15 C 17/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , IČO advokátkou sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bydliště nezjištěno hlášen k trvalému pobytu na adrese ohlašovny adresa ohlašovny anonymizováno o zaplacení 2 406 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 1 806 Kč a částku 99,19 Kč.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 600 Kč a částky 32,81 Kč.</b> <b>III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupkyně žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 745 Kč.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 3. listopadu 2021, na zaplacení částek 2 406 Kč a 132 Kč. Částka 2 406 Kč představovala nedoplatek pojistného za dobu od 27. listopadu 2020 do 12. dubna 2021 ve výši 1 806 Kč, poplatek za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění v částce 300 Kč a poplatek za vyhotovení a odeslání upomínky na dlužné pojistné po zániku pojištění v částce 300 Kč. Částka 132 Kč pak představovala úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné částky počítaný ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného do dne podání žaloby, tj. od 6. března do 3. listopadu 2021. Podle tvrzení žalobkyně uzavřeli účastníci v neuvedený den pojistnou smlouvu v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu, který je označen [číslo] s počátkem pojištění od [datum]. Jednalo se o pojištění vozidla tovární značky [značka a typ automobilu], [anonymizována dvě slova], [registrační značka], kdy předmětem smlouvy bylo [název pojistného produktu] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Sjednáno bylo první pojistné ve výši 1 688 Kč, které bylo splatné vždy první den kvartálního pojistného období. Pojištění zaniklo ke dni 5. března 2021 pro neplacení. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil. K poplatkům 300 Kč a 300 Kč pak žalobkyně uvedla, že byly mezi účastníky sjednány a mělo se jednat o paušalizované náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného. Oprávněnost nároku na sjednané poplatky přitom žalobkyně dovozovala ze smluvního ujednání účastníků, že pokud nebylo pojistné zaplaceno řádně a včas, je žalobkyně oprávněna požadovat vedle dlužného pojistného rovněž úrok z prodlení, náklady spojené s předčasným ukončením smlouvy a náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného, které jsou paušalizovány právě sjednanými poplatky.

2. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání nařízenému na den 21. září tr. se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

4. Předně je třeba uvést, že rozsah žalobních tvrzení byl minimální proto, aby soud byl vůbec schopen žalobu věcně projednat. Žalobkyně jednak neuvedla v podstatě žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné hodnotit sjednanou smlouvu jako pojistnou. Nesdělila totiž, co bylo předmětem smluveného závazku tak, aby bylo možné shodně s ní učinit právní hodnocení o uzavření pojistné smlouvy. Přívlastek pojistná je výsledkem právního posouzení, kdy je konkrétní ujednání podřazeno pod zákonem stanovený typ smlouvy. Z obchodního označení a právního hodnocení o tom, že předmětem ujednání mělo být pojištění vozidla (což nakonec z písemné smlouvy ani nevyplývalo; viz níže) nelze pochopitelně zjistit, na základě jakých skutečností (nahodilé události) by mělo být poskytnuto pojistné plnění. Jen z toho, že žalobkyně označila žalovaného jako pojistníka a sebe za pojistitele (což je ovšem opět jen právní hodnocení) lze usoudit, že to měl být právě žalovaný, kdo se měl ve smlouvě zřejmě zavázat platit žalované pojistné žalobkyni. Žalobkyně totiž tvrdila pouze to, že pojistné (odpovídající žalované jistině) mělo být sjednáno a mělo náležet žalobkyni. Podstatné pro rozhodnutí tak bylo, zda se ve smlouvě žalovaný skutečně zavázal žalobkyni cokoli platit podle žalobkyní specifikovaného smluvního ujednání.

5. Ohledně žalovaných poplatků by se na jednu stranu mohlo jevilo, že by se jedná o poplatky, tedy o sjednané plnění v konkrétní výši. Na druhé straně ovšem lze také žalobní tvrzení vyložit tak, že by mohlo jít o náklady spojené s uplatněním pohledávky na placení pojistného (přesněji žalované jistiny), jejichž náhrada mohla být sjednána v paušální výši. Ani jedna tato možná skutková verze však nebyla beze zbytku vysvětlena.

