15 C 192/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul . jméno příjmení , IČO advokátem sídlem Národní číslo , obec , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 524 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 24 Kč a částky 129,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 24 Kč za období od 5. června 2020 do zaplacení. <b>II. Soud zastavuje řízení o žalobě na zaplacení částky 1 500 Kč.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 7. září 2020 na zaplacení ceny jízdného a přirážky k jízdnému, uložené žalovanému žalobkyní při přepravní kontrole žalovaného dne 4. června 2020 [typ dopravního prostředku] [anonymizována tři slova], kdy se žalovaný podle žalobkyně neprokázal platným jízdním dokladem, ačkoli cestoval dopravním prostředkem, provozovaným žalobkyní.

2. Pro pochopení další části odůvodnění soud uvádí, že ohledně označení důkazů k prokázání skutkových tvrzení lze z žalobního návrhu zjistit pouze označení dvou písemných důkazů, a to Smluvních přepravních podmínek PID ve vztahu k původně žalované přirážce k jízdnému a tarifu PID ve vztahu k jízdnému. V této souvislosti totiž žalobkyně uváděla, že: Oprávněnost požadavku a výše přirážky k jízdnému vyplývá ze shora uvedené právní úpravy a dále i z Čl. 8 odst. 4 Smluvních přepravních podmínek PID, resp. že Výše jízdného a oprávněnost požadavku na jeho zaplacení) vyplývá ze shora uvedené právní úpravy a dále z platného Tarifu PID. Jiné označení důkazů žalobní návrh neobsahuje, neboť odkazy na zápisy o provedených přepravních kontrolách se zjevně týkaly jen doplnění skutkových tvrzení, což je zřejmé ze slov: Další okolnosti o uzavřené přepravní smlouvě a o jejím porušení vyplývají ze Zápisu o provedené přepravní kontrole číslo.... Vedle těchto částek žalobkyně stejnou žalobou požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení podle výroku I., když splatnost hodnotila v den přepravní kontroly, kdy bylo právo na zaplacení u žalovaného uplatněno (zřejmě myšleno: kdy byl žalovaný k placení vyzván).

3. Podáním ze dne 19. dubna tr. pak žalobkyně vzala žalobu částečně zpět v rozsahu uvedeném ve výroku II. s odůvodněním, že tato částka byla dne 15. dubna tr. připsána na její účet na úhradu dluhu žalovaného. Tuto částku žalobkyně započítala na žalovanou přirážku k jízdnému a předmětem řízení tak zůstalo jej jízdné 24 Kč a úrok z prodlení z obou těchto částek až do zaplacení, přičemž z částky 1 500 Kč byl žalobkyní kapitalizován za dobu do 15. dubna tr. v částce 129,45 Kč.

4. Pro odůvodnění rozsudku je dále významné to, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast jako jediné byla předem omluvena) a její zástupce se ani žalovaný nedostavil k nařízenému jednání.

5. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán dne 14. září 2020, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 5. října 2020, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova], bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky.

6. Splněním důkazní povinnosti jistě není pouhé připojení listin (elektronických písemností) k žalobě. Takový postup totiž neumožňuje ke každému jednotlivému skutkovému tvrzení označit konkrétní důkaz tak, aby soud mohl posoudit potřebu jeho provedení. Stejný závěr přijal také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, čj. 25 Co 103/2015 - 51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Připojení listin (písemností) k žalobnímu návrhu totiž může být nejen připojeným listinného (písemného) důkazu (podle § 79 odst. 2 OSŘ), ale jde často o doplnění podrobností skutkových tvrzení (jak bylo ostatně i v tomto případě činěno v souladu se závěry Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené například v jeho usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), nebo doložení jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli dokazováním (dále například jde pravidelně o doložení plné moci, placení daně z přidané hodnoty, či jiných nákladů řízení apod.). Vždy je však na podateli, aby význam přílohy svého podání vysvětlil. Na soudu nelze požadovat, aby sám dedukoval co podatel připojením listin (písemností) k podání zamýšlel. Takový postup by totiž mohl být nakonec pro podatele nejen příznivý (kdyby například byly zjištěny skutečnosti pro žalobce nevýhodné), ale označování důkazů a jejich přiřazování ke skutkovým tvrzením soudem by jistě zejména bylo porušením zásady dispozice (viz § 153 odst. 2 OSŘ) a rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ).

7. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, zveřejněn na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR http://www.nsoud.cz). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene.

8. Soud se nejprve zabýval tím, zda je možné uvažovat o hmotněprávním uznání dluhu žalovaným ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) tím, že žalovaný plnil žalobkyni část celkového dluhu. K takovému závěru však nebylo možné dospět, neboť žalobkyně jednak netvrdila, že by to byl právě žalovaný, kdo částečně žalované pohledávky plnil a jednak neoznačila žádný důkaz, jímž by prokázala své tvrzení o placení. Byť byl předmět řízení ohledně jistiny žalobkyní omezen na jízdné v částce 24 Kč, bylo tedy nezbytné zabývat se důvodností žaloby v původním rozsahu, neboť žalováno bylo stále také úrokové příslušenství, počítané z celé původně žalované jistiny.

9. Na základě dokazování soud zjistil, že smluvní přepravní podmínky žalobkyně skutečně obsahují povinnost cestujícího zaplatit žalobkyni přirážku k jízdnému 1 500 Kč, pokud se nemůže prokázat platným jízdním dokladem, nesnižuje-li se výše této přirážky za splnění dalších uváděných podmínek. Z tarifu žalobkyně pak soud zjistil, že jízdné je stanoveno v cenách od 18 do 84 Kč. Z těchto důkazů však soud nezjistil základ skutkových tvrzení, týkajících se konkrétně žalovaného, a to že by žalovaný cestoval dopravním prostředkem žalobkyně v uváděný den, ale ni to že by cena jízdného za tvrzenou přepravu žalovaného byla žalobkyní stanovena právě ve výši 24 Kč, když bližší skutkové okolnosti v tomto směru nebyly žalobkyní uplatněny.

10. V projednávané věci tedy žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání skutkových tvrzení, která se bezprostředně týkala uváděných jednání žalovaného. Tím, že se žalobkyně navíc nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ (jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, zveřejněném na http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupenému účastníku zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ).

11. Soudu proto nezbylo, než výrokem I. žalobu na zaplacení částky 24 Kč zamítnout pro neunesení důkazního břemene, když stejné hodnocení je nutné přijmout také ohledně nároku na placení částky 1 500 Kč. Protože žaloba na zaplacení celé původně jistiny nebyla shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu.

12. Výrokem II. pak soud zastavil řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 1 a 2 OSŘ.

13. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci, ve spojení s § 146 odst. 2 OSŘ, podle kritéria zavinění zastavení řízení při podání důvodné žaloby. V daném případě nebylo zjištěno, že by byla žaloba v původním rozsahu (před částečným zpětvzetím) důvodná a nebylo zjištěno ani zaplacení jedné ze žalovaných pohledávek žalovaným v průběhu řízení. Částečné zastavení řízení tedy zavinila žalobkyně. Ve zbytku pak byl zcela procesně úspěšný žalovaný. Žalovanému tedy svědčilo právo na náhradu procesních výdajů. Protože však žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.