15 C 203/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupeného jméno příjmení , narozenou datum bytem tamtéž proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zvýšení výživného

I. Soud mění rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], v jeho výroku II. tak, že žalovaný je od 1. dubna 2023 povinen plnit k rukám žalobce výživné pro žalobce ve výši 3 450 Kč měsíčně. <b>II. Soud zamítá žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zvýšení výživného od 1. dubna 2023 o dalších 4 550 Kč měsíčně.</b> <b>III. Žalovaný je povinen současně s prvním běžným výživným splatným po doručení tohoto rozsudku zaplatit žalobci rozdíl mezi výživným podle výroku I. a výživným ve výši 1 000 Kč měsíčně, a to za období počínající měsícem leden 2024 a končící kalendářním měsícem, v němž mu byl rozsudek doručen. Nedoplatek na výživném ve výši 22 050 Kč za období od 1. dubna do 31. prosince 2023 je žalovaný povinen zaplatit žalobci v pravidelných splátkách po 2 000 Kč, které jsou splatné s každým běžným výživným po doručení tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 17. července tr., se žalobce domáhal zvýšení výživného, placeného mu dosud žalovaným, jakožto jeho otcem. Výživné bylo soudem stanoveno od dubna roku 2006 ve výši 1 tis. Kč měsíčně rozsudkem uvedeným ve výroku

I. Žalováno bylo zvýšení výživného na 8 tis. Kč měsíčně od 1. dubna tr. (dále také jako„ předmětné období“). K odůvodnění žaloby uvedl žalobce, že jeho potřeby se od doby poslední soudní úpravy výživného zvýšily v důsledku jeho přirozeného vývoje, v důsledku studia na škole vyššího stupně a nakonec v důsledku obecného zvýšení cen.

2. Žalovaný s žalobním návrhem původně zcela nesouhlasil. Později, na jednání před soudem dne 18. prosince tr. uvedl, že je schopen platit žalobci výživné ve výši 2 až 3 tis. Kč měsíčně s ohledem na své další platební povinnosti, svůj příjem a rodinnou situaci.

3. Na uvedeném jednání se účastnici shodli na tom, že po soudní úpravě výživného pro žalobce došlo k dohodě žalovaného s matkou žalobce, podle níž žalovaný vedle výživného posky-toval žalobci součinnost k získání dávek, vyplácených příslušným úřadem Spolkové republiky Německo, označených jako kindergeld. Tyto dávky v předmětném období dosahovaly částky cca 5 700 Kč měsíčně. Účastníci se vzájemně shodli také ohledně základních skutečností o svých tvrzených poměrech. Podle nich žalobce po skončení základní školy ukončil zdárně středoškolské studium a od září tr. studuje v prvním ročníku bakalářského studijního programu [typ studia] [anonymizováno 5 slov] na [název univerzity] [anonymizováno 6 slov] v [obec]. Průběh studia nebyl žalobcem prodlužován a odpovídal příslušnému studijnímu programu. Žalobce bydlí se svou matkou (jeho procesní zástupkyní v tomto řízení) a dalším polorodým, dosud nezletilým sourozencem [jméno] [příjmení], který je studentem střední školy, v bytě vlastněném jeho matkou. Příjem žalobce tvoří výživné placené dosud žalovaným ve výši 1 tis. Kč měsíčně, dávky kindergeld, výdělky v celkové výši 20 tis. Kč z letních brigád v červenci a srpnu letošního roku a výživné placené jeho matkou tak, že pokrývá zbylé výdaje žalobce. K těm patří 3 920 Kč za ubytování na vysokoškolské koleji, 5 tis. Kč měsíčně na stravu žalobce a 3 600 Kč měsíčně na ostatní zájmové a sportovní aktivity žalobce, k nimž patří zejména docházky do fitnes studia. Příjem matky žalobce dosahuje cca 30 tis. Kč měsíčně. Žalovaný žije s manželkou a dalším dosud nezletilým synem [jméno] [příjmení] v nájemním bytě. Žalovaný má příjem ze zaměstnání ve SRN ve výši od 1 700 do 1 800 EUR měsíčně. Má dalšího syna [jméno] [příjmení] ve věku 16 let, jemuž platí výživné 1 300 Kč měsíčně. Oběma dalším synům je také vyplácen kindergeld ve stejné výši, jako žalobci. Žalovaný je vlastníkem bytu v [obec], který není užíván k bydlení s ohledem na potřebu jeho rekonstrukce. Vlastní také zahradu v [obec], kterou koupil za 280 tis. Kč z úvěru, který splácí měsíčně po 280 EUR. Výdaje domácností účastníků jsou obvyklé. Žádný z účastníků netvrdil nic o případně zvýšených výdajích na své živobytí, jež by byly vyvolány jejich zdravotním stavem.

4. S ohledem na to, že základní skutkové okolnosti byly mezi účastníky nesporné a soud je proto vzal za své skutkové zjištění v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) a další skutečnosti byly ve smyslu § 121 OSŘ soudu známy z jeho předchozí činnosti (řízení ve věci péče o nezletilého [jméno] [příjmení] vedené před zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]), nebylo k nim potřebné provádět dokazování.

5. Soud se při dokazování omezil jen na závěry analytického materiálu Ministerstva spravedlnosti České republiky nazvaného„ Určování výživného dětem – analýza a doporučení pro veřejnost“, (dostupný na webových stránkách ministerstva: https://justice.cz/documents /12681 / 724488/) rozeslaného soudům dne 21. července 2021 pod čj. MSP-260/2021-LO-SP/1. Ten zahrnuje analýzu hodnocení dosavadní praxe soudů v České republice při rozhodování o výživném, se zohledněním závěrů předchozí analýzy, obsažené v metodického materiálu téhož ministerstva z roku 2016, označeného jako„ Do-poručená výchozí rozmezí pro stanovení výše výživného za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného na nezaopatřené děti“, který je veřejně dostupný například na webových stránkách ministerstva: https://justice.cz/documents/12681/724488/Doporu%C4%8Duj ADc%C3%AD_procentu%C3%A1ln%C3%AD_rozmez%C3%AD_v%C3%BD%C5%BEivn%C3%A9.pdf/ffb75f31-962341d9 -8150- 0199a. Zde jsou zapracována zjištění Českého statistického úřadu, který zkoumal výdaje českých domácností na výživu svých dětí. Novější údaje nebyly soudu v době vyhlášení rozsudku v této věci známy. Protože je ale tento mate-riál opakovaně citován, zejména v návrhu Analýzy aktuálních otázek výživného, vypracované v roce 2017 v návaznosti na úkol z bodu 5 Usnesení vlády České republiky č. 566 ze dne 13. července 2015, a konečně v zásadě beze změny i v analýze z roku 2021, lze je stále pova-žovat za aktuální a použitelné, jak bylo také potvrzeno například Krajským soudem v Plzni v jeho rozsudku ze dne 28. února 2017, čj. 64 Co 471/2016-125, jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou Nc 43033/2016. Podle aktuali-zované verze této metodiky (analýzy) z roku 2021, vynakládají české domácnosti na výživu jednoho až tří dětí ve věku od 15 let ze svého příjmu 15 %. V tomto rozmezí by se proto také mělo pohybovat výživné placené žalovaným za předpokladu, že mu bude zachována tzv. kontrolní částka představující 55 % příjmu, nejméně však 7 873 Kč měsíčně. Je třeba si totiž uvědomit, že stále jde jen o poměr výdajů, nikoli o jejich absolutní hodnotu, která vždy bude záviset na základu, tedy výši příjmu. Právě jen výše příjmu se mění v čase podle různých kritérií, což je v daném případě zohledněno tím, že soud výši skutečného nebo poten-cionálního příjmu zjišťuje z posledních dostupných údajů. Poměr výdajů z toto příjmu se přitom nemění, resp. nemění se nijak výrazně, pokud se řádově neznění výše příjmu.

6. Právní úprava, významná pro rozhodnutí o návrhu, je obsažena zejména v § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Podle něj platí, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Ustanovení § 859 OZ pak výslovně stanoví, že vyživovací povinnost a právo na výživné nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti. Soudní praxe se ustálila na výkladu této normy v tom smyslu, že neschopnost živit se trvá i po dosažení zletilosti dítěte, resp. správně i v době, kdy je způsobilé samostatně vstupovat do pracovně-právních vztahů, pokud se soustavně a cílevědomě připravuje na své budoucí povolání tak, aby významně zlepšilo své možnosti uplatnění na trhu práce k zajištění vlastních potřeb. Protože žalobce tyto podmínky v předmětné době splňoval, je zřejmé, že i v této době trvala vyživovací povinnost žalovaného k žalobci.

