15 C 21/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , titul , IČO sídlem tamtéž proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku [částka], částku [částka] a částku [částka] s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky [částka] s ročním úrokem ve výši 20,11 % z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku [částka].</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] [anonymizována dvě slova], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] jakožto nedoplatku složené pohledávky na vrácení zápůjčky (označované žalobkyní jako jistina) v částce [částka] a poplatku v částce [částka]. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala po žalovaném zaplacení úroku v poměru 20,11 % ročně z nevrácené zápůjčky za období od [datum] do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do [datum] v částce [částka] a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně ze stejné jistiny za období od [datum] do zaplacení, který žalobkyně také kapitalizovala do [datum] v částce [částka]. Platební povinnost žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky a poplatku dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně zapůjčitelka žalovanému zápůjčku [částka] [anonymizována dvě slova], kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále částku [částka], jenž podle žalobkyně představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši [částka], s úrokovou sazbou ve výši 20,11 % ročně sjednanou v čl. 4 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši [částka] a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka], to vše ve [počet] týdenních (sedmidenních) splátkách po [částka] do [datum]. Žalovaný však zapůjčitelce dosud nezaplatil žalované částky zápůjčky a poplatku, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného zaplacena dne [datum]. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] se zapůjčitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření smlouvy, uváděné žalobkyní s rozdílem, že splátek po [částka] bylo sjednáno [počet], přičemž poslední [číslo] splátka měla činit jen [částka] a úrok byl sjednán jen v částce [částka].

4. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil převzetí zapůjčovaných peněz a zavázal se je vrátit zapůjčiteli a zaplatit mu uváděné poplatky v uvedených splátkách. Poplatky se podle smlouvy skládaly z úroku, z kalkulační položky za administrativní činnost (označovanou žalobkyní zřejmě jako odměna za administrativní zpracování zápůjčky) a z kalkulační položky za hotovostní inkaso splátek, vždy ve výši tvrzené žalobkyní. Smluvní podmínky, na které žalobkyně odkazovala v souvislosti s nárokem na zaplacení běžícího úroku 20,11 % ročně, byly zřejmě obsaženy na dvou samostatných stranách (soudu byla předloženo jen elektronické zobrazení písemnosti, jež je zjevně reprodukcí původní listinné podoby; předložený formát ovšem neumožňuje posoudit počet listů, jen stran textu) formátu A4. V jejich textu nebyla zvýrazněna ustanovení o vzniku další platební povinnosti žalovaného a podmínky nebyly (na rozdíl od smlouvy či prohlášení o souhlasu se zpracováním osobních údajů a bydlišti žalovaného) podepsány žalovaným. Smlouva samotná, zachycená zjevně na formuláři zapůjčitelky, obsahovala úvodní ujednání, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ze zadní strany formuláře.

5. Dokazováním soud také zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni.

6. Shora uvedenou smlouvu hodnotí soud jako smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Na základě této smlouvy vznikla zapůjčitelce povinnost přenechat žalovanému peníze v hodnotě [částka] [anonymizována dvě slova] a žalovanému povinnost řádně a včas peníze ve stejné hodnotě zapůjčiteli vrátit a podle § 2392 odst. 1 OZ mu zaplatit také úroky [částka] Smlouva ovšem zavazovala žalovaného také k placení poplatků [částka] a [částka] ve smyslu § 1721 a 1723 odst. 1 OZ.

7. Jestliže tedy zapůjčitelka své povinnosti ze smlouvy splnila a žalovanému zápůjčku předala, zatímco žalovaný své platební povinnosti splnil jen z části, je žaloba ohledně nedoplatku z nevrácené zápůjčky a poplatků, resp. nedoplatku na poplatcích a úroku, důvodná. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním těchto peněžitých povinností po lhůtě jejich splatnosti podle ujednání smluvních stran, učiněného v souladu s § 1958 odst. 1 OZ, má žalobkyně právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ, jehož žalovaná výše nepřevyšuje zákonný úrok z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni. Soud proto žalobě v tomto rozsahu výrokem I. vyhověl. Lhůta pro splnění této povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

8. Jako důvodný však soud nehodnotil žalovaný nárok na zaplacení běžícího smluvního úroku, který byl podle žalobkyně sjednán v poměrné výši 20,11 %. Podle § 2392 odst. 1 OZ platí, že při peněžité zápůjčce lze dojednat úroky. Placení úroků tedy není esenciální náležitostí smlouvy o zápůjčce a povinnost platit úroky bylo proto třeba zvlášť sjednat. Smlouva o zápůjčce je tzv. reálný kontrakt. Je tedy uzavřena tím, že dojde k předání (přenechání zastupitelné) zapůjčované věci, zde peněz. S ohledem na reálný průběh děje lze předpokládat, že k předmětným ujednáním o podmínkách zápůjčky a jejího vrácení došlo ještě před předáním (přenecháním) peněz a že peníze byly předány (přenechány) bezprostředně po podpisu smlouvy, možná oproti předání podepsaného znění smlouvy. Lze tak předpokládat, že obsah ujednání smluvních stran byl beze zbytku vtělen do písemného textu smlouvy. Ostatně žalobkyně ani nic jiného netvrdila. Smlouva samotná ovšem obsahuje pouze ujednání o povinnosti žalovaného platit úrok v pevně určené částce. Ten nebyl výslovně vázán na žádné období a nebyl ani vyjadřován poměrně, byť žalobkyně poměry 20,11 % uváděla také ve vztahu k nim. Žalobkyně tedy dovozovala další žalovanou platební povinnost ve vztahu k poměrným běžícím úrokům zjevně pouze ze smluvních podmínek.

