15 C 207/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul . jméno příjmení , IČO advokátem sídlem tamtéž proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale hlášena k pobytu na adrese ohlašovny město územní celek v okrese obec o zaplacení 16 295 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částek 2 564 Kč, 5 619 Kč, 7 732 Kč, 190 Kč a 190 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 5 619 Kč za období od 4. října 2017 do zaplacení a ve výši 8,5 % z částky 190 Kč za období od 29. března do 3. dubna 2018, z částky 380 Kč za období od 4. do 23. dubna 2018, z částky 8 112 Kč za období od 24. dubna do 4. června 2018 a z částky 10 676 Kč za období od 5. června 2018 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 14. září 2020, na zaplacení částky 16 295 Kč, představující podle žalobkyně složenou pohledávku na zaplacení vyúčtování sdružených služeb dodávek elektřiny v částce 2 564 Kč a plynu v částce 5 619 Kč a 7 732 Kč a dále smluvní poplatek 190 Kč žalovaný v souvislosti se dvěma upomínkami po 95 Kč jako paušální náklad spojený se zasíláním výzev ke splnění povinnosti na základě ustanovení čl. II. bod 7) c) a V. písm. 2) a) (v ) šeobecných obchodních podmínek dodávky elektřiny ve spojení s ceníkem za zvláštní služby, kterými se dlužník vyzývá k uhrazení měsíčních zálohových plateb, s jejichž úhradou se dostal do prodlení a smluvní poplatek 190 Kč žalovaný v souvislosti se dvěma upomínkami po 95 Kč jako paušální náklad spojený se zasíláním výzev ke splnění povinnosti na základě ustanovení čl. II. bod 7) c) VOP a VI odst. 2) a) VOP ve spojení s ceníkem za zvláštní služby, kterými se dlužník vyzývá k uhrazení měsíčních zálohových plateb, s jejichž úhradou se dostal do prodlení. Podle tvrzení žalobkyně byla dne 5. května 2017 uzavřena mezi společností [právnická osoba] (označenou žalobkyní také jako„ postupitel“) a žalovanou smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, na jejímž základě dodával postupitel žalované na odběrném místě na adrese [adresa] MWh v částce 3 224 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit regulovanou cenu. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svých smluvních závazků, a to v částce 2 564 Kč z tohoto vyúčtování, přičemž dluh se stal splatný dne 4. června 2018. Ve stejný den, tedy 5. května 2017 byla podle žalobkyně uzavřena mezi postupitelem a žalovanou smlouva o sdružených službách dodávky plynu, na jejímž základě dodával postupitel žalované na stejném odběrném místě energie a související služby, které postupitel opět na základě této smlouvy žalované vyúčtoval za fakturační období od 24. května do 13. září 2017 při spotřebě 3, 85936 MWh v částce 5 619 Kč a za fakturační období od 14. září 2017 do 6. dubna 2018 při spotřebě 6, 52835 MWh v částce 7 732 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit regulovanou cenu. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svých smluvních závazků, přičemž dluh 5 619 Kč se stal splatný dne 3. října 2017 a dluh 7 732 Kč se stal splatný dne 23. dubna 2018. Ohledně částky 190 Kč žalobkyně vždy odkazovala na příslušnou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, resp. plynu. Částky 190 Kč měly být žalovanému účtovány postupitelem a ve vystavených fakturách označovány jako smluvní pokuty. Obsahově se však jednalo o poplatky, který byly tak označovány v rámci ceníků. Na rozdíl od smluvních pokut neměly tyto poplatky sankční povahu, ale byly jimi pouze hrazeny zvýšené náklady z důvodu zasílání upomínek a náklady na odpojení odběrného místa. Stejnou žalobou se žalobkyně po žalovaném dále domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by v této souvislosti uvedla další skutkové okolnosti. Pouze ve vztahu k pohledávkám na zaplacení částek 2 564 Kč, 5 619 Kč a 7 732 Kč pak žalovaná uvedla, že jí měly být postoupeny smlouvou ze dne 13. října 2017, což mělo být žalované písemně oznámeno.