7. Poměry účastníků se do doby poslední úpravy výživného podstatným způsobem změnily. Změna byla vyvolána nejen tím, že u žalobce došlo k přirozenému růstu životních potřeb v důsledku jeho fyziologického vývoje a snahou o vyšší stupeň vzdělání. Poměry se změnily také u žalovaného narozením dalšího potomka a tedy vznikem další vyživovací povinnosti k němu a jistě i jiným příjmem obou rodičů žalobce. Byla tedy splněna také podmínka pro možnou změnu rozhodnutí podle § 163 OSŘ.

8. Protože řízení o výživném rodičů pro zletilé děti není vedeno podle zákona o zvláštních řízeních soudních č. 292/2013 Sb. jako řízení péče soudu o nezletilé (§ 466 a násl., pododdíl 2 oddílu 5 hlavy V části druhé citovaného zákona), jde o tzv. sporné řízení, jež se řídí obecnou úpravou občanského soudního řízení. Byť jde jen o hodnocení procesní úpravy tohoto sporu je z tohoto pohledu zřejmé, že na žalobu na zvýšení výživného je nutné pohlížet stejně, jako na každý jiný občanskoprávní spor. O sporu tedy soud rozhodne pozitivním věcným rozhodnutím (tzn., že žalobě vyhoví) jen tehdy, není-li povinnost stanovená hmotným právem dobrovolně plněna.

9. Ustanovení § 915 OZ zakotvuje primární zásadu rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k dětem, spočívající v požadavku stejné životní úrovně rodičů a dětí. Protože tato zásada předchází podle § 915 odst. 1 OZ hledisko odůvodněných potřeb dítěte, jsou rozhodující pro určení vyživovací povinnosti soudem, poměry rodičů dítěte. Jen v jejich rámci se totiž dítěti může dostat odpovídajícího výživného, a to i v případech, kdy by snad potřeby dítěte překračovaly jejich míru. Příjem matky žalobce není pro určení výše výživného placeného žalovaným rozhodující, byť není zcela bez významu. V tomto řízení je totiž posuzována vyživovací povinnost žalovaného, který ve smyslu § 915 odst. 1 OZ musí zajistit, aby se jeho dítě mohlo podílet na životní úrovni, které sám dosahuje. Jestliže by byl příjem matky žalobce vyšší než příjem jeho otce, pak by žalobce přirozeně využíval tohoto stavu tím, že se svou matkou bydlí, ale i v tomto případě by musel jeho otec podle svých schopností a možností doplňovat vyšší vyživovací náklady žalobce svými příspěvky. V případě nižšího příjmu toho z rodičů, s nímž dítě sdílí společnou domácnost, slouží příspěvky rodiče s vyšším příjmem na kompenzaci nižší životní úrovně, kterou dítě má u druhého rodiče. V projednávané věci byly tvrzeny skutečnosti nasvědčující sice nižšímu příjmu matky žalobce, avšak nikoli v tak extrémním nepoměru, pro který by bylo nutné nižší příjem druhého rodiče zohlednit.

10. Jak již bylo uvedeno, vyplývá ze statistických údajů, jež byly podkladem pro výše uvedený metodický materiál ministerstva spravedlnosti, poměr výdajů, vynakládaných na výživu dětí v domácnostech, z celkového příjmu těchto domácnosti. Poměr znamená, že z příjmu jakéhokoli člena domácnosti lze uvažovat o příslušném podílu, jehož absolutní výše se odvíjí od výše příjmu. Budeme-li tedy uvažovat, že každý z rodičů by měl na výživu svých dětí přispívat podle tohoto poměru, nemůžeme výživné určit ve větším rozsahu, než jak je obvykle plněno v úplných rodinách. Pro snazší výpočet, jež je základem pro určení jeho rozsahu neuvažoval soud s tím, že pokud celá rodina nežije společně, mají obě domácnosti (otce a matky žalobce) dohromady jistě vyšší náklady, protože zvýšení nákladů v tomto smyslu opět postihuje oba rodiče žalobce.

