15 C 160/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , titul , IČO advokátem sídlem tamtéž proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 18 006 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 7 535,20 Kč, částku 275,80 Kč a částku 1 014,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 535,20 Kč za období od 30. listopadu 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 6 249,32 Kč, částky 4 075,88 Kč, částky 5 442,99 Kč a částky 913,65 Kč s úrokem ve výši 23,72 % z částky 13 654,32 Kč za období od 30. listopadu 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 249,32 Kč za období od 30. listopadu 2019 do zaplacení.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. ledna 2021, na zaplacení částky 18 006 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevráceného úvěru 13 654,32 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a nezaplacených poplatků, a to za hotovostní inkaso splátek v částce 4 075,88 Kč a za životní pojištění v částce 275,80 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované dále zaplacení úroku z nevráceného úvěru 13 654,32 Kč v poměru 23,72 % ročně za období od 4. dubna 2018 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 29. listopadu 2019 v částce 5 442,99 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z nevráceného úvěru ve stejné částce za období od 11. dubna 2018 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala také do 29. listopadu 2019, a to v částce 1 927,91 Kč. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ úvěrující“) a žalovanou. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně úvěrující žalované 15 tis. Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatil úvěrující dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 Smlouvy, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 tis. Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 tis. Kč a poplatek za doplňkovou službu životního pojištění v částce 406 Kč. To vše měla žalovaná splácet v 58 týdenních splátkách po 457 Kč do 3. dubna 2018. Žalovaná však úvěrující dosud nezaplatila žalované částky jistiny a poplatků a úrok v žalované výši podle výroků I. a II. z nevráceného úvěru. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalované se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevráceného úvěru. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 31. ledna tr. K jednání se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření smlouvy, uváděné žalobkyní. Podpisem písemné smlouvy žalovaná stvrdila převzetí peněz v částce 15 tis. Kč a zavázala se je vrátit úvěrující a zaplatit uváděné poplatky v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni.

4. Soud naopak nezjistil, že by žalovaná ujednala s úvěrující placení poměrného úroku. Poměrný úrok byl zjevně jen jiným vyjádřením částky kapitalizovaného úroku (v pevné výši) tak, aby bylo vyhověno požadavku na uvedení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (§ 95 odst. 1 písm. g) zákona č. 257/2016 Sb.).

5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 108 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže).

6. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla v jiných řízeních o žalobách na vrácení zápůjček či úvěrů, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje. Naopak sama poměrně podrobně uváděla, jak úvěrující prověřila schopnost žalované půjčku splácet. Nic jistě úvěrující nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalované je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované. Výjimku ze sjednaných„ poplatků“ tvořil poplatek za životní pojištění, pokud jím bylo kryto pojistné riziko ve prospěch žalované. Jde tedy o službu, která nespadá do obvyklé činnosti úvěrující, a proto se výše uvedené úvahy na tuto část žaloby (275,80 Kč) nevztahují.

7. Soud tedy posoudil ujednání úvěrující a žalované jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům (mimo poplatku za pojištění), které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2017 byla 10,17 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 10,17 % ročně. To znamená, že pokud by úvěrující poskytla žalované úvěr 15 tis. Kč na dobu 13 měsíců za korigovaný úrok 10,17 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 15 905 Kč. Soud proto vyhodnotil veškeré platby žalované jako splátky poskytnutého úvěru. Pokud tedy žalovaná úvěrující zaplatila 8 369,80 Kč na všechny uváděné pohledávky mimo poplatku za pojištění (jak žalobkyně tvrdila), zbývá k vrácení úvěru částka 7 535,20 Kč.

8. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost k placení částky 7 535,20 Kč jako nevráceného úvěru. Protože žalobkyně neuváděla, zda bylo sjednáno započítávání plateb žalované na jistinu a její příslušenství, nebo zda žalovaná specifikovala určení svých plateb, bylo nutné postupovat podle § 1932 odst. 1 OZ. Platby žalované tedy zcela uhradily úrok a ve zbytku jde proto jen o nevrácený úvěr. Stejným výrokem pak soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni poplatek za službu životního pojištění v částce 275,80 Kč, neboť tato povinnosti ji tížila ve smyslu § 1759 věty první OZ.

9. Výrokem I. soud pak uložil žalované platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1991 Sb. Prodlení žalované s placením této částky nastalo jistě před datem 11. dubna 2018, od nějž je toto příslušenství žalováno. Výrokem I. bylo tedy vyhověno také žalobě na placení úroku z prodlení z částky 7 535,20 Kč, počítaného od 11. dubna 2018, jehož výše do 29. listopadu 2019 činí 1 014,26 Kč, a poté, až do zaplacení v poměrné výši.

10. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalované pohledávky smlouvou žalobkyni. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

11. Ve zbytku žalované jistiny 6 249,32 Kč, poplatku 4 075,88 Kč, žalovaného úroku a ve zbytku úroku z prodlení v částce 913,65 Kč a poměrného úroku z prodlení z částky, ohledně níž nebyla žaloba důvodná, došlo k zamítnutí žaloby výrokem II.

12. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání v případě, že soud shledá, že žalobcem dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno, či v případě že se v řízení objeví nové skutečnosti, k jejichž ozřejmění bude zapotřebí vyjádření či jiný úkon žalobce. Vzhledem k zákonné koncentraci pro navrhování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search).

13. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. Protože převážně procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic.