřeli účastníci smlouvu o operativním leasingu [číslo] jejímž předmětem byl operativní leasing vozidla [specifikace vozidla] [anonymizováno 6 slov], čísla karoserie [VIN]. Předmět leasingu měl být žalovanému předán dne [datum] Smlouva zavazovala žalovaného platit 48 měsíců částku 5 748,38 Kč měsíčně, vždy do 1. dne měsíce a následně vozidlo vrátit žalobkyni. Podle obchodních podmínek smlouvy byl žalovaný povinen uhradit všechny peněžité závazky v případě předčasného ukončení smlouvy, které byly do té doby splatné. Žalobkyně měla podle smlouvy dále nárok na ztrátu z prodeje ve výši rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou vozidla ke dni předčasného ukončení smlouvy a pojistným plněním, popř. cenou zbytků vozidla. Protože žalovaný byl v prodlení s placením od dubna 2018, odstoupila žalobkyně od smlouvy dne [datum]. Odstoupení bylo odesláno dne 14. května 2018 a nabylo účinnosti fikcí podle obchodních podmínek. V souladu s těmito podmínkami provedla žalobkyně dne [datum] vyúčtování vozidla podle smlouvy, v němž vyčíslila vzájemné pohledávky a závazky, kdy ve prospěch žalovaného byla zohledněna prodejní cena vozidla. Přitom byl žalovaný podle obchodních podmínek povinen zaplatit žalobkyni dále náklady spojené s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním, pojištěním a prodejem předmětného vozidla, dohodnuté smluvní pokuty a příslušenství všech pohledávek, rozdíl mezi sumou za poskytnuté služby, které společnost (pozn. soudu: zřejmě žalobkyně) v souladu s ujednanými podmínkami uhradila a sumou za poskytnuté služby uhrazenou klientem (pozn. soudu: zřejmě žalovaným) k datu ukončení smlouvy, náklady, které společnost (pozn. soudu: zřejmě žalobkyně) vynaložila jednorázově na uzavření smlouvy a náhradu škody ve výši rozdílu mezi účetní a zůstatkovou hodnotou předmětného vozidla ke dni odstoupení od smlouvy určenou podle platných zákonných předpisů a nejvyšší dosaženou prodejní cenou poníženou o skutečné náklady spojené s prodejem. K jednotlivým pohledávkám žalobkyně uváděla, že nesplacená účetní hodnota 254 611,96 Kč představovala nesplacenou jistinu (splátky) ke dni předčasného ukončení (bez DPH) a zůstatkovou hodnotu (bez DPH): 93 642,57 Kč + 160 969,39 Kč. Nesplacená část služby registrace vozidla 1 584 Kč představovala měsíční splátku za registraci vozidla, která byla zahrnuta v nájemném splátky činí 36 Kč x 44 měsíců, což je zbývající počet splátek do konce smlouvy od data předčasného ukončení. Ohledně nákladů spojených s uzavřením smlouvy 25 185,42 Kč žalobkyně odkazovala na čl. 12 písm. d), podle nějž má žalobkyně právo na náhradu škody ve výši nesplacených nákladů, které společnost (pozn. soudu: zřejmě žalobkyně) prokazatelně jednorázově vynaložila na uzavření smlouvy nebo v jejím průběhu a které by byly klientem (pozn. soudu: zřejmě žalovaným) uhrazeny při řádném průběhu prostřednictvím splátek příslušné služby. Vyúčtování služby servis a pneuservis 5 371 Kč představovalo vyúčtování pneuservisu podle čl. 7 obchodních podmínek. Náklady spojené s přepravou, prodejem … 6 777 Kč, představovaly tyto položky: znalec 1 390 Kč, spr.popl. – evidence 800 Kč, skladování 2 990 Kč, přihlášení 550 Kč, EVK 850 Kč a dopočet POV 197 Kč. Vyúčtování mělo být žalovanému zasláno a na základě tohoto vyúčtování měl být žalovaný povinen zaplatit žalobkyni žalovanou jistinu 90 908,14 Kč do 26. ledna 2019, což přes další upomínku neučinil. Proto byl stejnou žalobou žalován také úrok z prodlení v zákonné výši z této částky od 27. ledna 2019 do zaplacení.

