15 C 186/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul . jméno příjmení , IČO advokátkou sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 7 899 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 7 899 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 5 985 Kč za období od 21. prosince 2019 do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne 28. srpna 2020, ve znění jejího doplnění ze dne 5. dubna tr., se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení pohledávek v celkové výši 7 899 Kč. V odůvodnění žaloby uvedla, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky č. [číslo smlouvy] ze dne 24. května 2016 poskytovala žalované v odběrném místě na adrese jejího bydliště (dle záhlaví rozsudku) služby – dodávky elektřiny, za které se žalovaná zavázala hradit žalobkyni dohodnutou cenu. Žalobkyně tedy vyúčtovala poskytnutou službu za období od 12. ledna do 29. listopadu 2019 těmito fakturami: [číslo] ze dne 21. října 2019 na částku 200 Kč jako poplatek za upomínku ze dne 21. října 2019 na zaplacení dlužné částky 3 160 Kč, účtovaný v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami ve výši stanovené ceníkem poplatků žalobkyně, [číslo] na částku 807 Kč jako náklady spojené s přerušením dodávky, účtovaný v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami ve výši stanovené ceníkem poplatků žalobkyně, [číslo] na částku 1 815 Kč jako poplatek 907,50 Kč za odpojení – elektřina a poplatek 907,50 Kč za opětovné připojení – elektřina, účtované v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami ve výši stanovené ceníkem poplatků žalobkyně, a [číslo] na částku 5 985 Kč za spotřebu 2,72 MWh elektřiny ve výše uvedeném období. Podle žalobkyně byla žalovaná neúspěšně vyzvána k zaplacení těchto pohledávek (dlužné částky), resp. u pohledávek z faktury [číslo] bylo žádáno jen zaplacení poplatku za odpojení v částce 6907,50 Kč, doručením uváděných faktur a přípisem ze dne 27. července 2019 Tyto pohledávky proto byly předmětem tohoto řízení. Stejnou žalobou se pak žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. s vysvětlením, že počátek prodlení žalobkyně odvozuje ode dne následujícího po splatnosti faktury, tedy ode dne 21. prosince 2019.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání nařízenému na den 7. dubna tr. se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že důvodné nemohou být nároky na zaplacení poplatků, které vycházely jen z obchodních podmínek žalobkyně. Žalobkyně totiž neuvedla nic, z čeho by bylo možné hodnotit závaznost obchodních podmínek jiného subjektu pro žalovanou. Soud proto nemohl dospět k závěru, že by žalovanou v tomto směru tížila žalovaná právní povinnost.

4. Zbývá tedy se dále zabývat tím, zda žalovanou tíží povinnost platit žalobkyni částky 5 985 Kč. Podle žalobních tvrzení se žalovaná ve smlouvě s dodavatelkou energií zavázala platit dohodnutou cenu. Protože žalobkyně odkazovala na smlouvu o dodávkách elektřiny, vycházel soud ve vztahu k tomuto nároku ze zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Podle § 50 tohoto zákona platí, že smlouvou o dodávce elektřiny se zavazuje obchodník s elektřinou nebo výrobce elektřiny dodávat elektřinu jinému účastníkovi trhu s elektřinou a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit za ni cenu. Cena za elektřinu, resp. služby spojené s její dodávkou měla být mezi účastnicemi dohodnuta. To odpovídá také právní úpravě koupě, obsažené v § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), jímž se vztah účastnic podle uváděné smlouvy podpůrně řídí ve věcech, neupravených energetickým zákonem, když předmětem koupě byla elektřina a její prodej je veřejnoprávně regulován. Lze tedy uzavřít, že na základě uváděné smlouvy vznikla prodávající povinnost dodávat kupující předmět koupě, tj. služby spojené s dodávkami elektřiny, a kupující povinnost hradit prodávající jejich cenu. Kupní cena přitom musela být podle § 2080 OZ ujednána přímo, nebo alespoň způsobem jejího určení.

5. Soud z žalobkyní předložené písemné smlouvy nezjistil ujednání o tom, že by se žalovaná zavázala platit žalobkyni právě částku 5 985 Kč. Je tedy zřejmé, že cena dodané elektřiny se měla stanovit teprve později na základě jiných kritérií. Ty však žalobkyně blíže nevysvětlila a nebylo tedy možné posoudit, zda požadovaná cena odpovídala ujednání smluvních stran. Pokud snad bylo stanovení ceny závislé na množství dodané, resp. odebrané elektřiny, čemuž by odpovídalo tvrzení žalobkyně o vyúčtování ceny, pak soud nezjistil, že by se tak stalo právě v množství uváděném žalobkyní. K prokázání tvrzení o konkrétním rozsahu poskytnutých služeb žalobkyně konkrétní důkaz neoznačila. Všechny důkazy byly označeny jen obecně ke všem svým skutkovým tvrzením, týkajícím se nedoplatku za elektřinu, resp. konkretizaci se dostalo jen k tvrzením o doručení faktur. I tak je však možné uzavřít, že žádný z žalobkyní označených důkazů předmětné tvrzení prokázat nemohl. Ohledně faktur (jež jsou účetním dokladem dodavatelky) žalovaná nijak neosvědčovala správnost údajů v nich uvedených. Faktura (vyúčtování) dodavatele přitom nemá charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejího obsahu. Obsah (správnost) účtování žalované ceny (zejména rozsah účtovaných dodávek a regulované platby) v této listině (písemnosti) je proto nutné podle § 565 a násl. OZ prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen procesní protistranou. Průkaznost nelze v takových případech dovodit z toho, že příjemce energie má případně možnost reklamovat případné chyby či svůj nesouhlas s vyúčtováním. Pasivitu žalované v tomto ohledu jistě nelze považovat za konkludentní vyjádření souhlasu. Žádný právní předpis totiž takový následek s nečinností dlužníka nespojuje. Při zjišťování těchto základních skutkových tvrzení zjevně nemohou mít žádanou důkazní hodnotu ani výzvy žalobkyně k plnění, ale ani smlouva o dodávkách energie v nespecifikovaném množství do budoucna.

