15 C 187/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 923,06 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částek 19 932,45 Kč, 1 200 Kč a 1 790,61 Kč s úrokem 21,99 % z částky 19 932,45 Kč a s úrokem z prodlení 8,25 % z částky 22 923,06 Kč za období od 17. září 2021 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 13. dubna tr., se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 22 923,06 Kč, představující v částce 19 932,45 Kč nevrácený úvěr, v částce 1 200 Kč smluvní poplatky a v částce 1 790,61 Kč záporný zůstatek na účtu. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala zaplacení úroku 21,99 % z nevráceného úvěru za období od 17. září 2021 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z téže částky a z částky 1 790,61 Kč za stejné období. K odůvodnění žaloby na vrácení úvěru s úrokem a placení poplatků žalobkyně uvedla, že podle smlouvy o bankovních produktech a službách uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ banka“) a žalovaným dne [datum] se banka zavázala poskytnout žalovanému ode dne [datum] kontokorentní úvěr k běžnému účtu č. [bankovní účet] do výše úvěrového limitu 20 tis. Kč s úrokem 21,99 % ročně. Součástí smlouvy měly být produktové podmínky, sazebník poplatků a všeobecné obchodní podmínky banky. Žalovaný se měl ve smlouvě zavázat udržovat kreditní obrat na účtu a nepřekračovat úvěrový limit. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a překročil úvěrový limit. Proto banka využila svého práva a dne 11. září 2020 převedla aktuální výši nepovoleného přečerpání úvěru na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet] k jeho uhrazení v pravidelných splátkách, což žalovanému oznámila s uvedením výše a počtu splátek. Žalovaný však dlužnou částku nesplatil. Proto banka opět využila svého práva a v souladu s produktovými podmínkami prohlásila úvěr za ihned splatný kde dni 11. září 2020. K odůvodnění žaloby na zaplacení 1 790,61 Kč žalobkyně uvedla, že (zřejmě) podle stejné smlouvy žalovaného s bankou se banka zavázala vést pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet], provádět na tomto účtu vklady a výplaty podle pokynů žalovaného a aktuální zůstatek na účtu úročit. Žalovaný se pak měl zavázat svěřit peněžní prostředky bance, dodržovat podmínky sjednané v dispozicích smlouvy, udržovat na účtu nejméně minimální zůstatek a platit za vedení účtu poplatky podle sazebníku. Žalovaný neudržel na účtu minimální zůstatek a dostal se do nepovoleného záporného zůstatku, který nevyrovnal. Banka proto využila svého práva a smlouvu vypověděla ke dni 1. dubna 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu. Žalovaný však dluh nezaplatil. Ohledně své aktivní věcné legitimace žalobkyně odkazovala na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum], uzavřené mezi ní a bankou. Žaloba na placení úroku z prodlení nebyla blíže odůvodněna.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) a její zástupce se nedostavil ani k nařízenému jednání.

3. Již ze žalobních tvrzení je zřejmý nesoulad jednání zainteresovaných subjektů s uplatněným nárokem. Žalobkyně se zmínila o poskytnutí úvěrových peněz (nikoli o závazku peníze poskytnout) žalovanému jen nepřímo tím, že žalovaný měl překročit sjednaný úvěrový limit. K tomu logicky mohlo dojít jen převzetím peněz žalovaným. Nelogické je ovšem hodnotit jednání žalovaného spočívající v přijetí 19 932,45 Kč jako překročení limitu 20 tis. Kč a tedy jako porušení smluvní povinnosti, pro které byla bankou využita její práva pramenící z neuvedeného zdroje. Toto„ překročení“ současně mohlo být jediným důvodem pro převedení pohledávky banky na úvěrový účet. O povinnosti žalovaného splácet 19 932,45 Kč se totiž žalobkyně zmínila teprve v souvislosti s tímto převodem, nikoli dříve. Proto žalovaný nemohl povinnost splácet úvěr dříve porušit. Splácení částky hodnocené jako úvěr tedy zjevně nemělo být sjednáno, nýbrž následně (tedy po poskytnutí peněz) jednostranně určeno bankou ve výzvě ke splácení. Není tedy zcela jasné, na jakém skutkovém základě žalobkyně právně hodnotila smlouvu banky s žalovaným jako úvěr. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) je totiž základní náležitostí smlouvy o úvěru ujednání o povinnosti úvěrovaného vrátit úvěr a toto ujednání se předpokládá, i kdyby se jednalo o poskytnutí peněz z účtu ve smyslu § 2665 OZ. Žalobní tvrzení tedy vypovídala o sjednání jiné smlouvy typu zápůjčky, která měla být vrácena na výzvu (výpověď) zapůjčitele ve smyslu § 2393 OZ. Pokud by tedy banka přenechala žalovanému 19 932,45 Kč a následně jej vyzvala k jejich vrácení po splátkách s placením sjednaného úroku, bylo by možné povinnost žalovaného v této části právně dovodit.

4. Stejně tak by bylo možné podle žalobních tvrzení hodnotit i právní povinnost žalovaného zaplatit částku 1 790,61 Kč, která měla být záporným zůstatkem na účtu, vedeného pro žalovaného bankou. Pokud totiž ohledně této částky nedošlo k ujednání o umožnění výběru hotovosti nebo převodu peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků podle § 2665 OZ, pak by se žalovaný na úkor banky obohatil bez právního důvodu a toto obohacení by byl povinen vydat podle 2991 odst. 1 OZ.