11. Takto zjišťovaný poměr nákladů domácností také jistě zohledňuje to, že členové domácnosti společně uspokojují své potřeby nejen peněžitými příjmy, ale i osobní činností. Žalobce je po celé předmětné období zletilý a je tedy jistě schopen při chodu své domácnosti pomoci. S ohledem na plnění studijních povinností však nelze očekávat, že tato pomoc bude zcela eliminovat vyšší náklady na chod domácnosti, vyvolané potřebami žalobce. Přesto jistě může kompenzovat nižší příjem jeho matky, resp. tím omezenými možnostmi tohoto rodiče zajišťovat výživu žalobce ve stejném rozsahu, jako žalovaný. Ačkoli se žalovanému obdobné pomoci od žalobce nedostává, nemusí naopak zvýšené náklady spojené s jeho pobytem vynakládat.

12. Zde je nutné zdůraznit, že citovaný materiál ministerstva spravedlnosti není právní předpis, který by soud, či účastníky jakkoli zavazoval. Soud z něj vycházel pouze v rámci svých skutkových zjištění a pouze ve vztahu ke statistickým výstupům, jež se týkaly obvyklých výdajů českých domácností na výživu dětí, resp. zde jejich růstu v závislosti na věku dětí.

13. Jediným způsobem, jímž žalovaný dosud plnil svou vyživovací povinnost k žalobci bylo placení peněžitých dávek v souladu s § 921 OZ. V daném případě byla dobrovolně plněna vyživovací povinnost zjevně i nad rámec soudem určeného výživného podle dohody s matkou žalovaného s ohledem na přenechávání celé dávky kindergeld. Je proto nutné posoudit, zda jednání žalovaného splňuje podmínky stanovené v § 910 a násl. OZ. Pokud by tomu tak bylo, není namístě upravovat poměry účastníků soudním rozhodnutím.

14. Z výše uvedené analýzy a statistických zjištění je zřejmé, že domácnosti vynakládají na výživu dítěte staršího 15 let přibližně 15 % ze svého příjmu, pokud jsou obdobně zajišťovány také potřeby dalších dvou dětí. Touto úvahou dospějeme k závěru, že žalovaný by měl na výživu svého syna – žalobce platit částku cca 6 300 Kč měsíčně ( (1 700 + 1 800) / 2 * 24 * 0,15).

15. Dávky kindergeld jsou ve Spolkové republice Německo chápány jako finanční příspěvek pro rodiče, přičemž jsou určeny pro výchovu a výživu dětí/dítěte Základním předpokladem pro vznik nároku na přídavky je povinné sociální pojištění v Německu (viz https:/ /neotax.eu/cs/blog/pridavky-na-deti-v-nemecku-kindergeld). Tyto dávky (do určité výše zdanitelného příjmu) kompenzují slevu na dani z příjmu, která je přiznávána poplatníkům daně (viz https://www.kindergeld.org). Věcně tedy jde o paušalizovanou slevu na dani z příjmu, jejíž použití je účelově spojeno s výchovou dětí v domácnosti poplatníka. Z uvedeného je zřejmé, že kindergeld není přídavkem na dítě, který by celý náležel dítěti. Není ale také ani obecnou daňovou úlevou, která by celá náležela rodiči dítěte. Rodič dítěte, díky jehož sociálnímu pojištění je dávka vyplácena, musí bezesporu vynakládat zvýšené prostředky na to, aby si zaměstnání (a tedy i sociální pojištění) ve SRN udržel (dojíždění, ubytování, stravy, sociální integrace v cizím prostředí atd.). Proto je nutné zohlednit část dávky (slevy na dani) ve prospěch dítěte a část dávky ve prospěch jeho rodiče.

16. Soud tedy vycházel z toho, že žalobci přímo z dávky kindergeld náleží polovina jeho výše a žalovanému zbylá část. Jestliže tedy žalovaný poskytuje žalobci celou dávku 5 700 Kč měsíčně, plní tím současně výživné v rámci své vyživovací povinnosti v rozsahu 2 850 Kč. Spolu s výživným určeným soudem v roce 2008 jde o výživné 3 850 Kč měsíčně. Má-li žalovaný platit výživné v celkové výši 6 300 Kč, zbývá k doplacení částka 2 450 Kč, o níž je nutné výživné zvýšit (2 450 + 1 000). Takto stanovená celková výše výživného současně splňuje limit tzv. kontrolní částky, a to i s přihlédnutím k výživnému placenému pro ostatní děti žalovaného (6 300 Kč + 1 300 Kč + 4 000 Kč) ≤ (1 750 EUR * 24 * 0,55; min. 7 873 Kč).

