15 C 20/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , číslo obec proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 63 294 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 63 294 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 21 577 Kč za období od 28. prosince 2018 do zaplacení a ve výši 10 % z částky 9 986 Kč za období od 23. července do 6. listopadu 2019 a z částky 41 717 Kč za období od 7. listopadu 2019 do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 6. prosince 2021, na zaplacení částky 63 294 Kč, představující nedoplatky vyúčtování dodaných služeb dodávek plynu za období od 10. listopadu 2017 do 12. listopadu 2018 v částce 21 577 Kč a za období od 13. listopadu 2018 do 10. června 2019 v částce 9 986 Kč a nedoplatek vyúčtování dodaných služeb dodávek elektřiny za období od 21. listopadu 2018 do 11. října 2019 v částce 31 731 Kč. Podle tvrzení žalobkyně byla dne [datum] uzavřena mezi společností [právnická osoba] (označenou žalobkyní také jako„ postupitel“) a žalovanou [název smlouvy] [anonymizováno 5 slov], na jejímž základě dodával postupitel žalované na odběrném místě na adrese [adresa žalované] MWh v částce 32 383 Kč, z níž žalovaná zaplatila 10 806 Kč a za fakturační období od 13. listopadu 2018 do 10. června 2019 při spotřebě 6,7 MWh v částce 9 986 Kč. Ve stejný den byla uzavřena mezi postupitelem a žalovanou [název smlouvy] [anonymizováno 5 slov], na jejímž základě dodával postupitel žalované na stejném odběrném místě elektřinu, kterou postupitel na základě této smlouvy žalované vyúčtoval za fakturační období od 21. listopadu 2018 do 11. října 2019 při spotřebě 9,813 MWh v částce 35 931 Kč, z níž žalovaná zaplatila 4 200 Kč. Žalovaná se ve smlouvách měla zavázat hradit sjednanou cenu a regulovanou cenu za dodávky plynu a elektřiny. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svých smluvních závazků, přičemž dluh se stal splatný ohledně částky 21 577 Kč dne 27. prosince 2018, ohledně částky 9 986 Kč dne 22. července 2019 a ohledně částky 31 731 Kč dne 6. listopadu 2019. Stejnou žalobou se žalobkyně po žalované dále domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by v této souvislosti uvedla další skutkové okolnosti. Žalobkyně dále uvedla, že pohledávky jí byly postoupeny smlouvou ze dne [datum], což mělo být žalované písemně oznámeno.

2. K jednání nařízenému na den 2. listopadu tr. se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Podle žalobních tvrzení se žalovaná ve smlouvách o dodávkách energií zavázala platit cenu služeb podle ceníku dodavatelky a regulovanou cenu. S ohledem na předmět poskytovaných služeb (energie), vycházel soud při posouzení obou závazkových vztahů žalované z energetického zákona (č. 458/2000 Sb.). Vztah dodavatelky a žalované podle obou smluv se podpůrně řídí ve věcech neupravených energetickým zákonem právní úpravou koupě, obsažené v § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) neboť předmětem koupě byla příslušná energetická komodita, jejíž prodej je veřejnoprávně regulován. Lze tedy uzavřít, že na základě každé uváděné smlouvy s žalovanou vznikla prodávající povinnost dodávat kupující předmět koupě, tj. služby spojené s dodávkami elektrické energie, resp. plynu, a kupující povinnost hradit prodávající jejich cenu. Kupní cena přitom musela být podle § 2080 OZ ujednána přímo, nebo alespoň způsobem jejího určení.

4. Žalobkyně tvrdila, že cena byla zčásti sjednána podle ceníku dodavatele a zčásti regulována. Regulovaná cena měla vycházet z cenových rozhodnutí veřejného regulátora podle § 19a energetického zákona, vydávaných podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. K tomu, aby soud mohl zjistit správnost účtované a nyní žalované ceny, musela tedy žalobkyně jednak tvrdit, jaká byla ceníková a regulovaná cena dodávek a jaké cenové rozhodnutí ji regulovalo, a toto své tvrzení poté prokázat označením příslušného důkazu, protože ceníky dodavatelky a cenová rozhodnutí nejsou ani obecně známou skutečností, ani právním předpisem ve smyslu § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně ovšem konkretizaci skutkových tvrzení v tomto smyslu neuplatnila a zřejmě proto ani žádné důkazní prostředky neoznačila (ceník a cenová rozhodnutí). Z tohoto důvodu žaloba nemohla být úspěšná pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

5. Aby byla kupní cena splatná, tj. aby právo na její zaplacení vzniklo a dospělo do nároku, je nezbytné tvrdit, že postupitel poskytl žalované služby v uváděném rozsahu a že tyto služby v souladu se smlouvou žalované vyúčtoval, tj. vyzval ji k placení se specifikací žádané ceny. Cena služeb byla specifikována množstvím dodané energie a doplněna tvrzením, že byla žalované podle smlouvy vyúčtována. Onen způsob účtování podle smlouvy nebyl žalobkyní vysvětlen a soud jej nezjistil ani ze smluv samotných. Ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ je zřejmé, že čas plnění je závislý na době, která je ujednána, či jinak stanovena. Žalobkyně ovšem netvrdila nic o tom, do kdy byla podle ujednání (smlouvy) žalovaná povinna vyúčtované částky zaplatit, anebo kdy žalovanou postupitel vyzval k placení v době před doručením předžalobní výzvy, tedy přinejmenším do 14. května 2021 (kdy měla být výzva zaslána), ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Není tedy jasné, na jakém skutkovém základě žalobkyně žalovala úrok z prodlení již od 28. prosince 2018, resp. na jakém skutkovém základě žalobkyně právně hodnotila splatnost každé žalované částky dříve. Vyúčtováním je podle obvyklého významu tohoto slova nutno rozumět vysvětlení stanovení ceny, nikoli samotnou výzvu k plnění, byť ani ohledně vyúčtování žalobkyně nic o doručení žalované netvrdila (viz § 570 odst. 1 OZ).