2. K jednání nařízenému na den 10. května tr. se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že důvodný nemůže být nárok na zaplacení poplatků (podle žalobkyně také paušální náhrady nákladů) po 190 Kč, resp. zřejmě po 95 Kč. Žalobkyně totiž neuvedla nic, z čeho by bylo možné dovodit její aktivní legitimaci k tomuto nároku. I kdyby snad byly tyto pohledávky žalobkyni postoupeny, nebyly ze skutkových tvrzení ani zřejmé okolnosti umožňující přijmout právní závěr o jejich splatnosti. Nebylo tvrzeno, zda byla doba pro splnění tvrzené smluvní povinnosti sjednána, nebo zda byla vázána na výzvu věřitelky k plnění ve smyslu § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Žalobkyně ani neuváděla, že by se žalovaná měla k placeních těchto poplatků zavázat. Uváděla pouze, že byly zakotveny ve smluvních podmínkách (zřejmě stejných smluv, z nichž dovozuje své nároky na placení vyúčtování), tedy nikoli v hlavním smluvním dokumentu, jímž měla vždy být smlouva o sdružených službách dodávky příslušné energie. V těchto smluvních vztazích vystupoval na straně dodavatele profesionál, podnikající právě v oboru obchodování s elektřinou, resp. s plynem a na straně odběratele žalovaná, ve vztahu k níž nebylo tvrzeno, že by služby dodávky energií využívala v souvislost se svou podnikatelskou činností. Závazkový vztah žalované k postupiteli je tak nutno hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 419, 420 a 1810 a násl. OZ. Podle § 1817 OZ přitom platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Protože žalobkyně nic o výslovném souhlasu žalované s povinností platit poplatky netvrdila, nelze zjistit právní normu, z níž by tato žalovaná povinnost vyplývala. Pokud se snad touto částí žaloby domáhala žalobkyně nahrazení nákladů, které postupiteli vznikly v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovanou, tedy náhrady toho, oč se v tomto důsledku zmenšil majetek postupitele, pak žalobkyně nevysvětlila, jaké konkrétní náklady (v jaké výši ve vztahu ke konkrétní činnosti či výdaji) takto vznikly a žádné náklady ani nedoložila. Jestliže ale žalovaná náhrada nevyjadřuje skutečnou hodnotu činnosti, která byla vykonána, ale jedná se o paušální náhradu, jejíž výše se neodvíjí od uskutečněných úkonů, lze odkázat na zobecnitelné závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz) který se stejným výsledkem posoudil nárok na náhradu nákladů za řešení škodné události. Proto byla výrokem I. žalobě na placení částek 190 Kč zamítnuta.

4. Zbývá tedy se dále zabývat tím, zda žalovanou tíží povinnost platit žalobkyni částky za sdružené služby dodávek energií. Podle žalobních tvrzení se žalovaná ve smlouvách s postupitelem zavázala platit regulovanou cenu. Žalobkyně ovšem nevysvětlila, kdo a podle jakých pravidel měl cenu za služby dodávky příslušné energie regulovat. Protože však odkazovala na smlouvu o dodávkách elektřiny, resp. plynu, vycházel soud ve vztahu k těmto nárokům z energetického zákona. Podle § 50 tohoto zákona platí, že smlouvou o dodávce elektřiny se zavazuje obchodník s elektřinou nebo výrobce elektřiny dodávat elektřinu jinému účastníkovi trhu s elektřinou a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit za ni cenu. Součástí smlouvy o dodávce elektřiny musí mj. být ujednání o způsoby úhrady plateb za dodávku elektřiny. Stejnou úpravu ve vztahu k úpravě smlouvy o dodávkách plynu najdeme v § 72 energetického zákona. Způsobem úhrady je bezpochyby myšlena nejen forma platby, tedy způsob, kterým bude úhrada technicky provedena, ale zejména způsob stanovení ceny za dodávku energie. To vyplývá také z právní úpravy koupě, obsažené v § 2079 a násl. OZ, jímž se vztah dodavatele a žalovaného podle uváděných smluv podpůrně řídí ve věcech neupravených energetickým zákonem, neboť předmětem koupě byla elektřina a plyn a jejich prodej je veřejnoprávně regulován. Lze tedy uzavřít, že na základě uváděných smluv vznikla prodávajícímu povinnost dodávat kupujícímu předmět koupě, tj. služby spojené s dodávkami elektrické energie a plynu, a kupujícímu povinnost hradit prodávajícímu jejich cenu. Kupní cena přitom musela být podle § 2080 OZ ujednána přímo, nebo alespoň způsobem jejího určení.

