15 C 175/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 1 518 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1 518 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za období od 19. května 2020 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 1 518 Kč ve výši 10 % za období od 22. prosince 2019 do 18. května 2020.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 500 Kč.</b> Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 6. května 2020, ve znění doplnění a návrhu na připuštění změny žaloby ze dne 26. října 2020, jemuž bylo vyhověno usnesením zdejšího soudu ze dne 6. listopadu 2020, čj. 15 C 175/2020 - 30, na zaplacení částky 1 518 Kč jakožto nedoplatku složené pohledávky na cenu jízdného ve výši 18 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Platební povinnost žalované dovozovala žalobkyně z toho, že žalovaná měla cestovat bez platného jízdního dokladu dopravním prostředkem provozovaným žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to dráhou dne 7. prosince 2019 v čase 23:05 hodin na lince [číslo]. Žalovaná jízdné, ani přirážku k jízdnému, která jí byla uložena při přepravní kontrole neuhradila. Výše pohledávek odpovídá tarifu a smluvním přepravním podmínkám přepravkyně. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto částek podle výroků I. a II. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a stejně jako žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 16. června tr. Před hodnocením skutkového stavu soud zjistil, že žalobkyně označovala důkazy jen v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Takto označila k důkazu zápis o provedené přepravní kontrole, výzvu k plnění a hlášení o provedené přepravní kontrole. V dalším podání ze dne 26. října 2020 žalobkyně žádné důkazy výslovně neoznačovala, ačkoli k tomu byla výslovně vyzvána usnesením zdejšího soudu ze dne 16. října 2020, čj. 15 C 175/2020 – 11. K tomuto podání byly připojeny opět elektronické písemnosti, které žalobkyně označila jen jako přílohy. Protože žalobkyně v tomto podání výslovně odkazovala na své smluvní přepravní podmínky a tarif, které byly právě částí příloh tohoto podání a protože žalobkyně nebyla v řízení kvalifikovaně zastoupena, vyhodnotil soud podání podle jeho obsahu jako označení dalších dvou důkazních prostředků, které pak na jednání provedl. Na základě dokazování soud dospěl ke skutkovému zjištění, jež odpovídá žalobním tvrzením, týkající se jízdy žalované uváděným dopravní prostředkem a výše jízdného a přirážky k němu. Tato tvrzení byla prokázána zápisem o provedené přepravní kontrole podepsaným žalovanou. Výše jízdného pak vyplývá z tarifu žalobkyně a výše přirážky k němu vyplývá ze smluvních přepravních podmínek, které odkazují na svou přílohu - ceník, který výši přirážky stanoví. Soud však nemá za prokázané, že by žalované bylo žalobkyní uloženo zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému dříve, než výzvou ze dne 4. května 2020. Zápis o provedené přepravní kontrole, jako jediný písemný doklad podepsaný žalovanou, totiž nic o uložení platební povinnosti nestanoví. Soud tedy vycházel toho, že první výzva žalobkyně k zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému byla obsažena v dopisu ze dne 4. května 2020, který byl podle připojené poštovní obálky doručován žalované až dne 17. května 2020, když žalobkyně o jiném způsobu doručení nic neuváděla. Shrneme-li uvedené skutkové zjištění, k němuž soud dospěl na základě označených důkazů, pak je zřejmé, že žalovaná použila dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu, neboť žalovaná netvrdila, že by jízdním dokladem disponovala. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovanou ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně dne 17. května 2020 uložila žalované zaplatit jízdné 18 Kč, které odpovídá tarifu přepravkyně a přirážku k jízdnému v částce 1 500 Kč, odpovídající přepravním podmínkám přepravkyně. Právně tedy lze hodnotit, že byť žalovaná použila dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu a netvrdila přitom, že by chtěla využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměla), došlo mezi přepravkyní a žalovaným k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, (dále jen„ PŘ”) neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, jenž je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Protože se žalovaná při této přepravě neprokázala platným jízdním dokladem, využila žalobkyně svého práva zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“) a uložila žalované povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Jde o zvláštní deliktní povinnost žalované za porušení povinnosti cestovat při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaná nesplnila tuto svou povinnost bez zbytečného odkladu po doručení výzvy podle § 1958 OZ a ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinna zaplatit nejen jízdné a přirážku k jízdnému za porušení přepravního řádu, ale podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., také žalovaný úrok z prodlení. Neuhrazením jízdného a přirážky se žalovaná totiž dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po něm od prvního dne prodlení úrok z prodlení. Žalovaná byla povinna platit bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následující den po doručení výzvy, tj. 18. května 2020. K prodlení žalované s placením tak došlo až od 19. května 2020. Žalobkyní uváděný odkaz v doplnění žaloby na čl. 4 odst. 12 smluvních přepravních podmínek není v této souvislosti významný, protože smluvní přepravní podmínky řeší jen dobu pro zaplacení přirážky a její výši. Samotný vznik povinnosti je však vždy vázán na jednání přepravkyně, jímž je povinnost k placení uložena. Ke splatnosti pochopitelně nemůže dojít dříve, než povinnost vznikne. V daném případě je navíc významné, že ve smyslu výše citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky mají nároky žalobkyně právní původ ve smlouvě účastnic. V tomto smluvním vztahu tedy vystupovala žalobkyně na straně dodavatele profesionálka, podnikající v oboru přepravy osob a na straně odběratele žalovaná, ve vztahu k níž nebylo tvrzeno, že by přepravu využívala v souvislost se svou podnikatelskou činností. Závazkový vztah účastnic je tak nutno hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 419, 420 a 1810 a násl. OZ. Podle § 1817 OZ přitom platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Protože žalobkyně nic o výslovném souhlasu žalované s povinností platit přirážku k jízdnému netvrdila, nelze při právním hodnocení vzniku nároku na její placení vycházet z přílohy smlouvy, a to ani ohledně splatnosti, nýbrž z obecné právní úpravy obsažené ve výše citovaných ustanoveních. Z těchto všech důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě na zaplacení žalované jistiny a žalovaného úroku z prodlení za dobu prodlení žalované. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl. Výrok III. o náhradě nákladů je odůvodněn § 142 odst. 3 OSŘ, podle kterého lze přiznat náhradu těchto nákladů i částečně procesně neúspěšnému účastníku, je-li míra jeho procesního neúspěchu jen nepatrná. Tato situace nastala u žalobkyně a proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení potřebných k uplatnění svého práva. Nahrazované náklady řízení žalobkyně spočívají podle § 137 OSŘ v hotovém výdaji za soudní poplatek ve výši 400 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ a v paušální náhradě provozních výdajů ve výši 100 Kč za písemné podání ve věci samé - podání žalobního návrhu podle § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Další žádaná paušální náhrada nákladů – paušální odměna ve výši 100 Kč nebyla žalobkyní vysvětlena. Proto nebylo možné tuto částku hodnotit jako výdaj vynaložený k účelnému uplatnění práva před soudem (§ 142 odst. 1 OSŘ). Soud tak v tomto rozsahu žalovanou k náhradě nevázal. Lhůty pro splnění ukládaných povinností byly stanoveny podle § 160 odst. 1 OSŘ.