2. S ohledem na státní občanství žalovaného jde o řízení s cizím prvkem, v němž soud posoudil svou mezinárodní příslušnost podle čl. 4 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, s ohledem na místo bydliště žalovaného v době zahájení řízení na území České republiky.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 26. května tr. K jednání se po předchozí domluvě nedostavil žádný z účastníků. Omluvu žalovaného, jež byla spojená s žádostí o odročení jednání soud nehodnotil jako včasnou s ohledem na tvrzenou a nedoloženou překážku jeho účasti. Proto soud usnesením ze dne 26. května tr., čj. 15 C 152/2019 – 84, zamítl žádost žalovaného o odročení tohoto jednání spojenou s jeho omluvou. Na jednání dne 26. května tr. byly provedeny listinné důkazy předložené žalobkyní podle jejího návrhu a jednání poté bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku ve smyslu § 156 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Protože žalovaný teprve po tomto jednání, ale ještě před vyhlášením rozsudku vysvětlil podrobněji důvody své žádosti, které byly překážkou jeho účasti na jednání, a protože žalovaný sdělil, že k odročenému jednání se již dostaví, změnil soud své rozhodnutí o dalším postupu v řízení a na odročeném jednání dokazování, již za přítomnosti žalovaného zopakoval. O provedení dokazování na odročeném jednání byla vyrozuměna také žalobkyně. Tímto postupem bylo zajištěno respektování všech procesních práv žalovaného tak, aby se mohl vyjádřit k provedeným důkazů, ale i žalobkyně tak, aby případně mohla na vyjádření žalovaného reagovat.

4. Žalovaný poté na jednání konaném dne 2. června tr. k žalobě uvedl, že se žalobkyní sjednal uváděnou smlouvu. V ní ovšem mělo být pouze ujednáno, že mu žalobkyně poskytne k užívání automobil a on za to žalobkyni bude měsíčně platit částku, uváděnou žalobkyní. Popřel sjednání svých dalších platebních povinností, resp. to, že by se k placení dalších žalovaných částek zavázal. Žalovaná dále potvrdil, že neplatil sjednané platby za užívání automobilu. Byť bylo vyjádření žalovaného soudu sděleno po obecné lhůtě stanovené v § 118b odst. 1 OSŘ, nejednalo se o sdělení nových skutečností významných pro rozhodnutí. Žalovaný totiž pouze zčásti potvrdil žalobní tvrzení a současně popřel možné hypotézy způsobu sjednání smlouvy, přednesené ovšem samosoudcem, aniž by byly takto konkrétně žalobkyní vůbec tvrzeny.

5. Dokazováním soud z písemné smlouvy účastníků zjistil, že došlo k ujednání o přenechání uváděného automobilu žalobkyní k užívání žalovanému, za což se žalovaný zavázal platit žalobkyni měsíčně 5 748,38 Kč po dobu 48 měsíců. Ostatně tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná a ve smyslu § 120 odst. 3 OSŘ ji proto nebylo nutné ani prokazovat. Soud ovšem dále z písemné smlouvy zjistil, že její text odkazoval dále na přílohu č. 1, obchodní podmínky, protokol o předání a převzetí předmětu leasingu a na splátkový kalendář, které měly popisovat práva a povinnosti smluvních stran.

6. Stejně jako základ tohoto ujednání, nebylo mezi účastníky sporné ani samotné předání automobilu žalovanému. Proto soud i tuto skutečnost vzal za své skutkové zjištění ve smyslu § 120 odst. 3 OSŘ.