6. Zcela rozporné pak bylo tvrzení o běhu úroku z prodlení. Ten měl být žalován ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného. Právní hodnocení o splatnosti pojistného za pojistné období bylo žalobkyní vztaženo vždy k prvnímu dni pojistného období. Pojistné za období od 27. srpna 2020 tedy mělo být placeno do 27. srpna 2020. Přesto je úrok z prodlení žalován až od 6. března 2021, tedy po žalobkyní hodnoceném zániku pojištění.

7. Překleneme-li se přes tyto rozpory žalobních tvrzení a jejich právní hodnocení, které soudu umožňuje výklad ustanovení § 101 odst. 1 OSŘ, podle nějž soud není vázán právním hodnocením, nýbrž jen skutkovým vymezením žaloby, je zřejmé, že žalobkyně se zřejmě domáhala zaplacení sjednaného plnění, k němuž lze přiřadit také poplatky, se zákonným příslušenstvím. Netvrdila totiž nic o konkrétních (hmotněprávních) nákladech, jež by jí v souvislosti s uplatněním nároku na pojistné vznikly a ohledně částek 300 Kč a 300 Kč tudíž nejde o příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Vždy by se tedy mělo jednat o plnění peněžité povinnosti, k níž se žalovaný měl zavázat v písemné smlouvě účastníků. Bez ohledu na to, zda je možné skutková tvrzení podřadit pod právní režim nároku na pojistné podle § 2758 a násl. OZ, nebo se jednalo o smlouvu zákonem typově neupravenou, pramenila by platební povinnost žalovaného ze zásady: smlouvy zavazují (pacta sund servanda), vyjádřené pozitivně v § 1759 věta první OZ.

8. Na základě dokazování pak soud zjistil, že mezi účastníky byla sjednána smlouva, která obsahovala ujednání o pojištění, avšak odpovědnosti za újmu způsobenou provozem uváděného vozidla a asistenčních služeb, tedy nikoli vozidla samotného. Za uváděné pojistné období bylo sjednáno uváděné pojistné, které se žalovaný zavázal platit. Soud však nezjistil, že by ve smlouvě byla sjednána povinnost žalovaného platit žalobkyni poplatky 300 Kč a 300 Kč, nebo jakoukoli náhradu výdajů v této výši.

9. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nezaplatil žalované pojistné, poplatky, ani žalovaný úrok z prodlení, když žalovaný v tomto směru neuváděl tvrzení o případném opaku, ačkoli mu tuto povinnost předepisuje § 101 odst. 1 OSŘ.

10. Shora uvedené ujednání účastníků hodnotí soud souladně s žalobkyní jako pojistnou smlouvu. Její režim se ve vztahu k pojištění odpovědnosti řídil primárně ustanoveními § 3 a násl. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), (dále jen„ ZPOPV“) a ohledně dalšího pojištění a ve věcech tímto zákonem neupravených ustanoveními § 2758 a násl. OZ. Z dané smlouvy byla žalobkyně povinna vyplatit pojistnou částku oprávněné osobě v případě pojistné události. Žalovaný byl pak povinen hradit pojistné za pojištění odpovědnosti do konce kalendářního měsíce, v něž pojištění zaniklo, a to v souladu s § 13 odst. 2 ZPOPV a pojistné za ostatní pojištění za dobu, kdy pojištění trvalo v souladu s § 2782 odst. 1 OZ. Doba pro placení pojistného první den pojistného období byla určena § 2783 odst. 2 OZ.

