15 C 201/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul . jméno příjmení , titul , IČO sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 898 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 898 Kč s úrokem z prodlení 10 % z této částky za období od 21. dubna 2020 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 16. října 2020, na zaplacení částky 898 Kč představující nedoplatek pojistného. Žalobkyně k odůvodnění žaloby v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uplatnila poněkud nesourodě skutková tvrzení o tom, že účastníci spolu uzavřeli pojistnou smlouvu [číslo] s počátkem pojištění od 10. června 2019, a to formou akceptace návrhu pojistné smlouvy uhrazením prvního pojistného. Zde ovšem zjevně nejde o skutková tvrzení, nýbrž o právní hodnocení neuvedené skutečnosti. Žalobkyně totiž netvrdila nic o ujednání smluvních stran. Z uvedeného by se snad jen mohlo podávat, že některý z účastníků něco navrhl tomu druhému a ten to přijal zaplacením nějaké částky, jež byla právně hodnocena jako pojistné, což bylo opět právně hodnoceno jako pojistná smlouva. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný pojistné v den splatnosti neuhradil a proto po marném uplynutí další lhůty k placení pojištění zaniklo ke dni 2. dubna 2020. Dluh na pojistném přitom dosáhl právě výše žalované jistiny 898,00 Kč Ani z toho se opět soud o skutkových okolnostech nic nedozvěděl. Nebylo tvrzeno jak byla výše dluhu stanovena, tj. jaké pojistné měl snad žalovaný být povinen platit a do kdy tak měl činit a za jaké období tak neučinil, když sama žalobkyně naopak uváděla, že žalovaný první pojistné uhradil. Stejným žalobním návrhem se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. s ohledem na prodlení po uplynutí splatnosti jednotlivých splátek pojistného podle pojistné smlouvy. Z této části odůvodnění žaloby se mohlo jevit, že pojistné mělo být placeno ve splátkách. Nakonec žalobkyně již jen uvedla poměrně obsáhlou citaci právních norem, o které svůj nárok opírala.

2. Protože tato„ skutková“ tvrzení nebylo možné podřadit pod právní normu, z níž by žalovaná povinnost vyplývala, nevyslyšel soud návrh, rozkazní rozhodnutí nevydal a po doměření soudního poplatku nařídil k projednání věci jednání. Jen žalobkyně předem omluvila svou neúčast na tomto jednání a současně doplnila žalobní tvrzení tak, že smlouva měla upravovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla včetně asistenčních služeb. Jejím předmětem ovšem podle žalobkyně mělo být vozidlo Renault Clio, [registrační značka]. Z toho by tedy vyplývalo, že smlouva řešila buď pojištění škodové (§ 2811 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)), čemuž by odpovídalo tvrzení o pojištění odpovědnosti za škodu a asistenčních služeb, nebo pojištění majetku (§ 2849 a násl. OZ), čemuž by odpovídalo tvrzení, že předmětem pojistné smlouvy bylo vozidlo, anebo snad obě tato pojištění. Protože další tvrzení v tomto směru uplatněna nebyla, nebylo možné tyto okolnosti ani právně konkrétně hodnotit. Pojištění odpovědnosti za škodu (slovy zákona: za újmu) totiž upravuje zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a ostatní pojištění by se řídila obecnou úpravou obsaženou v § 2758 a násl. OZ.

3. Ve stejném podání se žalobkyně zmiňovala o čtvrtletních splátkách pojistného po 720 Kč a o tom, že pojistné měl žalobkyni platit žalovaný, který tak učinil ohledně prvních dvou splátek za pojistné období od 10. června do 9. prosince 2019. Z toho se tedy podávalo, že pojistná smlouva upravovala pojistné období v délce čtvrt roku od doby počátku pojištění, pojistné za toto pojistné období a povinnost žalovaného platit toto pojistné. Nakonec žalobkyně vysvětlila, že pojistné bylo žalováno za období od 10. prosince 2019 do 1. dubna 2020, jež bylo počítáno jako pojistné za pojistné období od 10. prosince 2019 do 9. března 2020 v částce 720 Kč a ve zbytku v poměrné výši ze smluvního pojistného podle délky pojištění. Vedle toho žalobkyně již jen argumentovala úvahami o ztotožnění žalovaného s plátcem pojistného díky variabilnímu symbolu platby, uvedenému při složení částky 720 Kč na účet žalobkyně pod jménem žalovaného a s ohledem na to, že zaplacením pojistného vzniká žalovanému pojistná ochrana, bez níž by byl mj. také povinen k placení příspěvku České kanceláři pojistitelů.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako zástupce žalobkyně se bez předchozí omluvy nedostavil ani k nařízenému jednání.