7. Z dopisu žalobkyně ze dne 10. května 2018 soud zjistil, že žalobkyně od uvedené smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k vrácení předmětného automobilu. Sporný byl mezi účastníky zjevně okamžik doručení sdělení o odstoupení. Žalobkyně vycházela v této souvislosti zřejmě z dodání poštovní zásilky do sféry dispozice žalovaného jen tím, že se mu poštovní doručovatel pokoušel zásilku předat na adrese bydliště uvedené ve smlouvě. Doklad o doručení, resp. pokusu o doručení však k důkazu neoznačila. Žalovaný přitom nesouhlasil již s tím, že ve smlouvě byla uvedena adresa jeho bydliště. Na tuto nesprávnost měl žalobkyni upozornit a žádat opravu údaje v písemné smlouvě. Byť žalovaný k prokázání tohoto svého tvrzení označil důkaz, soud dokazování v tomto směru neprováděl, neboť pro rozhodnutí o žalobě nemělo nakonec význam. Oznámení o odstoupení od smlouvy se totiž žalovaný dozvěděl jistě podle vlastního tvrzení nejpozději dva nebo tři měsíce předtím, než vozidlo předal zpět žalobkyni a vyúčtování, jež bylo obsaženo také v žalobním návrhu, bylo žalovanému doručeno soudem dne 10. října 2019.

8. Soud naopak nezjistil, že by účastníci výslovně sjednali další platební povinnosti, jejichž splnění se žalobkyně v tomto řízení domáhala.

9. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), právo České republiky, neboť (jak níže vysvětleno) právo na vydání bezdůvodného obohacení souvisí bezprostředně se smlouvou účastníků, jejíž účinky měly zaniknout odstoupením a samotná smlouva se podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), se řídila českým právem s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele v České republice a provozování činnosti dodavatele služeb v zemi bydliště spotřebitele.

10. Pro posouzení věci je zásadní, že smlouvu se žalobkyní měl žalovaný sjednat nikoli v rámci svého podnikání, nýbrž jen k uspokojení osobních potřeb. O podnikání žalovaného se žalobkyně v souvislosti se smlouvou nezmínila a protože žalovaný nebyl v písemné smlouvě jako podnikatel označen a užívání automobilu bylo sjednáno jako běžné, vycházel soud ze závěru, že se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) neboť žalobkyně naopak v rámci svého podnikání bezpochyby jednala.

11. Podle § 1817 OZ platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platby, než které je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud k spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Proto obchodní podmínky žalobkyně nemohou stanovit nové povinnosti žalovaného vedle hlavního závazku sjednaného ve smlouvě, tj. převzít vozidlo a platit leasingové platby. Tento závěr samozřejmě automaticky nevylučuje existenci žalovaných povinností žalovaného, ovšem ty nemohou pramenit ze smlouvy, jak se žalobkyně zřejmě domnívala. Žalovaný totiž nepotvrdil vyslovení svého souhlasu v tomto smyslu v době sjednání smlouvy a žalobkyně ani žádné opačné skutečnosti netvrdila, když pouze odkazovala na přílohové dokumenty k písemné smlouvě. Z bývá tedy posoudit, zda žalovaného tíží žalované povinnosti přímo ze zákona.

12. Protože žalovaný neplatil sjednané leasingové platby (a slovy zákona tedy neplnil tedy hlavní smluvní závazek), svědčilo žalobkyni právo podle § 2002 odst. 1 OZ od smlouvy odstoupit. Toho práva využila a tím došlo ke zrušení smlouvy od jejího počátku (§ 2004 odst. 1 OZ) a k zániku sjednaných práv a povinností (§ 2005 odst. 1 OZ). Žalobkyni proto po odstoupení od smlouvy svědčila jen práva, zakotvená v § 2005 odst. 2 OZ. Mezi ně patří práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti a ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů a byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění. Dále by žalobkyni přímo ze zákona mohlo svědčit právo na vypořádání, resp. vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. OZ, pokud k němu na straně žalovaného došlo.