11. Pojištění trvalo také v době, za kterou se žalobkyně domáhala zaplacení pojistného. Její nárok na zaplacení pojistného za žalovanou dobu trvání pojištění v uváděném období v poměrné výši 1 806 Kč je tedy důvodný. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku, má žalobkyně právo nejen na zaplacení nedoplatku pojistného, ale také na úhradu úroku z prodlení z této částky za požadované období podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě výrokem I. vyhověl i v tomto rozsahu, tj. i ve vztahu k částce 99,19 Kč, představující tento úrok z prodlení z částky 1 806 Kč za žalované úročené období. Lhůta pro splnění uložené povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

12. Ve zbytku nebylo možné uvažovat o platební povinnosti žalovaného, pokud byla hodnocena jako poplatky. Sjednání takové povinnosti totiž soud po dokazování nezjistil. Stejný závěr dopadá i na případ, kdy by měly být náklady na vymáhání pohledávky (jako hmotněprávní příslušenství ve smyslu § 513 OZ) nahrazovány paušálně, tedy bez ohledu na skutečnou výši nákladů. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz) který se stejným výsledkem posoudil nárok na náhradu nákladů za řešení škodné události. Vycházela-li tato žalovaná povinnost ve spotřebitelském smluvní vztahu z příloh smlouvy o hlavním závazku (podle žalobkyně ze sazebníku) nebylo možné žalobě vyhovět s ohledem na § 1817 OZ, neboť žalobkyně netvrdila, že by žalovaný s touto konkrétní platební povinností výslovně souhlasil. Soud proto pro neunesení důkazního břemene (§ 120 odst. 1 OSŘ) a břemene tvrzení (§ 101 odst. 1 OSŘ) žalobu v této části výrokem II. zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením této částky, byl stejným výrokem zamítnut také úrok z prodlení ve zbývající části 32,81 Kč.

13. O náhradě nákladů soud rozhodl výrokem III. v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce 1 806 Kč s úrokem z prodlení a žalovaný byl procesně úspěšný v částce 600 Kč s úrokem z prodlení. Míra procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěného celkového součtu peněžitého předmětu řízení ve výši 2 406 Kč činila 75 % a míra procesního úspěchu žalovaného 25 %. Žalobkyně má proto právo na náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru 50 %.

14. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu své zástupkyně za tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, ve výzvě k plnění a písemném podání ve věci (podání žaloby), vždy po 1 000 Kč za každý tento úkon. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupkyně žalobkyně za tyto tři úkony po 300 Kč a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z těchto částek mimo soudního poplatku.

15. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ náklady na soudní poplatek v částce 400 Kč; odměnu své zástupkyně, která je advokátkou, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 15. květ-na 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněném pod č. 73/ 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci, 2. výzva k plnění a 3. sepis žaloby) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; provozní výdaje zástupkyně žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu po 100 Kč v souladu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001 a na náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad zástupkyně žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

16. Celkem se tedy jedná o základ náhrady nákladů řízení v částce 1 489 Kč. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit z těchto nákladů poměrnou část 745 Kč (~ 50 %). O splatnosti k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

17. Nakonec je, s ohledem na zjevně jiné právní hodnocení žalobkyně ohledně aplikace právní úpravy náhrady nákladů řízení, nutné doplnit vysvětlení důvodu použití ustanovení § 14b advokátního tarifu. To vyplývá z toho, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (§ 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), v řízení je předmětem řízení peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč (§ 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu) a v řízení byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení (§ 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu). Protože ve smyslu závěrů vyjádřených v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016, sp. zn. 17 Co 281/2016, (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 53/2018 část občanskoprávní a obchodní, dostupném na htps://sbirka.nsoud.cz) nedošlo při činnosti advokátní zástupkyně žalobkyně k podrobné individualizaci případu v žalobě, nebo zjevné aktivní účasti této zástupkyně na shromažďování podkladů (např. zadávání posudků, zajišťování svědků), není důvod paušální náhradu přiznávat podle jiné právní normy. Nalézacímu soudu je z vlastní činnosti známo, že žalobkyně v podstatě stejnými žalobami uplatňuje své nároky na zaplacení pohledávek ze smluv o pojištění v obdobných případech, které se liší jen označením žalovaného, výší pojistného a poplatku, splatností a pochopitelně s ohledem na různé plnění platebních povinností žalovanými i žalovanou částkou. Odůvodnění žalobních návrhů je však jinak stejné. Soud připouští, že žalobkyně je účastníkem i dalších soudních sporů, které se od věci projednávané v nadepsaném řízení liší. To samo však zjevně nemůže způsobit aplikaci jiné procesní úpravy náhrady nákladů tohoto řízení.