15 C 153/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta , IČO IČO advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 228 458,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 228 458,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky za období od 23. dubna 2025 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 72 132 Kč.

1. Rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 23. dubna tr., doplněnou na jednání před soudem dne 22. září tr., se žalobkyně domáhala po žalovaném vrácení nedoplatku zápůjčky ve výši žalované jistiny, která měla být žalovanému přenechána postupně, a to v částce 198 011,68 Kč dne , datum, zaplacením splátky leasingu, týkajícího se osobního automobilu zn. , značka, , převodem této částky na účet leasingové společnosti, v částce 30 tis. Kč dne , datum, předáním žalovanému v hotovosti a v částce 8 447 Kč dne , datum, zaplacením pojistného za automobil, z níž žalovaný měl vrátit žalobkyni jen částku 8 tis. Kč dne 2. února tr. Smlouvy o zápůjčkách měly být mezi účastníky sjednány ústně. Žalobkyně opakovaně neúspěšně žádala žalovaného o vrácení zápůjček. Proto vyzvala žalovaného k úhradě pohledávky předžalobní výzvou ze dne 15. dubna tr.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání doručeném soudu dne 13. srpna tr. Uvedl, že s žalovanou nesjednal žádnou smlouvu o půjčce a žádné peníze si od ní tedy nepůjčil. Žalobkyně si podle žalovaného vše vymyslela a jedná účelově.

3. Na jednání před soudem konaném dne 22. září 2025 žalobkyně doplnila, že mezi účastníky byla dohoda o vrácení žalovaných částek na viděnou, tedy bez určení lhůty. Žalovaný slíbil žalobkyni, že peníze vrátí, jak je zřejmé také z (k důkazu navrhovaných) video záznamů, které žalobkyně pořídila při jednání s žalovaným.

4. Žalovaný uvedl, že s žalobkyní sdílel společnou domácnost do konce roku 2024, kdy ji žalobkyně bezdůvodně opustila. Nepůjčil si však od ní nic. Ohledně první žalobkyní uváděné částky nejprve uváděl, že žalobkyně sama nabídla, že ji zaplatí. Žalovaný ale ani nevěděl, že k zaplacení došlo. Později to chápal to jako dar. Ohledně údajného placení 30 tis. Kč žalovaný nic nevěděl. Žalobkyně měla vložit nějakou částku v hotovosti do peněženky žalovaného, která byla uložena ve skříni, ve společném bytě účastníků. Peníze tam ovšem vkládal i žalovaný, neboť se jednalo o zdroj k placení výdajů domácnosti v době, když spolu účastnici žili. Žalovaný tedy neví, jakou částku žalobkyně takto do společného fondu vložila. Ohledně žalované platby na pojistné byl žalovaný upozorněn pojišťovnou na existenci dluhu. Žalobkyně se sama nabídla, že dluh ihned uhradí a učinila tak bez souhlasu žalovaného. Následující den žalovaný tuto částku žalobkyni vrátil v hotovosti. Žalobkyně ovšem měla od pojišťovny obdržet vratku části této platby, neboť platba nebyla provedena správně. Vznikl tedy přeplatek v jemu neznámé výši, neboť pojišťovna mu odmítla příslušné údaje sdělit s ohledem na to, že platba byla provedena z jiného účtu.

5. Z žalobních tvrzení se tedy podávalo, že žalobkyně měla provést za žalovaného platby 198 011,68 Kč a 8 447 Kč a dále mu poskytnout 30 tis. Kč a žalovaný se měl zavázat tyto částky žalobkyni vrátit. Žalobkyni tedy podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) tížilo důkazní břemeno ohledně těchto skutečností. Pokud by jej unesla, bylo by nutné právně hodnotit vztah účastníků souladně s žalobkyní jako zápůjčku, jejíž režim se řídí § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