5. Z uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k této právní normě musela žalobkyně tvrdit nejen to, že se postupitel zavázal dodávat žalované příslušnou energii, ale současně s tím to, že se žalovaná zavázala za to platit dodavateli cenu sjednanou buď přímo, nebo určitým způsobem určitelnou. Ohledně ceny žalobkyně zjevně zvolila druhý postup, když netvrdila nic o sjednané ceně, nýbrž se zmiňovala jen o ceně regulované. Mělo se tedy zřejmě jednat o cenu určenou někým jiným - regulátorem, byť neuvedeným způsobem. Takovým regulátorem mohl být veřejný regulátor podle § 19a energetického zákona, tedy Energetický regulační úřad, ale mohl by jím být podle ujednání smluvních stran i někdo další. Protože se žalobkyně o jiném regulátoru nezmiňovala, vycházel soud z toho, že se jedná o cenu regulovanou právě podle § 19a energetického zákona cenovými rozhodnutími Energetického regulačního úřadu podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Kupní cena tedy byla podle žalobkyně regulována výhradně cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. K tomu, aby soud mohl zjistit správnost účtované a nyní žalované ceny, musela tedy žalobkyně jednak tvrdit, jaká byla regulovaná cena v případě dodávek příslušné energie žalované, a jednak toto své tvrzení prokázat označením příslušného důkazu, protože cenová rozhodnutí nejsou ani obecně známou skutečností, ani právním předpisem ve smyslu § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně ovšem o cenovém rozhodnutí regulátora nic neuváděla. Z provedeného dokazování je navíc zřejmé, že účtovaná cena je tvořena regulovanou cenou jen z části. Již z tohoto důvodu by žaloba nemohla být úspěšná, resp. po prokázání cenového rozhodnutí by mohla být úspěšná jen částečně.

6. Aby byla kupní cena splatná, tj. aby právo na její zaplacení vzniklo a dospělo do nároku, je nezbytné také tvrdit, že postupitel poskytl žalované služby v uváděném rozsahu a že tyto služby v souladu se smlouvou žalované vyúčtoval, tj. vyzval jej k placení se specifikací žádané ceny. Žalobkyně tvrdila, že služby byly poskytnuty v určitém rozsahu (počet MWh) a že jejich cena byla žalované podle smlouvy vyúčtována. Onen způsob účtování podle smluv nebyl žalobkyní vysvětlen a soud jej nezjistil ani ze smluv samotných. Ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ je zřejmé, že čas plnění je závislý na době, která je ujednána, či jinak stanovena. Žalobkyně ovšem netvrdila nic o tom, do kdy byla podle ujednání (smlouvy) žalovaná povinna vyúčtovanou částku zaplatit, anebo kdy žalovanou postupitel vyzval k placení v době před doručením předžalobní výzvy, tedy do dne 20. srpna 2020, ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Není tedy jasné, na jakém skutkovém základě žalobkyně žalovala úrok z prodlení již od 4. října 2017. Vyúčtováním je podle obvyklého významu tohoto slova nutno rozumět vysvětlení stanovení ceny, nikoli samotnou výzvu k plnění, byť ani ohledně vyúčtování žalobkyně nic o doručení žalované netvrdila (viz § 570 odst. 1 OZ).

