15 C 16/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul . jméno příjmení , IČO sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného státní občan země anonymizováno země bytem adresa žalovaného , okres obec o zaplacení 2 515 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 2 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky za období od 11. dubna 2018 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou k Okresnímu soudu Plzeň-město dne 28. února 2020 a postoupenou zdejšímu soudu dne 10. července 2020 usnesením ze dne 1. června 2020, [číslo jednací] [číslo jednací], na zaplacení částky 2 515 Kč. Ta představovala jednak nedoplatek pojistného, žalovaného za dobu 136 dní v období od 24. listopadu 2017 do 10. dubna 2018 v částce 2 315 Kč a jednak náklady na upomínání v částce 200 Kč. Stejnou žalobou byl také žalován úrok z prodlení podle výroku I., aniž by byl tento nárok odůvodněn. Podle tvrzení žalobkyně uzavřeli účastníci pojistnou smlouvu [číslo] s počátkem pojištění od 24. května 2017 na dobu neurčitou pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla tovární značky BMW 7, [registrační značka], a to zaplacením první splátky pojistného v částce 3 063 Kč, k jehož placení se žalovaný zavázal pololetně, vždy k 24. dni 5. a 11. měsíce roku. Roční pojistné tak činilo 6 127 Kč a žalovaný pojistné nezaplatil za období od 24. listopadu 2017. Ohledně placení nákladů na upomínání žalobkyně odkazovala na své pojistné podmínky a upomínku ze dne 28. května 2018. S ohledem na státní občanství žalovaného jde o řízení s cizím prvkem v němž soud posoudil svou mezinárodní příslušnost podle čl. 14 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, s ohledem na bydliště žalovaného na území České republiky v době zahájení řízení, když soud nezjistil, že by žalovaný měl této době bydliště na území jiného státu. Rozhodným právem pro posouzení věci, tedy samotného závazkového vztahu, by v souladu s čl. 7 odst. 3 věty poslední nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), mohlo být právo České republiky, pokud by bylo zjištěno, že pojistné riziko se v době sjednání smlouvy nacházelo v České republice. Takové tvrzení však v řízení nezaznělo a soud jej ani jinak nezjistil. Přesto nebylo určení rozhodného nakonec významné s ohledem na to, že soud nezjistil ani základ skutkového stavu, který by umožnil žalobě vyhovět, jak je vysvětleno níže. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se ani k nařízenému jednání, stejně jako žalobkyně a její zástupkyně, když pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena. Ze žalobních (skutkových) tvrzení je zřejmé, že ujednání účastníků by bylo možné souladně s žalobkyní právně hodnotit jako pojistnou smlouvu, která měla být uzavřena zaplacením prvního pojistného podle její nabídky, jak předvídá české právo v § 2758 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). V každém případě bylo pro vyhovění žalobě nutné zjistit, zda k takovému ujednání a zaplacení došlo. K tomuto zjištění ovšem soud z žalobkyní označených důkazů, resp. z označených a předložených písemných důkazních prostředků, nedospěl. Návrh smlouvy nebyl podepsán žalovaným a nebylo proto možné obecně vycházet ze správnosti jeho obsahu, jak například také české právo požaduje v § 565 OZ. Výpis z plateb, resp. přehled plateb, jak žalobkyně v návrhu uvedla, byl také jen soukromou písemností žalobkyně bez jakéhokoli potvrzení správnosti žalovaným. Přestože tedy soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nezaplatil žalobkyni částku žalovanou jako pojistné, když žalovaný v tomto směru neuváděl tvrzení o případném opaku, ačkoli tato povinnost by jej jinak (v případě placení) tížila podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) nezbylo soudu než žalobu v této části výrokem I. zamítnout pro nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, tížící žalobkyni ve smyslu § 101 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně se totiž domáhala zaplacení žalované jistiny na základě smluvního ujednání, které nebylo soudem zjištěno. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani žalovaný úrok z prodlení, ani další příslušenství představující náklady na upomínání. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním jistiny peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, když žalobkyně neuvedla, že by se jednalo o příslušenství jiné pohledávky. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě byl zcela procesně úspěšný žalovaný. Tomu však žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.