5. Soud vycházel z uvedených skromných žalobních tvrzení, která syntetizoval tak, že mezi účastníky mělo dojít k ujednání o závazku žalobkyně poskytnout buď žalovanému, nebo jiné osobě plnění, pokud nastane určitá událost a žalovaný se měl zavázat za to žalobkyni platit 720 Kč každého čtvrt roku. Pokud by soud komplementoval tvrzení žalobkyně o předmětu smlouvy, bylo by pro rozhodnutí významné, že žalovaný se k placení určitých částek zavázal. Tížila by jej tedy smluvní povinnost. I při určité neurčitosti žaloby ve vztahu k ujednané povinnosti žalobkyně by tedy bylo možné žalobě vyhovět při zjištění, že žalovaný smlouvu s žalobkyní o své platební povinnosti skutečně sjednal. V tomto řízení totiž primárně nejde o pojistné plnění, tedy o povinnost žalobkyně. Proto ani konkretizace skutkových tvrzení zřejmě nemusí být v tomto směru perfektní.

6. Žalobkyně sama tvrdila, že smlouva sice byla sjednána písmeně, avšak obsah správnosti této písemnosti nebyl žalovaným potvrzován přímo na této písemnosti, ale jiným jeho jednáním, a to plněním podle jejího návrhu smlouvy. K prokázání tohoto jednání žalobkyně označila důkazní prostředky: výpis z účtu a zřejmě také platební bilanci. Jak soud zjistil, nebyly ani tyto písemnosti, jež mají charakter soukromé listiny ve smyslu § 565 OZ, opatřeny jakýmkoli potvrzením žalovaného o správnosti jejich obsahu. Platební bilanci zřejmě vyhotovila žalobkyně a její důkazní hodnota v tomto směru je tedy nevýznamná. Výpis z účtu ale zřejmě vyhotovila banka, která vede účet, označený obchodní firmou žalobkyně. Písemnost této třetí osoby (banky) by tedy jistě mohla prokázat tvrzenou platbu. Nikoli však již to, že platbu provedl právě žalovaný. Byť je údaj o jeho jménu a příjmení na výpisu uveden, nebylo tvrzeno nic, z čeho by bylo možné usoudit na ztotožnění plátce jinak, než pouhým prohlášením u příjemce vkladu, zde zřejmě České pošty, s. p. Ani shledání případného souladu s ostatními důkazními prostředky, zejména s písemným návrhem smlouvy s žalobními tvrzeními nemůže rozptýlit pochybnosti soudu o tom, že to byl právě žalovaný, kdo kontraktaci s žalobkyní podstoupil. Návrh smlouvy totiž měl být příčinou následku spočívajícího v placení, nikoli naopak. Z neidentifikovatelného akceptátora tedy nelze z ničeho nic učinit identifikovaného plátce, jen proto, že se platební údaje shodují. Taková platba jistě není nic jedinečného, co by nemohl provést kdokoli jiný. To se koneckonců často právě ohledně povinného pojištění děje, když je pojistné sjednáno a placeno tím, kdo se potřebuje pojistkou prokazovat. Konečně žalobkyně netvrdila, že by žalovaný měl nějaký jiný bližší vztah k automobilu, jehož provoz, nebo podstata měla být pojištěna. Není tedy významné, zda se dostalo žalovanému, či vlastníku, nebo provozovateli vozidla pojistného krytí, a protože je žalována pohledávka ze smlouvy, nikoli z mimosmluvního závazku (např. vydání jako bezdůvodného obohacení), nemá význam ani to, že by jinak žalovaný (ovšem jen pokud by vlastníkem či provozovatelem vozidla byl) musel platit nemalé příspěvky do garančního fondu České kanceláře pojistitelů.

7. Další označené důkazy byly také zjevně bez významu, neboť z podstaty věci nemohly prokázat základ skutkového stavu, tedy sjednání smlouvy. Protože žalobkyně v žalobním návrhu nepřiřadila konkrétní důkazní návrh ke konkrétnímu skutkovému tvrzení, (možná proto, že vlastně žádná uplatněna nebyla) lze jen spekulovat jaké tvrzení významné pro rozhodnutí ve věci by mělo být prokázáno plnou mocí, registrací k DPH, všeobecnými pojistnými podmínkami, kvalifikovanou upomínkou (prvním dopisem), oznámením o zániku pojistné smlouvy (druhým dopisem) a předžalobní výzvou k plnění. Procesní skutečnosti se totiž neprokazují, nýbrž dokládají.

8. Přestože tedy soud vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nezaplatil žalobkyni částku žalovanou jako pojistné, když žalovaný v tomto směru neuváděl tvrzení o případném opaku, ačkoli tato povinnost by jej jinak (v případě placení) tížila podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) nezbylo soudu než žalobu v této části (ohledně žalované jistiny) výrokem I. zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Pokud totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním jistiny peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství právě s prodlením spojeným. Soud přitom nevyslyšel ani žádost žalobkyně o vyrozumění o nedostatku důkazních návrhů před jednáním, vznesenou v obou podáních žalobkyně. Důkazní situace totiž vyplyne najevo teprve po provedeném dokazování, které se provádí na jednání (viz § 122 odst. 1 OSŘ) a advokátně zastoupenému účastníku soud poskytuje poučení spojené jen s výzvou podle § 118a odst. 1 až 3 OSŘ, jež se také provádí na jednání (viz § 118a odst. 1 a 4 OSŘ).

9. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.