15 C 197/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované hlášena k pobytu na adrese ohlašovny adresa ohlašovny anonymizována dvě slova , okres obec o zaplacení 1 520 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1 520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za období od 22. prosince 2020 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 520 Kč za období od 10. března do 21. prosince 2020 a ve výši 1,75 % ročně z částky 1 520 Kč za období od 22. prosince 2020 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 420 Kč.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. března 2021, na zaplacení částky 1 520 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené z ceny jízdného 20 Kč a přirážky k jízdnému 1 500 Kč. Platební povinnost žalované dovozovala žalobkyně z toho, že žalovaná bez platného jízdního dokladu měla cestovat dopravním prostředkem provozovaným žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to dráhou na lince [označení linky] dne [datum] v čase 07:08 hodin. Při této přepravě se žalovaná neprokázala na výzvu osoby pověřené žalobkyní platným jízdním dokladem a byla jí proto uložena povinnost zaplatit jízdné 20 Kč a přirážku k jízdnému 1 500 Kč. Tyto pohledávky žalovaná dosud neuhradila, přestože k tomu byla vyzvána. Výše pohledávek odpovídá tarifu a smluvním přepravním podmínkám přepravkyně. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto částek podle výroků I. a II.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavila ani k jednání před soudem, nařízenému na den 2. února tr.

3. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalované a její procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalované ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalované nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastnice, která nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ.

4. Před hodnocením skutkového stavu soud zjistil, že žalobkyně označovala důkazy jen v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Takto označila k důkazu zápis o provedené přepravní kontrole, výzvu k plnění a hlášení o provedené přepravní kontrole. V dalším podání ze dne 21. června 2021 žalobkyně již žádné důkazy výslovně neoznačovala. K tomuto podání byly připojeny opět elektronické písemnosti, které žalobkyně označila jen jako přílohy. Protože žalobkyně v tomto podání výslovně odkazovala na své smluvní přepravní podmínky a tarif, které byly právě částí příloh tohoto podání a protože žalobkyně nebyla v řízení kvalifikovaně zastoupena, vyhodnotil soud podání podle jeho obsahu jako označení dalších dvou důkazních prostředků, které pak na jednání provedl.

5. Na základě dokazování soud dospěl ke skutkovému zjištění, jež odpovídá žalobním tvrzením, týkající se jízdy žalované uváděným dopravním prostředkem, výše jízdného a přirážky k němu. Tato tvrzení byla prokázána zápisem o provedené přepravní kontrole podepsaným vlastnoručně žalovanou. Výše jízdného pak vyplývá z tarifu žalobkyně a výše přirážky k němu vyplývá ze smluvních přepravních podmínek, jež odkazují na svou přílohu - ceník, který výši přirážky stanoví.

6. Soud však nemá za prokázané, že by žalované bylo žalobkyní uloženo zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému dříve, než výzvou ze dne 3. prosince 2020. Zápis o provedené přepravní kontrole, jako jediný písemný doklad podepsaný žalovanou, totiž nic o uložení platební povinnosti nestanoví. Soud tedy vycházel z toho, že první výzva žalobkyně k zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému byla obsažena až v dopisu ze dne 3. prosince 2020, který byl podle připojené poštovní obálky doručován žalované až dne 10. prosince 2020, když žalobkyně o jiném způsobu doručení nic neuváděla a jiný dřívější datum na obálce uveden nebyl. Podle výzvy měly být žalované částky zaplaceny žalobkyni do deseti dnů od doručení výzvy.

7. Shrneme-li uvedené skutkové zjištění, k němuž soud dospěl na základě označených důkazů, pak je zřejmé, že žalovaná použila dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu, když sama netvrdila, že by jízdním dokladem disponovala. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovanou ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně dne [datum] uložila žalované zaplatit jízdné za uváděnou jízdu v částce 20 Kč, které odpovídá tarifu přepravkyně a přirážku k jízdnému v částce 1 500 Kč, odpovídající přepravním podmínkám přepravkyně.