9. V této souvislosti je ovšem významné, že závazkový vztah zapůjčitelky a žalovaného má spotřebitelský charakter. Protože tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, není nutné jej dále podrobněji odůvodňovat. Jestliže ale nárok žalobkyně vycházel jen z přílohy smlouvy a nikoli ze smlouvy upravující přímo hlavní peněžní závazek účastníků, pak je s odkazem na § 1817 OZ nutné uzavřít, že povinnost spotřebitele platit další platby dodavateli může vzniknout jen tehdy, jestliže s ním spotřebitel výslovně souhlasil. V této souvislosti lze dále odkázat na zobecnitelné závěry ustálené soudní praxe, která se závazností platebních povinností spotřebitele ze smluvních podmínek zabývala. Jde zejména o nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/ Search/Search), který se promítl také do rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni, jakožto soudu odvolacího (z mnoha lze odkázat na rozsudky ze dne 25. července 2012, čj. 25 Co 210/2012 - 112, ze dne 27. listopadu 2013, čj. 25 Co 569/2013 - 91; ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014 - 58, ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co 309/2014 – 52).

10. Jestliže tedy dnes již ustálená judikatura dovodila, že další platební povinnost spotřebitele je nutné vždy zakotvit v samotné spotřebitelské smlouvě a nikoli v jejích přílohách, není žádný rozumný důvod k tomu, aby se tento závěr nevztahoval také na povinnost spočívající v placení poměrného úroku ze zapůjčovaných peněz. To platí zvláště za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že by zapůjčitelka žalovaného výslovně upozornila na existenci této nové platební povinnosti ve smluvních podmínkách a žalovaný se tak jistě důvodně mohl domnívat, že případné další popisy na rubopisu smluv jsou jen technickými podrobnostmi sjednaného vztahu. Nelze tedy ani předjímat, že by snad žalovaný věděl, že rubopis smluv jej zavazuje k dalšímu peněžitému plnění se samostatným skutkovým základem, natož že by se snad k takovému plnění sám zavázal. Soud proto žalobu na zaplacení této další tvrzené pohledávky výrokem II. zamítl.

11. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září tr., čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání v případě, že soud shledá, že žalobcem dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno, či v případě že se v řízení objeví nové skutečnosti, k jejichž ozřejmění bude zapotřebí vyjádření či jiný úkon žalobce. Vzhledem k zákonné koncentraci pro navrhování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/ Search/Search).

12. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce [částka] s příslušenstvím, kapitalizovaným žalobkyní v částce [částka] a dále ke dni vyhlášení rozsudku v částce [částka], celkem tedy v částce [částka]. Žalovaný byl procesně úspěšný ohledně úroku, kapitalizovaného žalobkyní v částce [částka] a dále ke dni vyhlášení rozsudku v částce [částka], celkem tedy v částce [částka]. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení [částka] činí ~ 61,7 % a poměr procesního úspěchu žalovaného ~ 38,3 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru ~ 23,4 %.

13. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši [částka], odměnu svého zástupce v částkách po [částka] za každý z těchto tří úkonů právní služby spočívajících ve výzvě k plnění, převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání ve věci. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tři úkony po [částka] a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce.

14. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na: Soudní poplatek v částce [částka]. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] část občanskoprávní a obchodní, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/) podle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. spis žaloby) po [částka] podle § 14b odst. 1 a 3 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za první dva zohledněné úkony právní služby po [částka] ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, a to opět v souladu se závěry, vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu České republiky, tentokráte například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001. Náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

15. Celkem se jedná o částku [částka]. Žalovaný je tak povinen nahradit žalobkyni z těchto nákladů částku [částka] (poměr ~ 23,4 %). O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

16. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupce žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovanému, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. Výzvu k plnění totiž nelze posuzovat jako výdaj žalobkyně vynaložený v průběhu řízení a jde tedy o hmotněprávní příslušenství žalované pohledávky ve smyslu § 513 OZ, které musí žalobkyně učinit předmětem řízení, aby je bylo možné žalobkyni přiznat. V této souvislosti je nutné také odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle nějž náklady vynaložené na předžalobní upomínku nepředstavují náklady řízení ve smyslu § 137 odst. 1 OSŘ.

17. Takto případně vynaložené (neboť nebylo doloženo jejich zaplacení) náklady na výzvu před podáním žaloby učiněnou advokátním zástupcem žalobkyně by bylo nutné hodnotit také jako neúčelné s ohledem na předmět podnikatelské činnosti žalobkyně, která se zabývá obchodováním s peněžitými pohledávkami. V možnostech žalobkyně jistě je vyzvat dlužníky k placení jejich dluhů. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, čj. 25 Co 192/2016 - 62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, čj. 25 Co 208/2017 - 94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, čj. 25 Co 445/2015 - 55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, čj. 25 Co 427/2015 - 47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.