15 C 161/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , číslo obec zastoupená titul . jméno příjmení , IČO advokátkou sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , číslo obec , okres obec o zaplacení 18 988 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 18 988 Kč a částku 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z 19 588 Kč za období od 16. března 2020 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupkyně žalobkyně náhradu nákladů řízení v částce 1 768 Kč.</b> 1. Předmětem řízení byla žaloba, doručena zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 27. února 2021, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 588 Kč s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný, jakožto vlastník/provozovatel osobních automobilů se zdvihovým objemem válců nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3, a to [registrační značka], [VIN kód] (dále jen„ první vozidlo“), a [registrační značka], [VIN kód] (dále jen„ druhé vozidlo“), neměl sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a to k prvnímu vozidlu v době od 3. dubna do 11. listopadu 2019 a k druhému vozidlu v době od 3. dubna do 30. září 2019, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 1 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení příspěvku 10 481 Kč ohledně prvního vozidla za 223 dní v uváděném období a příspěvku 8 507 Kč ohledně druhého vozidla za 181 dní v uváděném období, vypočteného podle § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 205/1999 Sb., vypočteného podle § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 205/1999 Sb. a poplatků po 300 Kč ve vztahu ke každému z vozidel, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena ustanovením § 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb., neboť žalovaný tyto částky žalobkyni dosud nezaplatil, přestože k tomu byl písemně vyzván. Žalobkyně hodnotila, že splatnost žalovaných částek nastala dne 14. února 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok dále zdůvodnila.

2. S ohledem na státní občanství žalovaného jde o řízení s cizím prvkem. Proto soud nejprve musel posoudit svou mezinárodní příslušnost a následně určit rozhodné právo, podle nějž bude nárok žalobce posuzovat. Soud přitom vycházel z právního názoru o tom, že v dané věci„ jde o občanskoprávní řízení“ a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeném pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným.

3. Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu pak ve světle tohoto hodnocení tedy vyplývá z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) a vychází z místa bydliště žalovaného v době zahájení řízení. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci.

4. Problém je s určením rozhodného práva. Jakkoli označujeme žalovaný předmět plnění jako pojistné, nejde zjevně o závazek ze smlouvy. Proto na daný vztah nelze aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Nelze zřejmě ale ani aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), neboť to řeší jiné vztahy, než ten, který je předmětem tohoto řízení. Nejde totiž o náhradu škody, bezdůvodné obohacení, ale ani o nároky vyplývající z předsmluvní odpovědnosti, neboť mezi účastníky by k uzavření žádné smlouvy za řádného plnění všech povinností žalovaného nedošlo. Při nedostatku mezinárodní smlouvy mezi státy příslušnosti obou účastníků, která by řešila určení rozhodného práva pro předmět tohoto řízení, zbývá dovodit, že rozhodným právem bude podle § 24 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, právo České republiky, protože je v nejužším vztahu s žalovaným nárokem, resp. z něj přímo vychází a jiné řešení by tedy nárok žalobkyně eliminovalo. Příjemcem žalovaného plnění je navíc osoba českého práva se sídlem v České republice, žalovaný bydlí v České republice, předmětné vozidlo je registrováno ve stejném státě a k naříkanému provozu vozidla bez pojištění odpovědnosti zjevně došlo také na území České republiky.

5. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) na základě předložených listin a tvrzení žalobkyně. Žalovaný se totiž k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve směru případných tvrzení a prokazování opaku, zejména k existenci žalovaného nedoplatku, mu ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.

6. Soud dospěl ke skutkovému zjištění, které odpovídá žalobním tvrzením. Domněnka vlastnictví žalobkyní uváděných vozidel, resp. jejich provozování žalovaným vycházela ze sdělení Městského úřadu města Cheb o zapsání žalovaného jako vlastníka v registru silničních vozidel ve smyslu § 4 odst. 2 ZPOPV. Odeslání výzvy k placení potvrzuje dopis žalobkyně ze dne 30. ledna 2020 a doklad o doručení dne 14. února 2020 u obou žalovaných příspěvků.

7. Oba nároky žalobkyně na zaplacení příspěvku jsou zakotveny v § 4 odst. 1 ZPOPV. Jejich žalovaná výše odpovídala § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve spojení s § 4 odst. 5 ZPOPV.

8. Nárok na zaplacení nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvky je zakotven v § 4 odst. 4 ZPOPV a jejich žalovaná výše odpovídala § 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb., ve spojení s § 4 odst. 5 ZPOPV.

9. Nárok na zaplacení úroku z prodlení vychází z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) a jeho žalovaná výše odpovídala § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

10. Výrokem I. proto soud uložil žalovanému zaplatit částku 18 988 Kč, která se skládá ze žalovaných příspěvků v částkách 10 481 Kč a 8 507 Kč a nákladů spojených s mimosoudním vymáháním příspěvku v celkové částce 600 Kč, jakožto hmotněprávního příslušenství příspěvku ve smyslu § 513 OZ, a z těchto částek zákonný úrok z prodlení, když žalovaný se ocitl v prodlení s plněním peněžitého závazku splatného na základě výzvy věřitele (ve smyslu § 1985 OZ a § 4 odst. 7 ZPOPV). Lhůta pro zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

11. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria plného procesního úspěchu ve věci. V řízení byla zcela procesně úspěšná žalobkyně, a proto žalobkyni svědčí právo na plnou náhradu nákladů řízení vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem.

12. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu své zástupkyně po 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby, spočívajících ve výzvě k plnění, převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání ve věci. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupkyně žalobkyně za tři úkony po 100 Kč a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů své zástupkyně.

13. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady: na soudní poplatek v částce 800 Kč; na odměnu své zástupkyně, která je advokátkou (v souladu se závěry vyjádřenými mj. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. července 2017, sp. zn. 25 Cdo 1750/2017; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. sepis žaloby) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; na provozní výdaje zástupkyně žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, také v souladu se závěry vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu České republiky, například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001, po 100 Kč; na odvod daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad zástupkyně žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

14. Celkem se tedy jedná o náklady řízení v částce 1 768 Kč, které je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. O splatnosti náhrady těchto nákladů k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

15. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupkyně žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovanému, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. Takto případně vynaložené (neboť nebylo doloženo jejich zaplacení) náklady bylo totiž nutné hodnotit také jako neúčelné s ohledem na předmět činnosti žalobkyně, která se zabývá inkasováním příspěvku, který je předmětem řízení. V možnostech žalobkyně tedy jistě je vyzvat dlužníky k plnění jejich platebních povinností s upozorněním na možné soudní vymáhání pohledávky. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, č. j. 25 Co 192/2016-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, č. j. 25 Co 208/2017-94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, č. j. 25 Co 445/2015-55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, č. j. 25 Co 427/2015-47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.