8. Přestože § 3 odst. 2 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, (dále jen„ PŘ”) stanoví, že přepravní smlouva je uzavřena nejpozději tím, že cestující nastoupí do vozidla nebo vstoupí do označeného prostoru přístupného jen s platným jízdním dokladem a přestože v projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaná použila dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu a netvrdila přitom, že by chtěla využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměla), je nutné přijmout právní závěr o tom, že mezi přepravkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 PŘ neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, který je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

9. Žalobkyně proto využila svého práva zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“) a uložila žalované povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Jde o zvláštní deliktní povinnost žalované za porušení povinnosti cestovat při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaná nesplnila tuto svou povinnost ve lhůtě stanovené žalobkyní podle § 1958 OZ a ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinna zaplatit žalobkyni nejen jízdné a přirážky k jízdnému za porušení přepravního řádu, ale podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., také žalovaný úrok z prodlení. Neuhrazením jízdného a přirážky se žalovaná totiž dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po ní od prvního dne prodlení úrok z prodlení.

10. Žalovaná byl povinna platit do deseti dnů od 10. prosince 2020, kdy jí byla výzva doručena, resp. dostala se do sféry dispozice žalované na adrese, kterou žalobkyni sdělila jako svou adresu. Placeno tedy mělo být do 21. prosince 2020, když datum 20. prosince připadá na den pracovního klidu (§ 607 OZ). Protože tak neučinila, byla od 22. prosince 2020 s tímto placením v prodlení. Žalobkyní uváděný odkaz v podání ze dne 21. června 2021 na čl. 4 odst. 12 smluvních přepravních podmínek není v této souvislosti významný, protože smluvní přepravní podmínky řeší jen dobu pro zaplacení přirážky a její výši. Samotný vznik povinnosti je však vždy vázán na jednání přepravkyně, jímž je povinnost k placení uložena. Ke splatnosti pochopitelně nemůže dojít dříve, než povinnost vznikne. V daném případě je navíc významné, že ve smyslu výše citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky mají nároky žalobkyně právní původ ve smlouvě účastníků. V tomto smluvním vztahu tedy vystupovala žalobkyně na straně dodavatele profesionálka, podnikající v oboru přepravy osob a na straně odběratele vystupovala žalovaná. Ve vztahu k ní totiž nebylo tvrzeno, že by přepravu využívala v souvislost se svou podnikatelskou činností. Závazkový vztah účastnic je tak nutno hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 419, 420 a 1810 a násl. OZ. Podle § 1817 OZ přitom platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Protože žalobkyně nic o výslovném souhlasu žalované s povinností platit přirážku k jízdnému netvrdila, nelze při právním hodnocení vzniku nároku na její placení vycházet z přílohy smlouvy, a to ani ohledně splatnosti, nýbrž z obecné právní úpravy obsažené ve výše citovaných ustanoveních.

11. Z těchto všech důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě na zaplacení žalované jistiny a žalovaného úroku z prodlení za dobu prodlení žalované. Výše úroku z prodlení ovšem odpovídá počátku zjištěného prodlení žalované a činí proto podle výše citovaného nařízení vlády jen 8,25 % ročně. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku jako nedůvodnou zamítl.

12. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. Žalobkyně byla procesně úspěšná ohledně částky 1 520 Kč s poměrným příslušenstvím, jež v den vyhlášení rozsudku dosáhlo částky 140,17 Kč, v součtu tedy v částce 1 650,17 Kč. Žalovaná byla procesně úspěšná ohledně poměrného příslušenství, jež v den vyhlášení rozsudku dosáhlo částky 149,25 Kč. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení 1 809,42 Kč činí ~ 92 % a poměr procesního úspěchu žalované ~ 8 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru ~ 84 %.

13. Nahrazované náklady řízení žalobkyně spočívají podle § 137 OSŘ v hotovém výdaji za soudní poplatek ve výši 400 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ a v paušální náhradě provozních výdajů ve výši 100 Kč za písemné podání ve věci samé - podání žalobního návrhu podle § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem se tedy jedná o náklady řízení v částce 500 Kč.

14. Žalobkyně tedy vynaložila k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ náklady v částce 500 Kč. Žalovaná je tak povinna nahradit žalobkyni z těchto nákladů částku 420 Kč (poměr 84 %).

15. Další žádaná paušální náhrada nákladů – paušální odměna ve výši 100 Kč nebyla žalobkyní vysvětlena. Proto nebylo možné tuto částku hodnotit jako výdaj vynaložený k účelnému uplatnění práva před soudem (§ 142 odst. 1 OSŘ). Soud tak v tomto rozsahu žalovanou k její náhradě nevázal.

16. Lhůty pro splnění ukládaných povinností byly stanoveny podle § 160 odst. 1 OSŘ.