7. Jestliže měla být cena vyúčtována, pak zjevně nebyla sjednána v určité předem stanovené částce, nýbrž poměrně v závislosti na odebrané množství energie, resp. poskytnutý rozsah služeb. Z tohoto důvodu by tedy bylo významné také skutkové zjištění o množství energie, dodané podle žalobkyně za předmětné fakturační období. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat ani tvrzení o rozsahu poskytnutého plnění žalované. Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud z písemných, resp. listinných důkazů, jež žalobkyně k důkazu označila a ke svým podáním připojila. Z písemnosti označené k důkazu jako smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, resp. plynu předložené v datových souborech s názvy sml.pdf má soud za prokázané, že tvrzené smlouvy byly mezi tvrzenými subjekty sjednány. S ohledem na obsah smluv lze také potvrdit, že smlouvami jejich účastníce zamýšleli zavázat postupitele k dodávkám předmětných služeb a žalovanou k jejich odběru ve specifikovaném odběrném místě a k povinnosti platit za tyto služby podle žalobních tvrzení mj. regulovanou cenu. Na základě výše uváděných faktur má soud také za prokázané, že postupitel účtoval žalované část žalovaných částek v části položek regulované ceny. K prokázání tvrzení o konkrétním rozsahu poskytnutých služeb však žalobkyně konkrétní důkaz neoznačila. Všechny důkazy byly označeny jen obecně ke všem svým skutkovým tvrzením, týkajícím se dodávek příslušné energie. I tak je možné uzavřít, že žádný z žalobkyní označených důkazů předmětné tvrzení prokázat nemohl. Ohledně faktury (jež je účetním dokladem postupitele) žalovaná nijak neosvědčovala správnost údajů v ní uvedených. Faktura (vyúčtování) přitom nemá charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejího obsahu. Obsah (správnost) účtování žalované ceny (zejména rozsah účtovaných dodávek a regulované platby) v této listině (písemnosti) je proto nutné podle § 565 a násl. OZ prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen protistranou, proti níž je listina (písemnost) používána. Průkaznost nelze v takových případech dovodit z toho, že příjemce energie má případně možnost reklamovat případné chyby či svůj nesouhlas s vyúčtováním. Pasivitu žalované v tomto ohledu jistě nelze považovat za konkludentní vyjádření souhlasu. Žádný právní předpis totiž takový následek s nečinností dlužníka nespojuje. Při zjišťování těchto základních skutkových tvrzení zjevně nemohou mít žádanou důkazní hodnotu ani všeobecné obchodní podmínky postupitele, nebo jiné výzvy k plnění, ale ani smlouva o dodávkách energie v nespecifikovaném množství do budoucna či o postoupení konkrétní pohledávky.

8. Ohledně těchto pohledávek (na placení cen sdružených služeb dodávek energií) však soud nezjistil ani to, že by měly být smluvně postoupeny žalobkyni, jak sama tvrdila. Písemná smlouva o postoupení údaje o žalovaných pohledávkách neobsahovala. Předmět postoupení byl vymezen jen obecně odkazem na další dokumenty. Důkazem postoupení nebylo ani žalobkyní označené písemné oznámení o postoupení pohledávek, protože to bylo činěno sice jménem postupitele, avšak procesním zástupcem žalobkyně. Ohledně takového zastoupení ovšem žalobkyně žádné tvrzení neuplatnila, a proto zřejmě v tomto směru neoznačila ani žádný důkaz.

9. Ze všech těchto důvodů (odst. 5. až 8. odůvodnění) je tedy zřejmé, že nebylo možné vyhovět ani žalobě na zaplacení částek 2 564 Kč, 5 619 Kč a 7 732 Kč. Vzhledem k tomu soud výrokem I. žalobu také v tomto rozsahu zamítl.

10. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba výrokem I. zamítnuta i ohledně úroku z prodlení.

11. Ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soud jen pro úplnost vysvětlení uvádí, že ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 OSŘ ukládá účastníkům povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se účastník (zde žalobkyně) dovolává. Soud nemůže před právním hodnocením za navrhovatele skutková tvrzení domýšlet a nemůže ani vycházet jen pouze ze skutkových (neprokázaných) tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní, zákonem předepsané podmínky. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že podle § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ břemeno důkazní tíží vždy toho z účastníků, který pozitivní tvrzení o skutečnosti uplatňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Stejně jako u hodnocení hmotněprávní pasivity žalované nelze ani z její procesní pasivity dovozovat jiné právní následky, než které zákon výslovně stanoví. Proto není možné uzavřít, že elektřina či plyn byly žalované v tvrzeném množství dodány, nebo že tvrzené dodávky byly správně účtovány, protože žalovaná se nijak proti těmto procesním tvrzením žalobkyně nebránila. Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007.

12. V této souvislosti soud podotýká, že soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá a vyzvat ji k označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, resp. poučit žalobkyni o tom, že dosud nevysvětlila správnost vyúčtování přinejmenším části celkově účtované ceny, že dosud netvrdila všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k žalovaným poplatkům a vyzvat ji k doplnění tvrzení v tomto směru ve smyslu § 118a odst. 1 OSŘ. Výsady těchto výzev se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, dostupné na: http://nalus.usoud.cz Search/Search).

13. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.