17. O výše zmíněnou analýzu opřený způsob určení výše výživného zohledňuje poměry žalovaného (více dětí = snížení podílu výživného pro jedno dítě z celkového příjmu; zvýšené náklady na získání příjmu), ale vytváří i rámec pro poměry žalobce (kompenzování zvýšených nákladů spojených se studiem příjmem 9 150 Kč (5 700 + 3 450) + výživné od druhého rodiče). K ostatním skutečnostem není nutné zvlášť přihlížet, protože odpovídají obvyklým poměrům, tedy i základu, z nějž analytické materiály vycházejí. Žalovaný se sice od doby poslední úpravy výživného stal vlastníkem nemovitého majetku, ten ovšem dílem nemůže dosud pro své potřeby nemůže využívat (byt) a dílem je stále splácen (zahrada). Pro posou-zení schopností žalovaného platit výživné proto nemovitosti nemají význam.

18. Podle poměrů žalovaného a obvyklých výdajů, zajišťujících participaci žalobce na životní úrovni tohoto povinného rodiče, je tedy nutné s přihlédnutím k nižší životní úrovni dalšího rodiče žalobce, který navíc žalobci poskytuje plnění materiálního charakteru (bydlení, zahrnující otop, spotřebu energií a vody, praní prádla apod.) zvýšit výživné o částku 2 450 Kč oproti stavu z roku 2008. Zvýšení je namístě po celé předmětné období, neboť již v jeho počátku došlo k výše uvedené změně poměrů, jež trvají do současnosti. Nově určená výše výživného odráží přenechávání celé dávky kindergeld žalobci. Pokud by v tomto ohledu došlo ke změně, bude nutné v její míře upravit i výživné placené přímo žalovaným (jedno, zda novým rozhodnutím soudu, nebo mimosoudně). Vzhledem k uvedenému soud v souladu s § 922 odst. 1 OZ a v souladu s § 163 OSŘ výrokem I. změnil předchozí úpravu vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci novou výší výživného a s ohledem na zletilost žalobce také tom odpovídající platebním místem. Ve vztahu ke lhůtě pro placení (slovy zákona plnění) běžného výživného k žádné změně skutkových okolností nedošlo, proto není důvod předchozí soudní úpravu měnit.

19. Výrokem II. pak soud zamítl žalobu v části žalovaného výživného, jež neodpovídala zákonem stanoveným podmínkám, vysvětleným výše. Soud totiž nezjistil žádnou právní normu, z níž by v tomto rozsahu žalovaná povinnost vyplývala.

20. Výrokem III. soud rozhodl o výši nedoplatku nově určeného výživného do doby vyhlášení rozsudku a podle § 160 odst. 2 a 4 ve spojení s § 162 odst. 1 OSŘ také o lhůtě pro jeho zaplacení a pro zaplacení nedoplatku vzniklého teprve poté, jehož výše není známa s ohledem na dosud neznámou dobu doručení písemného vyhotovení rozsudku žalovanému. Výše vyčísleného nedoplatku představuje násobek (rozdílu nově určeného a předchozího výživného) a počtu měsíců do doby vyhlášení rozsudku.

21. V souvislosti se splatností nově určeného výživného za dobu před doručením rozsudku lze doplnit, že s ohledem na § 160 odst. 4 OSŘ je nutné ji vázat na okamžik doručení písemného vyhotovení rozsudku povinnému účastníku. Teprve od té doby je nové rozhodnutí o výživném (předběžně podle § 162 odst. 1 OSŘ) vykonatelné, byť samotná (hmotněprávní) vyživovací povinnost vzniká dříve již ze zákona. Okamžikem doručení rozsudku tedy se splatností prvního běžného výživného podle předchozí soudem stanovené úpravy z roku 2008 vzniká povinnost zaplatit celý nedoplatek na nově určeném výživném za období od dubna 2023 a také povinnost platit běžné výživné již v nové výši.

22. Výrokem IV. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ, neboť převážně procesně úspěšný žalovaný žádnou náhradu nežádal.