5. Naopak již ze žalobních tvrzení je zřejmá nedůvodnost nároku na placení poplatků 1 200 Kč. Žalobkyně se totiž nezmínila o sjednání povinnosti žalovaného zaplatit bance tyto konkrétní poplatky. Takové tvrzení bylo uplatněno jen u smlouvy o účtu, byť z ní poplatky žalovány nebyly. Žalobkyně jen obecně poukazovala na sazebník poplatků. Ten, byť formálně měl být součástí smlouvy, je ovšem zjevně jen vedlejším smluvním dokumentem. Hlavním smluvním závazkem přitom mělo být ujednání o přenechání peněz bankou, nikoli placení poplatků. A protože žalobkyně netvrdila, že by žalovaný měl smlouvu o účtu či smlouvu o přenechání peněz s bankou sjednat v souvislosti se svou podnikatelskou činností, bylo nezbytné, aby ve smyslu § 1817 OZ dal výslovný souhlas s placením každého konkrétního poplatku, nikoli jen obecně s přiřazením jiného dokumentu banky ke smlouvě. Tvrzení o výslovném souhlasu žalovaného s placením poplatků 1 200 Kč uplatněno nebylo, a proto soud žalobu v tomto rozsahu výrokem I. zamítl.

6. Dokazováním na jednání konaném dne 19. prosince tr. soud zjistil ujednání o postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni, nikoli však již další skutečnosti tvrzené žalobkyní ohledně přenechání (poskytnutí) částek 19 932,45 Kč a 1 790,61 Kč. Žalobkyně neuváděla žádné konkrétní skutečnosti, jak k přenechání peněz mělo dojít. Tedy zda o ně žalovaný požádal, zda dal příkaz k jejich vyplacení, nebo převodu apod. K prokázání jen obecného tvrzení o přečerpání, resp. o dospění do záporného zůstatku, žalobkyně označila tyto důkazní prostředky: oznámení o otevření úvěrového účtu ke splacení kontokorentního úvěru, produktové podmínky žalobce, oznámením banky o prohlášení úvěru za splatný, výpis z běžného účtu žalovaného, výpis z úvěrového účtu, dispozice ke smlouvě, oznámením o vypovězení smlouvy o běžném účtu a sazebník. Důkazní hodnota produktových podmínek žalobkyně (nikoli banky) nebyla soudu ozřejměna a sazebník také zjevně nemohl prokázat tvrzení o konkrétním předání peněz. Obě oznámení banky pak měla být vyhotovena až v době po tvrzeném přenechání těchto peněz. Žalovaný přitom ve smyslu § 565 OZ nijak nepotvrzoval nejen správnost jejich obsahu, ale ani správnost výpisů z účtů. Proto nemohla ani jedna z těchto písemností předmětnou skutečnost prokázat. Oznámení o otevření úvěrového účtu ke splacení kontokorentního úvěru (jež bylo zřejmě obsaženo v dopise banky ze dne 15. září 2020, připojeném k žalobnímu návrhu připojeno jako elektronická příloha s názvem [název elektronického souboru]) navíc neobsahovalo ani žalobkyní tvrzenou výzvu ke splácení úvěru, nýbrž výzvu k zaplacení celé částky 19 932,45 Kč najednou do 29. září 2020. I kdyby tedy bylo možné vycházet z obsahu obou smluv žalovaného s bankou o tom, že se banka zavázala přenechat žalovanému 19 932,45 Kč a o tom, že žalovanému vedla účet, samotné přenechání peněz již zjištěno nebylo. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i ohledně žalované povinnosti zaplatit částky 19 932,45 Kč se smluvním úrokem a 1 790,61 Kč.

7. Pro nedostatek zjištění o prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu (§§ 1968 a 1970 OZ) nemohla být důvodná také žaloba na placení úroku z prodlení. Soud tak stejným výrokem zamítl žalobu také v tomto rozsahu.

8. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení o skutečnostech, na nichž žalobkyně staví nárok na placení poplatků a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (přenechání peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby tvrdil cokoli, z čeho by snad jeho poplatková povinnost vyplývala, nebo aby tvrdil, že žádné peníze nepřevzal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání pouhým právním hodnocením žalobkyně o povinnosti platit poplatky a tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky, dokládaných soukromými jednostrannými záznamy o finančních obratech. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem (při vyhovění žalobě po uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo.

9. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit v souladu s § 118a odst. 1 a 3 OSŘ o tom, že její tvrzení dosud nejsou úplná a že i ta uplatněná dosud nebyla prokázána s výzvou ke splnění těchto procesních povinností. Poučení podle § 118a OSŘ soud poskytuje zásadně při jednání, nikoli před ním (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search, a z mnoha rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, viz také např. usnesení ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, ze dne 9. března 2022, čj. 25 Co 66/2022-76, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 67/2021, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014)). To platí zvláště u advokátně zastoupeného účastníka (viz § 118a odst. 4 OSŘ). Ostatně potřeba k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyplyne najevo pravidelně právě až na jednání poté, co soud provede dokazování podle dosud uplatněných návrhů a tvrzené skutečnosti právně posoudí. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37.

10. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.