6. Jestliže měla být cena vyúčtována, pak zjevně nebyla sjednána v určité předem stanovené částce, nýbrž poměrně v závislosti na odebraném množství energie, resp. poskytnutého rozsah služeb. Z tohoto důvodu by tedy bylo významné také skutkové zjištění o množství energie, dodané podle žalobkyně vždy za předmětné fakturační období. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat ani tvrzení o rozsahu poskytnutého plnění. Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud z písemných, resp. listinných důkazů, jež žalobkyně k důkazu označila a ke svým podáním připojila. Z písemností označených k důkazu jako [název důkazu] [anonymizováno 7 slov], předložených v datových souborech s názvy [název datového souboru] a [název datového souboru] má soud za prokázané, že tvrzené smlouvy byly mezi tvrzenými subjekty sjednány. S ohledem na obsah smluv lze také potvrdit, že příslušnou smlouvou její strany zamýšlely zavázat postupitele k dodávkám předmětných služeb a žalovanou k jejich odběru ve specifikovaném odběrném místě a k povinnosti platit za tyto služby podle žalobních tvrzení sjednanou i regulovanou cenu. Na základě faktur postupitele má soud také za prokázané, že postupitel účtoval ceny služeb (tedy vystavil příslušné účetní doklady), ovšem v případě prvního fakturačního období u plynu jen v částce 21 576,83 Kč a u druhého za dodávku plynu v energetické hodnotě jen 6, 69983 MWh a u elektřiny v částce jen 31 730,56 Kč. K prokázání tvrzení o konkrétním rozsahu poskytnutých služeb však žalobkyně konkrétní důkaz neoznačila. Všechny důkazy byly označeny jen obecně ke všem skutkovým tvrzením. I tak je možné uzavřít, že žádný z žalobkyní označených důkazů předmětná tvrzení o množství dodané energie prokázat nemohl. Ohledně faktur (jež jsou účetním dokladem postupitele) žalovaná nijak neosvědčovala správnost údajů v nich uvedených. Faktura (vyúčtování) přitom nemá charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejího obsahu. Obsah (správnost) účtování žalované ceny (zejména rozsah účtovaných dodávek a jednotkové ceny) v této listině (písemnosti) je proto nutné podle § 565 a násl. OZ prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen protistranou, proti níž je listina (písemnost) používána. Průkaznost nelze v takových případech dovodit z toho, že příjemce energie má případně možnost reklamovat případné chyby či svůj nesouhlas s vyúčtováním. Pasivitu žalované v tomto ohledu jistě nelze považovat za konkludentní vyjádření souhlasu. Žádný právní předpis totiž takový následek s nečinností dlužníka nespojuje. Při zjišťování těchto základních skutkových tvrzení zjevně nemohou mít žádanou důkazní hodnotu ani všeobecné obchodní podmínky postupitele, nebo jiné výzvy k plnění, ale ani smlouva o dodávkách energie v nespecifikovaném množství do budoucna či o postoupení konkrétní pohledávky, jež byly také k důkazu žalobkyní označeny. Také proto nebylo možné žalobě vyhovět.

7. Ze všech těchto důvodů soud žalobu výrokem I. zamítl, aniž by se dále z důvodu procesní efektivity zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení, a to ani po doručení předžalobní výzvy k placení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti (§ 1968 a § 1970 OZ), není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba výrokem I. zamítnuta i ohledně úroku z prodlení.

8. Ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soud jen pro úplnost vysvětlení uvádí, že ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 OSŘ ukládá účastníkům povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se účastník (zde žalobkyně) dovolává. Soud nemůže před právním hodnocením za navrhovatele skutková tvrzení domýšlet a nemůže ani vycházet jen pouze ze skutkových (neprokázaných) tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní, zákonem předepsané podmínky. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že podle § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ břemeno důkazní tíží vždy toho z účastníků, který pozitivní tvrzení o skutečnosti ve svůj prospěch uplatňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz). Stejně jako u hodnocení hmotněprávní pasivity žalované nelze ani z její procesní pasivity dovozovat jiné právní následky, než které zákon výslovně stanoví. Proto není možné uzavřít, že energie byla žalované v tvrzeném množství dodána, nebo že tvrzená dodávka byla správně vyúčtována, protože žalovaná se nijak proti těmto procesním tvrzením, resp. spíše právním hodnocením žalobkyně nebránila. Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007.

9. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá a vyzvat ji k označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, resp. poučit žalobkyni o tom, že dosud netvrdila všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k žalovanému nároku a vyzvat ji k doplnění tvrzení v tomto směru ve smyslu § 118a odst. 1 a 2 OSŘ. Výsady těchto výzev se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila, jak v obecné rovině uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ).

10. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září 2021, čj. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním v případě, že by byla tvrzení nedostatečná a neprokázaná (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětná poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro navrhování důkazů v § 118b odst. 3 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Ohledně koncentrace pro uplatnění tvrzení a označení důkazů a poučovací povinnosti soudu vycházel nalézací soud ze závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, a ze dne 15. května 2019, čj. 32 Cdo 2693/2017-106. Argumentace žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 je zcela nepřípadná, neboť v nadepsané věci soud nerozhodoval bez jednání. Z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku jiných řízení, která se o jejích žalobách před zdejším soudem například pod sp. zn. 15 C 214/2022, 15 C 359/2021, 15 C 32/2021, 15 C 20/2021, 15 C 65/2020 a v řadě dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby ji proto nemohlo nijak překvapit.

11. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.