15 C 202/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul. jméno příjmení, titul, IČO advokátkou sídlem adresa, číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 2 500 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 2 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 239,36 Kč za období od 24. dubna 2014 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. července 2020, na zaplacení částky 2,5 tis. Kč, jakožto nevrácené zápůjčky, poskytnuté žalovanému zřejmě v této výši společností právnická osoba se sídlem na země, na základě smlouvy, uzavřené dne 2014 -03-20. Tuto zápůjčku se měl žalovaný zavázat vrátit do 23. dubna 2014, což neučinil. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení podle výroku

I. Svou aktivní legitimaci žalobkyně dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené se zapůjčitelkou dne 21. prosince 2017. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v země anonymizováno a stejně tak původní zapůjčitelka měla v době sjednání tvrzené smlouvy sídlo v zahraničí, na země. S ohledem na bydliště žalovaného vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele je v České republice a dodavatelka služeb svou činnost provozovala v zemi bydliště spotřebitele. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 12. května tr. K jednání nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž strana žalující svou neúčast předem omluvila. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení důkazy označila v žalobním návrhu, avšak v rozporu s § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je podle tohoto označení podle svého návrhu nepředložila. Elektronické přílohy návrhu na vydání EPR totiž obsahovaly datové soubory s jiným názvem. Přesto soud při jednání provedl k důkazu – sdělil obsah přílohy (z datových soborů), která svým názvem co nejvíce korespondovala s označením důkazů. Takto byl sdělen obsah písemnosti nazvané Smlouva_o_zápůjčce.pdf, který obsahoval písemné ujednání o tvrzené zápůjčce, přestože podle důkazního návrhu měl být obsah smlouvy předložen v datovém souboru s názvem smlouva o půjčce – Internetový formulář –„ Loan application“, jenž však k žalobě připojen naopak nebyl. Z této písemnosti (Smlouva_o_zápůjčce.pdf) soud zjistil, že správnost jejího obsahu nejen, že nebyla potvrzována žalovaným, ale ani jakoukoli jinou osobou. Nebylo z ní tedy zřejmé, že by žalovaný jakkoli pro sebe stvrzoval její závaznost, např. vlastnoručním podpisem. S ohledem na soukromý charakter písemnosti tedy ve smyslu § 565 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) nemohl tento důkaz prokázat žalobkyní tvrzené skutečnosti o sjednání zápůjčky. Ani další předložené písemnosti zjevně nemohly mít v tomto směru jinou důkazní hodnotu, neboť výzvy žalobkyně k placení mohly prokázat jen učinění takového jednání. Z žalobkyní označených důkazů pak již zbýval jen výpis z účtu věřitele a příkaz k úhradě. Ty by mohly být nepřímým důkazem o tvrzeném ujednání, ovšem jen pokud by snad příkaz k úhradě vystavil žalovaný. To však tvrzeno nebylo. Písemnosti s tímto názvem či obsahem soudu navíc předloženy nebyly. Proto soud na jejich základě nemohl cokoli zjišťovat. Soud tak nezjistil základ žalobních tvrzení o tom, že došlo ke sjednání smlouvy o zápůjčce tím, že zapůjčované peníze byly předány žalovanému (s ohledem na reálný charakter tohoto závazku). Proto nelze ani dovodit povinnost žalovaného vrátit zápůjčku zapůjčitelce ve smyslu § 2390 a násl. OZ. Nemá tak význam se zabývat tím, zda skutečně byla dále sjednána smlouva o tvrzeném postoupení této pohledávky žalobkyni. Nebyla-li totiž zjištěna pohledávka postupitelky – tvrzené zapůjčitelky, není možné uvažovat ani o jejím postoupení další osobě. Soud proto žalobu na zaplacení žalované jistiny výrokem I. pro neunesení důkazního břemene zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu, nelze dovodit ani právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšný žalovaný žádnou náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva před soudem nežádal, nepřiznal soud právo v tomto směru žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 OSŘ).