15 C 202/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul . jméno příjmení , titul , IČO advokátkou sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 2 500 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 2 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 239,36 Kč za období od 24. dubna 2014 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. července 2020, na zaplacení částky 2,5 tis. Kč, jakožto nevrácené zápůjčky, poskytnuté žalovanému zřejmě v této výši společností [právnická osoba] se sídlem na [země], na základě smlouvy, uzavřené dne 2014 -03-20. Tuto zápůjčku se měl žalovaný zavázat vrátit do 23. dubna 2014, což neučinil. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení podle výroku

I. Svou aktivní legitimaci žalobkyně dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené se zapůjčitelkou dne 21. prosince 2017. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v [země] [anonymizováno] a stejně tak původní zapůjčitelka měla v době sjednání tvrzené smlouvy sídlo v zahraničí, na [země]. S ohledem na bydliště žalovaného vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele je v České republice a dodavatelka služeb svou činnost provozovala v zemi bydliště spotřebitele. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 12. května tr. K jednání nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž strana žalující svou neúčast předem omluvila. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení důkazy označila v žalobním návrhu, avšak v rozporu s § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je podle tohoto označení podle svého návrhu nepředložila. Elektronické přílohy návrhu na vydání EPR totiž obsahovaly datové soubory s jiným názvem. Přesto soud při jednání provedl k důkazu – sdělil obsah přílohy (z datových soborů), která svým názvem co nejvíce korespondovala s označením důkazů. Takto byl sdělen obsah písemnosti nazvané Smlouva_o_zápůjčce.pdf, který obsahoval písemné ujednání o tvrzené zápůjčce, přestože podle důkazního návrhu měl být obsah smlouvy předložen v datovém souboru s názvem smlouva o půjčce – Internetový formulář –„ Loan application“, jenž však k žalobě připojen naopak nebyl. Z této písemnosti (Smlouva_o_zápůjčce.pdf) soud zjistil, že správnost jejího obsahu nejen, že nebyla potvrzována žalovaným, ale ani jakoukoli jinou osobou. Nebylo z ní tedy zřejmé, že by žalovaný jakkoli pro sebe stvrzoval její závaznost, např. vlastnoručním podpisem. S ohledem na soukromý charakter písemnosti tedy ve smyslu § 565 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) nemohl tento důkaz prokázat žalobkyní tvrzené skutečnosti o sjednání zápůjčky. Ani další předložené písemnosti zjevně nemohly mít v tomto směru jinou důkazní hodnotu, neboť výzvy žalobkyně k placení mohly prokázat jen učinění takového jednání. Z žalobkyní označených důkazů pak již zbýval jen výpis z účtu věřitele a příkaz k úhradě. Ty by mohly být nepřímým důkazem o tvrzeném ujednání, ovšem jen pokud by snad příkaz k úhradě vystavil žalovaný. To však tvrzeno nebylo. Písemnosti s tímto názvem či obsahem soudu navíc předloženy nebyly. Proto soud na jejich základě nemohl cokoli zjišťovat. Soud tak nezjistil základ žalobních tvrzení o tom, že došlo ke sjednání smlouvy o zápůjčce tím, že zapůjčované peníze byly předány žalovanému (s ohledem na reálný charakter tohoto závazku). Proto nelze ani dovodit povinnost žalovaného vrátit zápůjčku zapůjčitelce ve smyslu § 2390 a násl. OZ. Nemá tak význam se zabývat tím, zda skutečně byla dále sjednána smlouva o tvrzeném postoupení této pohledávky žalobkyni. Nebyla-li totiž zjištěna pohledávka postupitelky – tvrzené zapůjčitelky, není možné uvažovat ani o jejím postoupení další osobě. Soud proto žalobu na zaplacení žalované jistiny výrokem I. pro neunesení důkazního břemene zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu, nelze dovodit ani právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšný žalovaný žádnou náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva před soudem nežádal, nepřiznal soud právo v tomto směru žádnému z účastníků.