6. Aby byla kupní cena splatná, tj. aby právo na její zaplacení vzniklo a dospělo do nároku, je nezbytné také tvrdit, že žalobkyně poskytla žalované služby v uváděném rozsahu a že tyto služby v souladu se smlouvou žalované vyúčtovala, tj. vyzvala ji k placení se specifikací žádané ceny. Žalobkyně tvrdila, že služby byly poskytnuty v určitém rozsahu a že jejich cena byla žalované podle smlouvy vyúčtována. Onen způsob účtování podle smlouvy nebyl žalobkyní vysvětlen a soud jej nezjistil ani ze smlouvy samotné. Ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ je zřejmé, že čas plnění je závislý na době, která je ujednána, či jinak stanovena. Žalobkyně ovšem netvrdila nic o tom, do kdy byla podle ujednání (smlouvy) žalovaná povinna vyúčtovanou částku zaplatit, anebo zda, a pokud ano, kdy konkrétně byla žalované doručena výzva k placení ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Není tedy jasné, na jakém skutkovém základě žalobkyně žalovala úrok z prodlení již od 21. prosince 2019. Vyúčtováním je podle obvyklého významu tohoto slova nutno rozumět vysvětlení stanovení ceny, nikoli samotnou výzvu k plnění, byť ani ohledně vyúčtování žalobkyně nic o doručení žalované netvrdila (viz § 570 odst. 1 OZ). Údaj o splatnosti na účetním dokladu, jímž faktura je, nic o doručení výzvy k plnění nevypovídá.

7. Ze všech těchto důvodů (odstavce 4. až 6. odůvodnění) je tedy zřejmé, že nebylo možné vyhovět ani žalobě na zaplacení částky 5 985 Kč.

8. Vzhledem k výše uvedenému soud výrokem I. žalobu na zaplacení žalovaných pohledávek v celkové částce 7 899 Kč zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, jež žalobkyni tížilo ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu.

9. Ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soud jen pro úplnost vysvětlení uvádí, že ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 OSŘ ukládá účastníkům povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se účastník (zde žalobkyně) dovolává. Soud nemůže před právním hodnocením za navrhovatele skutková tvrzení domýšlet a nemůže ani vycházet jen pouze ze skutkových (neprokázaných) tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní, zákonem předepsané podmínky. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že podle § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ břemeno důkazní tíží vždy toho z účastníků, který pozitivní tvrzení o skutečnosti uplatňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Stejně jako u hodnocení hmotněprávní pasivity žalované, nelze ani z její procesní pasivity dovozovat jiné právní následky, než které zákon výslovně stanoví. Proto není možné uzavřít, že elektřina byla žalované v tvrzeném množství dodána, nebo že tvrzené dodávky byly správně účtovány, protože žalovaná se nijak proti těmto procesním tvrzením žalobkyně nebránila. Ohledně významu procesní pasivity žalované lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007.

10. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, či v rozsudku téhož odvolacího soudu 21. ledna 2020, čj. 13 Co 314/2019-172, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 90/2017, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, resp. měl by poučit žalobce ve smyslu § 118a OSŘ i při jeho neúčasti na nařízeném jednání, pokud do té doby se soudem aktivně spolupracoval, nalézací soud k žádosti žalobkyně uvádí, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti o činění jakékoli procesní výzvy a odročení jednání. Vzhledem k zákonné koncentraci pro uplatnění skutkových tvrzení a navrhování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ a povinnosti poučit účastníky podle § 118a OSŘ jen při nařízeném jednání navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace na jednání nepřítomné žalobkyně. Byť byla otázka koncentrace pro uplatnění tvrzení a označení důkazů a otázka poučovací povinnosti odvolacím soudem v odkazovaném rozsudku čj. 13 Co 314/2019-172 vysvětlena jinak, vychází nalézací soud při tomto hodnocení ze závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. května 2019, čj. 32 Cdo 2693/2017 - 106, a ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014 - 37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz Search/Search).

11. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.