6. Pokud by bylo zjištěno jen placení či poskytnutí těchto částek žalovanému, aniž by došlo k závazku žalovaného peníze vrátit, tížila by žalovaného povinnost vydat (zaplatit) žalobkyni tyto částky podle § 2991 OZ jako obohacení, jehož se mu dostalo bez právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. února tr., čj. 28 Cdo 3413/2024-495, vydaného ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 8 C 120/2021; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), pokud by neprokázal, že k zaplacení došlo darováním (§ 2055 a násl. OZ), nebo že došlo k zániku pohledávky žalobkyně platbou (vrácením) žalovaného (§ 1908 odst. 1 OZ), (a)nebo že peníze (zde 30 tis. Kč) byly použity na spotřebu společné domácnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, čj. 28 Cdo 1247/2018-434). Podle ustálené rozhodovací praxe totiž tížilo žalovaného v tomto směru důkazní břemeno. Jako příklad lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023, řešící povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé po rozpadu družského vztahu, jímž odpadl důvod investice, jež neměla charakter plnění do nemovité věci jednoho z účastníků. Nejvyšší soud zde uzavřel, že motivem pro poskytnutí plnění mezi partnery majícího majetkovou hodnotu pak může být i posílení majetkového stavu jednoho, např. o nabytí vlastnického práva k věci … V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylo postaveno najisto, že by mezi žalobcem a žalovanou byla v průběhu trvání jejich soužití uzavřena jakákoliv dohoda (generální nebo ad hoc pro konkrétní plnění), že by žalobce v případě rozchodu účastníků ničeho od žalované nežádal, nelze mít za správný závěr odvolacího soudu, že rozchodem účastníků neodpadl žádný právní důvod žalobcem poskytnutého plnění.

7. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně zaplatila ve prospěch žalovaného částku 198 011,68 Kč na splátku leasingu a částku 8 447 Kč, označenou jako pojistné. Sporné bylo tvrzení žalobkyně o poskytnutí 30 tis. Kč žalovanému a tvrzení žalobkyně o dohodě, resp. závazku žalovaného k vrácení těchto částek. Sporné také zůstalo tvrzení žalovaného o tom, že platba 198 011,68 Kč byla darem pro žalovaného, resp. že žalobkyně tuto platbu provedla, aniž by chtěla peníze vrátit, že žalobkyni vrátil v hotovosti 8 447 Kč, že částka 30 tis. Kč poskytnutá žalobkyní byla použita na výdaje společné domácnosti účastníků, ale i to že pojišťovna vrátila žalobkyni přeplatek z jí placeného pojistného.

8. Soud vzal shodná tvrzení účastníků za své skutkové zjištění v souladu s § 120 odst. 3 OSŘ a dokazování provedl ke zjištění sporných skutečností.

9. Žalovaný neoznačil žádný důkaz k prokázání svých tvrzení o tom, že by mu žalobkyně darovala 198 011,68 Kč, tedy že by tuto platbu provedla s tím, že nebude žádat její vrácení, o tom, že žalobkyni vrátil v hotovosti 8 447 Kč a že částka 30 tis. byla použita na uspokojení potřeb společné domácnosti, přestože byl soudem vyzván k označení důkazů s poučením o procesních následcích při neunesení důkazního břemene. Ohledně vrácení přeplatku pojišťovnou žalobkyni pak žalovaný neuvedl, jakou částku by takto měla žalobkyně získat zpět, neboť neznal konkrétní údaje o pojištění a pojišťovna mu měla odmítnout potřebné informace sdělit s ohledem na provedení platby z účtu žalobkyně. Tento informační deficit nemohl být vyřešen ani s pomocí soudu, neboť žalovaný soudu nesdělil potřebné údaje k pojištění (označení pojišťovny a specifikaci pojistné smlouvy), ačkoli k tomu byl soudem vyzván. Pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, jež žalovaného tížila podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ tedy soud nemohl procesní obraně žalovaného v tomto směru v jeho prospěch zohlednit.

