15 C 188/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 774 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 774 Kč a částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 1 074 Kč za období od 30. září 2020 do zaplacení.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 30. března 2021, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 074 Kč s dalším příslušenstvím podle výroku

I. K odůvodnění žaloby uvedla, že k nákladnímu automobilu do 3,5 tuny, registrační značka, VIN: anonymizováno, jehož vlastníkem, resp. provozovatelem byla žalovaná, nebylo v době od 25. ledna do 2. února 2020 uzavřeno pojištění odpovědnosti, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 6 a 7 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení příspěvku 86 Kč denně, tj. celkem 774 Kč, vypočteného podle vyhlášky č. 205/1999 Sb. a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena stejnou vyhláškou, neboť žalovaná tyto částky žalobkyni dosud nezaplatila, přestože k tomu byla písemně vyzvána. Žalobkyně právně hodnotila, že splatnost žalovaných částek (podle žalobkyně splatnost výzvy) nastala dne 29. září 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok dále zdůvodnila. Soud při posouzení věci vycházel z právního názoru o tom, že řízení o zaplacení příspěvku je občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeného pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným. V tomto smyslu je tedy zřejmé, že soud rozhodoval o soukromoprávním nároku. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce, se ani nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 14. února tr. Po provedeném dokazování soud neměl za prokázané, že žalovaná byla v rozhodné době vlastnicí, či provozovatelkou předmětného vozidla. Žalobkyně v této souvislosti konstatovala, že údaj o vlastnictví zjistila v souladu s § 15 ZPOPV a že vozidlo bylo evidováno v registru vozidel. Tvrzení o vlastnictví a provozování, resp. o skutečnostech, z nichž lze vlastnické či užívací právo žalované dovodit, žalobkyně prokazovala písemnou informací z registru vozidel, sdělenou jí ministerstvem dopravy. K důkazu však předložila písemnost, obsahující pouze identifikační údaje o žalované a předmětném vozidle. Písemnost nebyla nikým autorizována a neobsahovala ani jakýkoli údaj o potvrzení správnosti jejího obsahu žalovanou. Žalobkyně přitom v tomto řízení nevystupuje jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011), a proto je nutné na její tvrzení a její písemnosti pohlížet jako na tvrzení kteréhokoli jiného účastníka soudního řízení. Jiný postup by totiž odporoval zásadě rovnosti účastníků vyjádřené v § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Podle tvrzení žalobkyně byl sice údaj o vlastnictví vozidla (a tedy zřejmě i ona písemná informace) získán z veřejnoprávního informačního zdroje vedeného orgánem státní správy (ministerstvem dopravy), toto tvrzení však žalobkyně nijak neprokazovala. V této souvislosti soud podotýká, že i v případě důkazní nouze lze o žalobě rozhodnout jen na základě skutkových tvrzení, například rozsudkem pro zmeškání či rozsudkem pro uznání, pokud jsou pro jeho vydání splněny procesní podmínky. Takové podmínky však v tomto řízení splněny nebyly, neboť žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala, a byť k prvnímu jednání ve věci nedostavila, nemohla učinit nezbytný návrh na vydání rozsudku pro zmeškání ani nepřítomná žalobkyně. Soud byl také připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá. Ani toto poučení však nebylo možné nepřítomné žalobkyni poskytnout. Podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ tíží žalobce nejen břemeno tvrzení, ale také břemeno důkazní. Žalobce tedy má povinnost tvrdit veškeré skutečnosti, které jsou významné pro zjištění jeho žalovaného práva a prokazovat to, co k odůvodnění svého žalovaného nároku tvrdí. Pokud tuto procesní povinnost nesplní, nemůže být v nalézacím sporném řízení procesně úspěšný. To je hlavní rozdíl mezi tímto řízením a řízením rozkazním, které neúspěšně skončilo po marném pokusu soudu doručit elektronický platební rozkaz žalované do vlastních rukou. Právě nařízení jednání ve věci muselo žalobkyni signalizovat, že o žalobě nelze rozhodnout jen na základě předložených listin. Řízení před soudem je zásadně ústní (viz § 6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a nelze proto očekávat, že soud bude korespondovat s účastníky tak, aby jim předem sděloval svá stanoviska a navedl je k plnění všech procesních povinností. V daném případě bylo toto možné posouzení procesních souvislostí žalobkyni jistě známo z jiných řízení, jež byla před zdejším soudem ve stejném obsazení vedena o jejích žalobách stejného druhu. Žalovaný nárok byl postaven na tom, že žalovaná, jakožto vlastník či provozovatel vozidla nesplnila svou povinnost provozovat vozidlo pouze se současným sjednáním smlouvy o pojištění odpovědnosti, jak předvídá zákon v § 3 odst. 2 ve spojení s § 1 odst. 2 ZPOPV. Žalobkyně tedy musela předně prokázat takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné vlastnictví či provozování předmětného vozidla žalovanou. Tuto povinnost nesplnila, a proto nebylo možné jejímu návrhu ve věci vyhovět pro neunesení důkazního břemene. Soud proto žalobu na zaplacení příspěvku do fondu žalobkyně podle § 24c odst. 1 ZPO výrokem I. zamítl, když neshledal na základě žalobních tvrzení ani jinou povinnost žalované k placení žalované částky. Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalované k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 4 odst. 4 ZPOPV) a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 OSŘ).