13. Ohledně jednotlivých pohledávek, které žalobkyně počítala v souhrnu žalované částky, je proto nutné hodnotit, že právo na zaplacení leasingových splátek, které dospěly do doby odstoupení od smlouvy sice zaniklo, avšak tím, že žalovaný po odstoupení od smlouvy bez právního důvodu vozidlo užíval, došlo bezpochyby k jeho bezdůvodnému obohacení, neboť při obvyklém běhu okolností by byl povinen za toto užívání žalobkyni platit sjednané částky. Jestliže se tedy pohledávka na zaplacení nesplacené účetní hodnoty 254 611,96 Kč skládala také z nesplacené jistiny (splátek) ke dni předčasného ukončení (bez DPH), svědčilo žalobkyni právo na zaplacení této části jako právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 OZ. Naproti tomu je zřejmé, že právo na placení zůstatkové hodnoty v částce 160 969,39 Kč nebylo mezi účastníky ani sjednáno (když k tomuto placení nedal žalovaný výslovný souhlas), ani nepatřilo k právům, uvedeným v § 2005 odst. 2 či § 2991 a násl. OZ. Ostatně ani z logiky věci není jasný důvod, pro který by žalovaný měl být povinen platit žalobkyni zůstatkovou hodnotu automobilu, který jí byl v zůstatkové hodnotě vrácen. Stejně tak právo na nesplacenou část služby registrace vozidla 1 584 Kč za dobu do konce smlouvy od data předčasného ukončení jistě z výše uvedeného důvodu nebylo sjednaným právem, ale nemohlo být ani právem na vydání bezdůvodného obohacení, neboť není jasné, jako by k obohacení mělo dojít. pokud snad žalobkyni vznikla škoda tím, že nějaké náklady v tomto směru již vynaložila a ty měly být žalovaným snad spláceny v jednotlivých leasingových splátkách, žalobkyně nevysvětlila o jaké konkrétní náklady se mělo jednat, zda bylo jejich vynaložení zmařeno jednáním žalovaného a nelze je tedy již ve prospěch žalobkyně nijak využít a ke zjištění těchto nákladů soudem neoznačila žádné důkazy. Proto k nim soud nemohl přihlédnout.

14. Stejně bylo nutné hodnotit i náklady spojené s uzavřením smlouvy 25 185,42 Kč a náklady externí agentury [název] na zajištění vozidla 3 025 Kč. Nebylo vysvětleno o jaké konkrétní náklady se jedná, ani jejich význam a nebyly spojeny s žádným důkazním návrhem. Ohledně vyúčtování služby servis a pneuservis 5 371 Kč, nákladů spojených s přepravou, prodejem … 6 777 Kč představující položky na znalce 1 390 Kč, spr.popl. – evidence 800 Kč, skladování 2 990 Kč, přihlášení 550 Kč, EVK 850 Kč a dopočet POV 197 Kč sice již byla konkretizace jasnější, byť stále velice úsporná. Nebyl tak stále jasný důvod jejich uplatnění proti žalovanému. Výdaje za pneuservis, by snad bylo možné vzít v úvahu, pokud by bylo vozidlo žalovaným nad míru obvyklého opotřebení poškozeno. To ovšem nikým tvrzeno nebylo. Obdobně náklady externí agentury na zajištění vozidla by žalovaný jistě byl povinen nahradit, pokud by byly nezbytné, například při nevrácení automobilu žalobkyni. Nic takového však žalobkyně netvrdila, když naopak žalovaný uváděl, že vozidlo sám žalobkyni podle jejích pokynů vrátil. Dopočet POV by se mohl týkat pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (často označovaného jako povinné ručení). Povinnost k placení tohoto pojištění ovšem tíží vlastníka vozidla zapsaného v registru vozidel (§ 3 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.), jímž žalovaný zjevně nebyl. nebylo také jasné, proč by žalovaný měl žalobkyni platit znalce, správní poplatky, skladování a EVK (zřejmě evidenční kontrolu) ,když tyto náklady obvykle tíží vlastníka věci (automobilu), anebo toho, kdo je příslušným poplatníkem (ve vztahu ke správním poplatků). Nakonec právo na smluvní pokut by žalobkyni mohlo vzniknout a i po odstoupení od smlouvy trvat jen tehdy, bylo-li mezi účastníky sjednáno. Takové ujednání, byť mělo být podle žalobkyně spojeno s upomínkou, tedy s jednáním žalobkyně a nikoli s porušením povinnosti žalovaného, však ze smlouvy soud nezjistil a s jeho vznikem žalovaný zjevně nevyslovil souhlas. Vznik těchto nákladů a jejich výše, resp. upomínku z 12. dubna 2018, s níž žalobkyně spojovala právo na smluvní pokutu, také nebyly žalobkyní nijak prokazovány.