10. Z videozáznamů pořízených žalobkyní ve dnech 19. a 26. ledna a 2. února 2025 bylo zřejmé, že žalovaný reaguje na připomínku žalobkyně o existenci jeho dluhu v částkách 198 011,68 Kč, 30 tis. Kč a obecně z platby pojistného s výzvami k jeho zaplacení, a to i ve splátkách spolu s požadavkem písemného potvrzení tak, že slibuje žalobkyni vrácení poté, co mu budou zaslány peníze, nebo obecněji, až bude moci. Žalovaný k těmto důkazům vysvětloval, že jeho závazek k poslání peněz na účet žalobkyně se netýkal vrácení údajných zápůjček, ale souvisel s dohodou účastníků na společné koupi domu. K tomu žalobkyně zajišťovala možnost úvěru a pro tyto potřeby si musela založit účet, na který se zavázala ukládat určité minimální částky každý měsíc. Právě s těmito platbami jí žalovaný měl pomoci. Odmítání podpisu písemného závazku ke splácení žalovaný vysvětloval tak, že nechtěl platit 20 tis. Kč měsíčně, když dohoda účastníků zněla jinak. Na výzvu soudu ke sdělení obsahu této jiné dohody žalovaný uvedl, že financování kupní ceny domu mělo být zajištěno prodejem bytu žalovaného a 750 tis. Kč měla poskytnout žalobkyně. Protože podíl žalovaného byl větší, rozhodla se žalobkyně zaplatit auto (myšlena platba 198 011,68 Kč). Žalovaný tedy měl tuto platbu žalobkyně kompenzovat svým vyšším podílem ze získané prodejní ceny svého bytu. Přestože ke koupi již vybrané nemovitosti účastníky nedošlo, měly být peníze investovány do jiné nemovitosti. Žalovaný předpokládá, že se s žalobkyní na osudu peněz domluví. V této souvislosti poukazoval na to, že žalobkyně má stále od bytu žalovaného klíče.

11. Další provedené důkazy podporovaly tvrzení žalobkyně. Potvrzení o výběru 30 tis. Kč žalovanou z bankomatu dne , datum, prokazovalo dispozici žalobkyně s touto sumou peněz. Výpis textové (písemné) komunikace účastníků potvrzoval požadavek žalobkyně na vydání této částky a slib žalovaného, že peníze vybere ze svého účtu. Žalovaný po provedení tohoto důkazu vysvětloval, že žalobkyně si nakonec odvezla jen 10 tis. Kč a 30 tis. Kč u něj nechala. Přestože žalobkyně u žalovaného bydlela tři čtvrtě roku zadarmo, tyto peníze nyní požaduje.

12. Výpisy textové komunikace účastníků také potvrzovaly, že platba pojistného 8 447 Kč a splátka 198 011,68 Kč, jež byla ovšem doplacením úvěru, byly vyžádány žalovaným. Tento důkaz tedy vyvrací tvrzení žalovaného o tom, že o těchto platbách nevěděl.

13. Žalovaný k vyvrácení tvrzení žalobkyně o existenci jeho závazku k vrácení žalované částky označil důkaz výpisem svých emailových zpráv, které poslal žalobkyni. Soud tyto důkazy neprováděl, neboť mohly prokázat jen následné jednostranné stanovisko žalovaného, které již nemohlo modifikovat případný jiný závěr o důvodech plateb žalované a postroji žalovaného v době jejich provedení.

14. Z dokazování je zřejmé, že žalovaný při jednáních se žalobkyní potvrzoval svoji vůli vrátit žalobkyni peníze, jejich výši a důvod žalobkyně popsala v odůvodnění žaloby. Zaznamenaná sdělení žalovaného nelze přitom interpretovat tak, že teprve při jednání s žalobkyní se měl následně jednostranně zavázat k vrácení peněz. Jde zjevně o deklaraci dřívější domluvy účastníků, neboť platební povinnosti je žalovanému žalobkyní připomínána, aniž by se ten proti její dřívější existenci nějak vymezil.

15. Tvrzení žalovaného byla naopak s ohledem na průběh a výsledek dokazování soudem hodnocena jako nevěrohodná. Žalovaný totiž vždy měnil svojí verzi o jednání mezi účastníky podle toho, co vycházelo při dokazování najevo. Přitom ovšem měnil důvody, pro které měla žalobkyně příslušné platby provést, zcela zásadně. Nejprve kupř. zpochybnil poskytnutí částky 30 tis. Kč a po přečtení obsahu textové komunikace účastníků sdělil, že možnosti vrácení těchto peněz žalobkyně nevyužila, resp. využila jen částečně. Platby žalobkyně měly být podle žalovaného investicí na společné bydlení a odpadnutí tohoto důvodu měly být vypořádány dohodou, jejíž žalobkyní navrhovanou verzi (vrácení peněz) odmítl, avšak vlastní návrh neučinil. Z toho je tedy zřejmé, že žalobkyni nezbylo nic jiného, než se obrátit se svým nárokem na soud.

16. Dokazováním tedy bylo zjištěno, že placení uváděných částek žalobkyní bylo vázáno na závazek žalovaného peníze žalobkyni vrátit v neurčené době. Jde tedy o zápůjčky ve smyslu § 2390 OZ, když příslušné smlouvy byly uzavřeny předáním, resp. plněním za žalovaného, každé konkrétní uváděné zápůjčky s ohledem na reálný charakter kontraktu. Protože nebyl ujednán čas vrácení zápůjčky, byla podle § 2393 odst. 1 OZ splatná výpovědí smlouvy. Za tu je nutno považovat výzvu k zaplacení ze dne 15. dubna tr., v níž byla žalobkyní v souladu s § 1958 OZ určena lhůta do 24. dubna tr. Protože žalované v této době žalobkyni zápůjčku nevrátil, dostal se podle §§ 1968 a 1970 OZ prodlení s placením peněžitého dluhu a je proto podle § 1970 OZ povinen zaplatit žalobkyni vedle žalované jistiny (zápůjčky) také úrok z prodlení, jehož žalovaná výše odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. Pokud snad má žalovaný proti žalované své vlastní pohledávky (zmiňoval se o bydlení bez protiplnění) musí je uplatnit samostatným návrhem. V tomto řízení neuvedl žádné skutečnosti, pro které by bylo možné jeho případné pohledávky v jeho prospěch zohlednit.

18. Výrokem I. proto soud žalobě vyhověl. Lhůta pro splnění této povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

19. Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ přiznal zcela procesně úspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatnění jejího práva před soudem.

20. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto účtované náklady na: Soudní poplatek v částce 9 139 Kč; Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu s § 151 odst. 2 OSŘ podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za čtyři úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby a 3. a 4. účast na jednáních před soudem ve dnech 22. září a 13. října tr.) podle § 7 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu a za jeden úkon právní služby (5. sepis výzvy k plnění před podáním žaloby; podle závěrů vyjádřených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2022, čj. 10 Co 283/2022-35, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 281/2021, nebo ze dne 29. června 2022, čj. 14 Co 112/2022-67, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 154/2020, a 6. účast na jednání k vyhlášení rozsudku dne 20. října tr.) po 4 610 Kč podle § 7 a § 11 odst. 2 advokátního tarifu, celkem na odměně tedy 43 100 Kč; Provozní výdaje tohoto zástupce nahrazované v paušální výši po 450 Kč za uvedené úkony právní služby ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to v souladu se závěry vyjádřenými např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001, celkem tedy z provozních výdajů 2 700 Kč; Náhradu 2 400 Kč za promeškaný čas strávený podzástupcem žalobkyně cestami ze svého sídla k výše uvedeným jednáním před soudem, která odpovídá § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu, a to v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; Hotový výdaj 3 859,80 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ za cesty podzástupce žalobkyně ze svého sídla k těmto jednáním před soudem osobním motorovým vozidlem, která odpovídá § 30 a § 32 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve spojení s § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, při průměrné spotřebě 8,3 l BA95 na obousměrné trase 110 km dlouhé a podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 vyhlášky č. 475/2024 Sb.; Náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zaokrouhleno podle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

21. Jde tedy o náklady 72 132 Kč, které je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. O splatnosti k rukám žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ. Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

22. Další žalobkyní účtované náklady za sepis podání ze dne 28. srpna tr. a vyšší odměna zástupce žalobkyně spojená se sepisem předžalobní výzvy byly soudem hodnoceny jako neúčelně vynaložené a není tedy možné je uložit žalovanému k náhradě ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ. Doplnění žaloby nebylo soudem žádáno a jeho obsah měl být buď součástí odůvodnění žaloby, nebo přednesen na prvním jednání před soudem. Předžalobní výzva pak byla zčásti hmotněprávním jednáním (výpovědí smlouvy s výzvou k placení) a jen zčásti tedy byla také procesním úkonem, jenž je jako úkon právní služby honorován podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu poloviční sazbou.