15. Obdobně k pohledávkám na náklady externí agentury na zajištění vozidla K pohledávkám označeným jako neuhrazené pohledávky 16. Pokud soud nepřihlížel k části pohledávek, které žalobkyně ve svém vyúčtování účtovala proti žalovanému, je zřejmě nutné nijak nezohledňovat ani plnění použitá na snížení pohledávek, tedy k prodejní ceně vozidla 217 355,37 Kč pro nesprávnost celého vyúčtování. Není totiž jasný ani důvod, pro který by se ve prospěch žalovaného měl započítat zisk z prodejen vozidla, jež náležel jeho vlastníku.

17. Shrneme-li výše uvedené, svědčilo žalobkyni jen právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání vozidla, jehož se domáhala pouze ke dni předčasného ukončení smlouvy. Tento den sice nebyl soudem přesně zjištěn, avšak z vyúčtování žalobkyně ze dne [datum] je patrné, že termínem předčasného ukončení je žalobkyní míněn květen 2018. Současně z dopisu žalobkyně ze dne 10. května 2018 obsahujícího sdělení o odstoupení od smlouvy vyplývá, že žalovaný zaplatil poslední sjednanou splátku 12. dubna 2018. Zřejmě se ovšem nejednalo o splátku za duben 2018, protože žalobkyně výslovně v žalobě uvedla, že žalovaný nezaplatil dvě splátky (leasingové platby), a to za duben a květen 2018. Zároveň ovšem zmínila přeplatek z předchozích plateb v částce 29,62 Kč. Protože žalovaný netvrdil nic o platbách za tyto měsíce, dosáhlo bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému dostalo a jehož se žalobkyně domáhala, výše 11 467,14 Kč. Představovalo leasingové platby za duben a květen 2018, po odečtení přeplatku 29,62 Kč. Jak žalobkyně přesto dospěla k další částce 93 642,57 Kč, která se v písemném vyúčtování ani neobjevila, soudu nevysvětlila. Soud proto s odkazem na výše uvedené hodnocení výrokem I. žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil jen částku 11 467,14 Kč.

18. Při právním hodnocení splatnosti této částky soud vycházel z toho, že žalobkyně netvrdila, kdy měla být žalovanému doručena výzva (kdy jej vyzvala) k vydání bezdůvodného obohacení. Zmínila se jen o upomínce k placení ze dne 3. května 2019, která se ovšem o této konkrétní pohledávce nezmiňovala a zahrnovala jen sumu všech žalovaných pohledávek bez jakéhokoli rozlišení. Právě s ohledem na tento nedostatek žalobkyně zřejmě neoznačila k doručení výzvy ani žádný důkaz. Protože, jak již bylo výše uvedeno, obsahoval žalobní návrh výzvu mj. k vydání bezdůvodného obohacení, a ten byl žalovanému doručen soudem dne 10. října 2019, mohl žalovaný bez zbytečného odkladu vydat bezdůvodné obohacení (samozřejmě jen v důvodně žádané výši), tedy plnit dluh ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ následující den, tj. dne 11. října 2019. Pokud tak neučinil, dostal se od 12. října 2019 do prodlení s placením peněžitého závazku a od této doby má žalobkyně právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ, jehož žalovaná výše nepřevyšuje zákonný úrok z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě výrokem I. vyhověl i ohledně tohoto úroku z prodlení.

19. Lhůta pro splnění uložené povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. S ohledem na délku řízení a délku prodlení žalovaného s plněním své povinnosti, s přihlédnutím k její celkové výši soud nevyslyšel žádost žalovaného o povolení výhody splátek, neboť žalovaný si jistě byl schopen již vytvořit dostatečnou finanční rezervu na dobrovolné splnění uložené povinnosti.

20. Výrokem II. pak soud podle výše uvedeného hodnocení zamítl žalobu ve zbylém rozsahu z části jako nedůvodnou a z části pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

21. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání v případě, že by se na jednání vyskytly nové skutečnosti, i kdyby snad žalobkyně těmito skutečnostmi mínila i skutečnosti procesní spočívající ve vyjádření žalovaného, když jiné skutečnosti soud nezjistil. Vzhledem k zákonné koncentraci pro navrhování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search).

22. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. Převážně procesně úspěšný žalovaný žádnou náhradu nákladů nežádal a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.